Když v květnu 1962 vyjel ze závodu Volkswagenu v Hannoveru jeden z mnoha kusů modelu T1, nebylo na něm nic moc neobvyklého. Z Německa zamířil do Rakouska, kde jej však vídeňský mechanik VW Kurt Kretzner zakrátko proměnil v naopak možná nejneobvyklejší T1 vůbec. Klasické dvě nápravy vyměnil za čtyři: dvě zadní poháněné opatřil pásy, dvě přední řiditelné pak dvojmontáží.
Z fotek je jasné, že kola byla výrazně menší než u sériového auta. Vpředu průměr 14 palců, gumy jsou navíc opatřeny hrubým vzorkem. To kvůli pohybu po nezpevněných cestách. Kola na dvou zadních nápravách, na nichž jsou umístěné pásy, pak mají jen 13 palců. Samotné pásy si Kretzner vyrobil sám. Složil je z hliníkových segmentů s pryžovými bloky, které byly tlusté dva centimetry a měly za úkol chránit asfalt, když už se na něj auto vydalo. Oranžovou barvu pak zvolil proto, aby byl vůz v zasněžených oblastech dobře viditelný už z dálky.
Neobvyklá kreace dostala přezdívku "polopásová liška", přičemž její původ asi není, vzhledem k pohonu a barvě, potřeba příliš dlouho rozvádět. Impulzem pro přestavbu byl nedostatek dodávek v rakouských horských oblastech. Chyběl jim pohon všech kol, nebo alespoň něco, co by zjednodušilo jejich pohyb v těžším terénu. Na druhou stranu ale Kretzner, sám podle všeho vášnivý lyžař, chtěl postavit auto s co nejjednodušším ovládáním, proto se pásy objevily jen vzadu.
Pohon dostal na starost naprosto sériový čtyřválec typu boxer s objemem 1192 cm3 a výkonem 25 kW. Je nasnadě, že žádným rychlíkem "polopásová liška" nebyla. Auto umělo jet nejvýše 35 km/h, ale zase se díky řiditelným dvěma nápravám vpředu dokázalo otočit na méně než deseti metrech. Jízdní vlastnosti v terénu pak dále zlepšovala i automatická uzávěrka diferenciálu rovnoměrně rozdělující hnací sílu, každé kolo dostalo též samostatnou brzdu.
"Ideální pomocník pro každého: správce horských chat, myslivce, lesníky, lékaře, údržbáře vleků, televizních a rozhlasových vysílačů, produktovodů a podobně," propagovala nevšední automobil jeho brožura. To by mohlo implikovat, že takových aut vzniklo větší množství, opak je však pravdou. Kurt Kretzner takto přestavěl podle automobilky do roku 1968, kdy auto také postupně vyvíjel, jen dvě T1, u třetího auta se produkce zastavila. Do dnešních dnů se dochoval nejspíše jen tento jediný kus.
Ten počátkem 90. let koupilo soukromé muzeum Porsche v rakouském Gmündu, následně se auto dostalo do rukou spolku Bullikartei, který sdružuje fanoušky první generace T1, jíž se také přezdívá Bulli. Ti se rovněž pokusili o renovaci, která ale nebyla dotažená do konce. A tak se "polopásová liška" dostala v roce 2018 až k divizi Volkswagen Užitkové vozy, která auto konečně pečlivě zrenovovala. Do interiéru pak namontovala díly z borovicového a bukového dřeva a použila také praktické držáky nářadí. Příznačně byla renovace dokončená na jaře letošního roku, 60 let od vyrobení výchozí T1.
