Vystoupit z letadla plného dovolenkářů, které za chvíli autobusy rozvezou do jejich hotelů s režimem all-inclusive, je na následujících několik dní poslední věcí připomínající běžný život obyčejného Čecha.
Před letištěm na Djerbě už totiž čeká nachystaný konvoj pick-upů Mercedes, na kterých bude v následujících dnech záviset úplně všechno. Příští cíl: Camp Zmela nedaleko oázy Ksar Ghilaine, svým způsobem konec světa.
Tunisko vybíhá dlouhým trojúhelníkovým cípem, který pokrývá nehostinná poušť. Oáza Ksar Ghilaine je vstupní branou do říše písku, zároveň je ale z Djerby vzdálená téměř 200 kilometrů - při příznivé konstelaci zdlouhavé tři hodiny jízdy. Kvalita místních cest je rozmanitá, kilometry rovného a hladkého asfaltu, kde se můžete řítit vysoko nad místním limitem 90 km/h, střídají mimořádně rozbité úseky. Místy asfalt na krátkou dobu přechází v šotolinu, jindy je na něj nafoukaný písek.
Reálnou odlehlost tohoto kraje si uvědomíte okamžitě. To, že se zde vůbec nachází nějaká síť silnic, je obdivuhodné - byť jejich skutečná poloha ne vždy kopíruje to, co je vyznačeno v mapách. Úseky nových silnic pak lze považovat za zázrak a drobné vítězství civilizace nad nehostinnou pustinou. Ačkoliv místní brázdí zdejší cesty v autech nejrůznějšího stáří a typu, zejména značky Peugeot, velmi rychle začíná být zřejmé, že moderní terénní Mercedes se silným šestiválcem a výkonnou klimatizací je perfektní volbou.
Když je písek úplně všude
Ačkoliv je Sahara převážné kamenitou pouští, do jižního Tuniska od alžírských hranic zasahuje dunové pole Velký východní erg. A právě sem míříme vyzkoušet, co všechno umí Mercedes třídy X. V Camp Zmela totiž končí sebemenší náznak cesty - dál na jih by se muselo z posledního rozcestí jinou cestou, přičemž další náznak civilizace se nachází 372 km daleko - bývalá pevnost Borj El Khadra, ležící v místech, kde se dotýkají hranice Tuniska, Alžírska a Libye.
Tábořiště prý patří k nejkvalitnějším v regionu, a když si v hotelovém resortu objednáte výlet do pouště, dost možná vás vezmou právě sem. Žádný luxus ale nečekejte, místním nadstandardem je zkrátka personál ovládající pár cizích slov a funkční sociální zařízení. Ve stanech je přes den nesnesitelné vedro, teploty vysoce překračují čtyřicítku. A když si stan pořádně nezavřete, nafouká vám dovnitř písek. Ten se bez ohledu na to rychle dostane na všechna myslitelná místa: bude vám skřípat mezi zuby, zaleze vám do dobíjecího konektoru telefonu a pochopitelně "naimpregnuje" veškeré oblečení.
Podmínky na poušti jsou velmi proměnlivé. Přes den teploty stoupají vysoko nad 40 stupňů a polední výheň je pro Evropana téměř nesnesitelná. K večeru se ale ochladí a v noci se teploty pohybují okolo příjemné dvacítky, někdy i níž. Pocitová teplota ale kolísá ještě výrazněji - stačí aby se rozfoukal vítr, což není nic neobvyklého, a najednou je i na slunci mnohem příjemněji. Tedy pokud nejde o občasný poryv žhavého vzduchu.
S tím, jak se mění aktuální povětrnostní podmínky, mění se i vlastnosti písku, který je všude mimo zpevněné cesty, nazývané pisty. Osahat si, jak se jezdí v dunách, je hlavním posláním naší tuniské mise. Hledat mezi nimi průjezdnou stopu ale není jen tak. Na návětrné straně, která je plochá, bývá písek pevný a auto po něm může normálně jet. Za hranou je naopak písek velmi poddajný, takže hrozí uvíznutím. Měkký nafoukaný písek se ale může místy vyskytovat i v rozporu s těmito základními poučkami.
Instruktoři s dakarskými zkušenostmi, kteří na naše dovádění dohlíží, přidávají tři zásadní rady. Pneumatiky je potřeba "odfouknout" na polovinu předepsaného tlaku, aby se hmotnost auta rozložila na větší plochu a posunula se hranice, kdy do písku zapadnete. Vedle správného vybavení (vyprošťovací lana, lopatky a podobně) je také potřeba dodržet minimální počet aut - tři. Osamělé auto se totiž nemá šanci samo vyprostit a k tomu druhému se hodí mít v záloze ještě aspoň jedno.
X je do terénu perfektně připraveno
Šestiválcový Mercedes X 350d 4Matic, toho času dle konfigurátoru jediná dostupná verze pro český trh, se ukázal jako dobrý stroj do nehostinných podmínek. O výkonné klimatizaci už byla řeč a vhod přijde i soustava parkovacích kamer. Největší předností je ale šestiválcový motor, mezi dnešními pick-upy věc ojedinělá (z konkurentů naftovou V6 nabízí již jen VW Amarok).
Jeho 190 kW a především 550 Nm představují solidní porci síly. Díky tomu se Mercedes pohybuje v dunách - a v jakémkoliv jiném terénu by tomu bylo zrovna tak - s naprostou nenuceností. Pohon všech kol je v případě verze V6 stálý, s elektronickou regulací trakce pomocí brzd.
Ačkoliv by pravověrný off-roaďák mohl nesouhlasit, právě v této kombinaci je největší přednost šestiválcového pick-upu. Elektronika ve spojení se sedmistupňovým automatem odvádí svoji práci natolik dobře, že mechanickou uzávěrku diferenciálu i redukční převod můžete nechat v záloze pro ty nejkrizovější situace.
Krátké srovnání se čtyřválcem X 250d (140 kW, 450 Nm) v identických podmínkách okamžitě ukázalo, jak jsou u Mercedesu rozdané karty. Lehčí čtyřválcový motor samozřejmě znamená lepší obratnost při manévrování. Jenže terénní zlom, na který se V6 vyhoupne jednoduchým zvýšením otáček motoru lehce nad volnoběh, vyžaduje se čtyřválcem o dost ostřejší zacházení. Šestiválec tak svému čtyřválcovému sourozenci hravě ujede - z prostého důvodu, že dokáže držet plynulejší tempo jízdy.
Zařazení redukce na situaci mnoho nezlepší, motor se sice drží ve vyšších otáčkách, stejně je ale potřeba hodně tlačit na plyn a z kultivovanosti jízdy naopak redukce ještě kousek ubere.
Slabší verzi brzdí v rozletu také systém 4×4 s klasickým schématem - k trvale poháněné zadní nápravě se přední po vzoru drtivé většiny pick-upů připojuje "natvrdo". V terénu tak kola obou náprav táhnou vždy rovnoměrně, o to méně ochotně ale auto zatáčí v plném rejdu.
Čtyřválec měl mimochodem o palec menší disky kol, což třeba při tahání koní v zapřaženém vozíku nevypadá tak frajersky, v terénu jde ale naopak o jednoznačnou výhodu. My jsme ale v poušti a cesta zpět obnáší ještě jednou projet oněch 200 kilometrů, které dělí dunová pole od letiště na Djerbě.
Po stopách hvězdných válek
Celý jižní cíp Tuniska z pohledu správy země spadá pod guvernorát Tataouine. Jestli vám toto slovo připadá povědomé, není to náhoda - stejně se jmenuje i hlavní město oblasti a George Lucas podle něj pojmenoval rodnou planetu hrdiny Luka Skywalkera. Na tuto skutečnost poukazuje památník série Star Wars na okraji města Tataouine, vzbuzující příšernou úrovni provedení i u fanouška filmové série leda tak lehký úsměv.
Za zastavení mnohem víc stojí město Matmata, konkrétně podzemní hotel Sidi Idriss, který sloužil jako lokace pro natáčení Skywalkerova rodného domu a dodnes funguje v téměř nezměněné podobě - obohacené o místnost s tematickou expozicí. O pár kroků dál se nachází muzeum zachycující tradiční podzemní obydlí zdejších obyvatel a když už tu budete, byla by škoda vynechat místní vyhlášenou vyhlídku na pustou krajinu, kterou zdobí z betonu odlitý hrdý nápis Matmata.
Podzemních domů jsou zejména v okolí Matmaty spousty. Pro obyvatele těchto struktur se dodnes používá označení troglodyté - slovo znějící exoticky, možná snad i vznešeně či děsivě, v konečném lingvistickém i historickém důsledku však pejorativní označení lidí, kteří žijí "v díře". Obydlí vytesaná do měkkých hornin se používají dodnes, a tak tu lze v moderní době narazit na využívání po staletí osvědčených postupů.
Úplně jiný svět
O podobné kontrasty na jihu Tuniska není nouze. V bistru v oáze si k omezené nabídce beduínských specialit můžete poručit Coca Colu nebo Evian - zatímco sedíte na plastové židli pod nápisem "free wifi", který je ve skutečnosti klamavou reklamou. Vedle těch, kdo žijí z turistického ruchu, si ale většina obyvatel této oblasti zajišťuje živobytí pasením dobytka a obývá jednoduché betonové stavby nebo chatrče z vlnitého plechu.
Připomínkou aktuálního letopočtu jsou falešné kusy drahých značkových tepláků, které někteří pastevci nosí, satelity a elektroměry na domech a především v téměř pravidelných rozestupech vystavěné vysílače mobilní sítě. Ty zároveň maskují miniaturní vojenské a policejní základny, jedinou záruku stability zdejšího regionu.
Po arabském jaru mělo Tunisko co dělat, aby zabránilo rozvratu těchto končin Islámským státem a příbuznými organizacemi, dnes zase bojuje proti pašerákům. Díky silné přítomnosti bezpečnostních složek však našinec nemusí mít při návštěvě těchto končin obavy. Ostatně motivací úřadů je kromě korupcí snadno narušitelného boje proti ilegálním aktivitám, dále prostého principu a snahy o zachování soudržnosti země také fakt, že na jihu se nachází mnoho pečlivě střežených nalezišť ropy.
Nehostinnou krajinu kromě nevzhledných obydlí zaplňují také nezbytné "pískolamy", které brání nafoukání dun na cesty, a wádí. Suchá koryta vypadají neškodně a poznají se jen podle masivních betonových patníků podél silnice. Když se ale jednou za čas vyprahlou pouští přežene přívalový déšť, proudy vody prý s sebou berou doslova všechno.
To celé dokreslují opuštěné vraky aut a pohozené odpadky - věci, které nikomu nestálo za to v poušti zlikvidovat jakýmkoliv důstojnějším a ohleduplnějším způsobem. Z toho všeho pak jako nepochopitelný úkaz trčí na dohled od oázy Ksar Ghilaine ukrytý pomník francouzského generála Leclerca, jehož vojsko pomohlo v roce 1943 vytlačit německou a italskou armádu z afrického vnitrozemí k moři.
Neustále hlodající pocit marnosti nespraví ani návštěva již zmíněného města Tataouine. Šedesátitisícové centrum jižního Tuniska je ve skutečnosti ospalým městečkem, ze kterého chaos a absence pokročilejšího smyslu pro pořádek číší stejně jako z libovolné jiné lokality v regionu. Ačkoliv Tunisko patří k nejvyspělejším zemím Afriky, kvůli značným regionálním rozdílům je jih této země pro našince úplně jiný svět - v podstatě především demoverze toho, co se ukrývá dál za hranicemi této země.
