Design korejských vozů prodělal podivuhodný obrat. V první fázi se snažil dohnat Evropu vlastními silami, což se příliš nedařilo. Ve druhé si tamní značky zaplatily zdatné evropské mistry a auta se stala některým domácím strojům k nerozeznání podobná.
Dnes vidíme fázi třetí. Kia i její koncernoví příbuzní mají na starém kontinentě pozici tak silnou, že se k ničemu připodobňovat nemusí a razí vlastní cestu. Po zdravě výstředním Sorentu a příznačně ujetém elektromobilu EV6 přijíždí i menší Sportage s tvary, které bychom spíš považovali za designérskou studii.
Obří maska vytlačuje světlomety až do rohu blatníků, spárou mezi nimi se proplétají hadi denního svícení. Vzadu se míchají kulaté věci s hranatými, ostře přervaná linka bočních oken pokračuje o dvě patra výš ke spoileru nad víkem kufru.
Ne, Sportage není hezká v běžném významu slova. Přesto si jí pořád prohlížíte, abyste ty čáry máry pochopili, až vám dojde, že vás vlastně dostala. A že jste úplně zapomněli na tuctové proporce středního crossoveru, které vězí kdesi pod tím vším. Úkol splněn. Ostatně jednoduchá krása už tu byla v konstruktivismu.
Uvnitř navazují velkoplošné displeje prohnuté do banánu. Tak to je frajeřina, jakou zatím nemá ani Mercedes. Ne však samoúčelná. I v nejdražších autech totiž velké rovné obrazovky vypadají, že dodavateli zbyly z nějaké videohry, a interiér působí ošizeně. Tady poprvé nesou punc něčeho originálního, co sem opravdu patří.
Ergonomie a celkové sladění věcí k sobě je tu domyšleno do konce a s ohledem na řidiče. Celou posádku pak konejší jemně zpracované detaily a měkčené materiály na výplních dveří.
Sportage také o něco poporostla a využívá novou platformu. Přestože má jen o centimetr delší rozvor, posádce nabízí ve všech směrech víc místa. Spíš než "SUV od Ceedu" připomíná zkrácené Sorento. Jediný kompromis je kufr, pod jehož podlážku zasahuje baterie hybridu. Ani 459 litrů nad ní ale není špatných.
K prvnímu krátkému seznámení jsme dostali dieselovou šestnáctistovku s dvouspojkovým automatem a pohonem 4×4. Tedy noční můru všech konstruktérů: aby malý diesel seškrcený emisními limity točil všemi koly a rozjížděl se přes elektronicky řízenou suchou spojku, kterou nesmí spálit… je dost evropských značek, kterým se to nepovedlo.
S novinářkou šťouravostí hned vyhledáváme příkladně strmou uličku, opakujeme rozjezd za rozjezdem, ale Sportage jako by na to čekala. Neškube, neskáče, zachovává chladnou hlavu a plynulé dekorum. Klobouk dolů. Rychlá převodovka jistě není a z dvouspojkového principu být ani nemůže, ale reakce na přidání plynu má vyladěné k maximálnímu pohodlí. Je vidět, že vývojové centrum ve Frankfurtu nad Mohanem si Korejci neplatí zbytečně.
Pohyb po městě a točitých okreskách autu vyloženě sedí. Pod plným plynem se malý diesel s velkým autem a čtyřkolkou přeci jen zapotí a nebojí se otáček, díky dobrému odhlučnění ale posádku nijak neruší. Díky sedmi stupňům automatu se netrápí ani na dálnici. Opravdovým letcům se nejspíš zasteskne po suverenitě dvoulitru, ale evropské limity CO2 už jeho zachování nedovolily.
Naopak komfort pérování potěší i hodně zpovykané nátury. Ani na zvlněné dlažbě neznervózní a nechá karoserii klidně plout, decentní je i tlumení rázů na kanálech. Neměli jsme možnost vyzkoušet, zda to není trochu na úkor sportovní jízdy. Ale i kdyby bylo, takto zvolené priority jsou pro rodinné SUV správné.
Motory s objemem 1,6 litru jsou k dispozici na naftu i na benzin, a to v pozoruhodném množství variant. S pohonem předních i všech kol, s manuálními i samočinnými převodovkami a také ve dvou podobách hybridu: s menší vyrovnávací baterií pro přebytky výkonu benzinového motoru i s větší, která se nabíjí ze zásuvky a ujede kolem padesáti kilometrů "po proudu".
Závod v Žilině zahájil montáž nového modelu v listopadu, aby měli prodejci k dispozici dostatek skladových vozů. I při zadání specifikace do výroby by pak měly dodávky trvat dva až tři měsíce. Ceny budou zveřejněny v lednu.
