Pod mostem Barikádníků v pražské Libni působí Mário Lambert už od roku 2005. Na pronajatém pozemku má v kopřivách aktuálně odložené asi čtyři desítky aut, převážně jde o Tatry T613 vyráběné od 70. let, válí se tu i mnoho dílů včetně motorů. Celé to působí, jako by tu auta jen dožívala.
"Když se fotky z místa čas od času objeví v médiích, hned se zvedne vlna obav o moje zdraví, ale všechny, kteří se tak zajímají, jak na tom jsem, musím ubezpečit, že žiju," směje se Mário Lambert. Počet aut zarostlých v trávě se mění, vozy slouží jako dárci orgánů pro Tatry, které ještě lze renovovat. Čas od času Lambert prodá i auta, se kterými měl původně větší plány. "Stihnout všechno opravit do konce života už nezvládnu," posteskne si.
Pozemek má oplocený a opatřený čidly, začalo sem před časem chodit dost nezvaných hostů. Mezi nejzajímavější kousky Mário Lambert řadí T613 v bílo-žlutém provedení, ve které prý v 90. letech jezdili policisté z Útvaru rychlého nasazení (URNA). Má tu také doktorskou "šestsettřináctku", tedy auto, ve kterém jezdil lékař z pražské záchranky k případům, ale i safety car z brněnského Masarykova okruhu. Na jednu T613 nalepil před více než deseti lety samolepky "pomáhat a chránit" ve stylu policejních vozů.
Naproti přes cestu Lambert provozuje dílny a pronajímá si garáže, auta tu servisuje a opravuje. Kolik jich celkem má, prý spočítat neumí, mnoho z nich parkuje jinde. "Pojízdných Tater mám asi patnáct. Sám nejezdím ničím jiným, a to ani na dovolenou nebo delší cesty, Tatra je nejlepší," tvrdí. O autech si povídá rád, nechá nám nahlédnout i do hangárů, fotit se ale nechce. "Lidé kolem Tater mě znají, to mi stačí."
Do Tatry T613 se prý zamiloval už v 90. letech, kdy si také koupil svou první v jednom z autobazarů pod Libeňským mostem. "Byla ale v tak dezolátním stavu, že nešla opravit, pořídil jsem proto další na díly, jenže ani to nestačilo, a tak jsem si koupil další a pak další… A už to nešlo zastavit," vypráví.
"Tatra je prostě Tatra. Je vlastně tak blbá, až je nejlepší. V 80. letech rozhodně nebylo lepší československé auto," vtipkuje. Nálepku auta komunistických pohlavárů si podle něj získala nezaslouženě. "Proč by bolševici jezdili ve Škodě 105, když mohli mít tohle," dodává.
Na počátku 90. let pak skupoval Tatry, jak to šlo. "Tehdy se prodávaly třeba za dva tři tisíce. Lidé auto ojezdili, ale nechtěli investovat do nákladných oprav, a tak jsem je koupil já. Dal jsem do toho spoustu peněz, nejezdil na dovolené, nerenovoval bydlení. Tehdy mě lidi kritizovali, jaký jsem blázen, že kupuji bezcenný šrot. Dnes mě kritizují za to, že je mám," posteskne si.
Opravovat auta ho prý baví ze všeho nejvíc. Vše se o nich naučil sám, obor nevystudoval. Jeho životní příběh by mohl být předlohou pro román. "Vychodil jsem jen sedm tříd základní školy. Když mi bylo čtrnáct, utekl jsem přes hranice do Vídně na motorce. Byl jsem blázen, v Rakousku jsem jezdil na motorkách rodeo, skákal přes auta, jezdil na jednom kole i v globusu smrti," vypráví.
Když mu bylo lehce přes dvacet, narazil na motorce ve 140kilometrové rychlosti do zdi a vážně si poranil ruku. Od kaskadérského života ho to ale neodradilo, dokud se jeho kamarád nezabil. "Měli jsme dohodu; když to jeden nepřežije, druhej s tím sekne. A když tenhle život pak definitivně skončil, vrátil jsem se v roce 1991 do Česka," popisuje.
A dál už to znáte. Zamiloval se do aut a začal skupovat Tatry. V hangárech i na ploše před dílnou s plechovou tabulkou "Lambertovo náměstí" má sběratel mnoho rozmanitých strojů. Spoustu barkasů, několik škodovek 1101 Tudor, Multicar M 22, Tatru T603 v původním laku, se kterou jezdí nejčastěji. Také T613 safety car po renovaci z Mosteckého okruhu, kterou vlastní jeho kamarád. Sám rád také jezdí na srazy historických aut.
Aktuálně se prý chystá na stěhování, dílny i auta chce přesunout jinam. "Budu se za svůj život s auty stěhovat už potřetí a moc se na to netěším, tohle všechno přesunout nebude hračka."
