Bizarní auta jezdí po silnici i plavou ve vodě. Obojživelníky vyvíjela dokonce Škoda

Dan Poláček Jan Matoušek Dan Poláček, Jan Matoušek
9. 3. 2023 6:02
Sen o autě, které se bude pohodlně pohybovat po silnici, ale kdykoliv bude moci vyjet i do vody, tu byl prakticky od začátku motorismu. Obojživelná konstrukce však často narážela na své limity a dodnes se musí potýkat s vysokou cenou a stále omezenou použitelností. Vrcholu tak tato auta dosáhla paradoxně zřejmě za druhé světové války. Připomeňte si historii obojživelníků v naší galerii.
Foto: Cobra216cc - Wikimedia Commons (CC-BY-SA 0)

Nejznámější sovětský obojživelník

Jedním z nejznámější obojživelných automobilů sovětské poválečné éry se stal LuAZ 967, který vznikl v dnes ukrajinském městě Luck. Původní označení auta bylo TPK, to je zkratka pro frontový transportér, přičemž impulz k jeho stavbě dala korejská válka na přelomu 40. a 50. let. V ní se totiž ukázalo, že sovětským vojákům chybí lehký obojživelný terénní automobil na přepravu munice, průzkum nebo přesuny raněných vojáků. Již zmíněný GAZ 46 se na tuto úlohu příliš nehodil. Vývoj odstartoval institut NAMI, v 60. letech se ale přesunul do Záporoží k automobilce ZAZ, která obojživelníkovi poskytla motor.

Sériová výroba už pod označením LuAZ 967M (ze ZAZ se do Lucku přesunul vývoj a výroba malých terénních aut) odstartovala v roce 1975, před tím vznikaly jen malé experimentální série. V útrobách pracoval vidlicový čtyřválec MeMZ 967A o výkonu 27 kilowattů, auto se tak po souši pohybovalo rychlostí až 75 km/h a po vodě 3 km/h. Výroba vojenského speciálu skončila na přelomu 80. a 90. let, vzniklo celkem zhruba osm tisíc kusů tohoto vozu. Využívala ho dokonce i armáda NDR.

Dodejme ještě, že obojživelnou verzi mohla dostat i Lada Niva, na jejichž základech vznikla řada prototypů s označením Reka. Sériové produkce ale nedosáhla.

 

Právě se děje

Další zprávy