„Takže ještě jednou se vás zeptám, jestli někdo z vás nemá nějaké zdravotní potíže nebo cokoliv, co by ho mohlo při zkoušce ohrozit. Ne? Ještě upozorním, že do toho jdete dobrovolně a nikdo vás do ničeho nenutí. Vždy je hlavní vaše bezpečnost, takže pokud se na to necítíte, zkoušku nemusíte dělat,“ zasype zkušební komisař hlouček nervózních žadatelů o řidičský průkaz na motorku sadou varování. Právě začíná zkouška podle nových pravidel. Já jsem jedním z uchazečů a vím, že už bych to nechtěl zkazit. Čekal jsem totiž půl roku.
Sezona 2016 je první, ve které probíhají zkoušky zcela jinak než dosud. Učitel už nemusí sedět za žákem jako „batůžek“, na druhou stranu je ale složení zkoušky těžší. Absolvování jízdy mezi kužely vyžaduje šikovnost a také nějakou zkušenost. Tu naštěstí mám – skútr. Jakkoliv je jiný než velký motocykl, pořád jde o jednostopé vozidlo a pohyby z něj jdou víceméně přenést i na motorku.
Je vidět, že se učitelé hodně zaměřují na trénink mezi kužely. Na silnice jsem během kurzu vyjel jen několikrát, zbytek času jsme „drtili“ na cvičišti, které si autoškola provizorně staví na Strahově. Pomalá jízda krokem, pomalý slalom, osmička kolem kuželů rychlostí chůze, prudké brzdění na přesnost, rychlý slalom mezi kužely a rychlé vyhýbání se překážce jsme dělali pořád a pořád dokola. Až mě to už někdy po dvou hodinách přestávalo bavit.
Dlouhé čekání
Výcvik jsem prodělal za tři týdny. Měl jsem totiž smůlu na několik dní špatného počasí. Jakmile jsem skončil, autoškola poslala žádost o zkoušku magistrátu a pak se už jen čekalo. Zkouška je rozdělena na dvě části – teoretický test a jízda. Dělají se v jiné dny a test musí být vždy první.
Z testu není vůbec potřeba mít strach. Veškeré otázky jsou na internetových stránkách ministerstva dopravy, stačí jen víkend před zkouškou projíždět pořád a pořád dokola, až se vám dostanou do hlavy. Nad některými se musíte zamyslet, některé jsou ale i poměrně veselé a vtipně popisují situace, které v dopravě prakticky nikdy nenastávají.
Třeba tato: Potřebuji odbočit doprava, ale omylem jsem vjel do pruhu s odbočením vlevo. Co udělám? Správné odpověď je: Pokračuji vlevo a budu počítat se zajížďkou. Na tuhle otázku si vzpomenu pokaždé, když potkávám lidi, co se na poslední chvíli cpou z jednoho pruhu do druhého. Jinak z písemného testu jsem měl jednu chybu.
První termín jízdy měl být v červenci, ten mi ale unikl kvůli dovolené. Druhý termín je na začátek srpna. Souhlasím a jdu hned zrána první na řadu. Motorkáři v provozu běžně stačí (jakkoliv je to nebezpečné), aby měl jen helmu. Komisař ale požaduje i rukavice, motocyklovou bundu a pevnou kotníkovou obuv. Kdo nemá, musí si půjčit, nebo má smůlu.
Lehko na cvičišti...
Jdu na řadu a nechtě odposlouchávám rozhovor mezi komisaři. „Minule tu byl jeden, rozjel se na kužely ve slalomu, ale jel pořád rovně, až to vrazil tady do plotu. Museli jsme mu volat sanitku,“ říká jeden druhému. Ale to už je čas zkoušky. Nejdřív motorku tlačím mezi kužely a stavím na stojánek. „Popište kontrolu stroje před jízdou,“ rozkazuje mi postarší komisař. Chce slyšet vše od kontroly pneumatik, brzd, kapalin, osvětlení po známku STK. Nejsem zvyklý být zkoušen, a tak na pár věcí vzpomínám hůř. Nevadí.
Jdeme na pomalou jízdu. Musím se čtyřikrát krátce rozjet a hned zastavit, přičemž dvakrát postát na levé a dvakrát na pravé noze. Pak jet rychlostí chůze a otočit se zpět. Trénink do zácpy. Pak jdeme na kužely, ale při zkoušce je mnohem méně místa na to, se rozjet, než bylo na Strahově. Mám jet 40 km/h a předvést ladnou jízdu, aniž bych kterýkoliv shodil.
Příliš opatrně přidávám plyn a na tachometru mám něco málo přes třicet, kužely projíždím a vracím se ke komisaři. „To bylo pomalu, že jo?“ Komisař mávne rukou. „Techniku máte dobrou, to vidím, jdeme dál,“ říká. A tak pohodlně absolvuji první část jízdní zkoušky. Po mé zkušenosti mi je jasné, že kdo to mezi kužely nezvládne, měl by raději řidičák odložit a začít trénovat alespoň na tom skútru, jde o opravdu základní dovednosti.
Peklo v provozu
Řidičák na auto mám 13 let, jezdím desítky tisíc kilometrů ročně, pokutu jsem nedostal, ani nepamatuji, a kromě několika ťukanců jsem nezažil ani žádnou nehodu. Zkouška v provozu bude hračka, myslím si. Vyrážíme, v hlavě mám sluchátko a komisař dává z auta za mnou příkazy. V tu chvíli si uvědomuji, že sleduje každý můj pohyb a pečlivě ho hodnotí. Rozběhne se mi mráz po zádech. Určitě mě bude chtít natlačit do nějaké těžké situace, nebo ne?
„Jeďte rovně, zahněte doleva, až to bude možné, odbočte vpravo,“ soustředím se a pokaždé musím odpovědět: Ano, rozumím! Vzpomínám na učitele, který mi kladl na srdce, abych na přechodu vyloženě prosil o chodce. Pouštím babičku o holi, která je ještě pár metrů od zebry, a než by se k ní dobelhala, už bychom byli dávno pryč. Nevadí, jedu na jistotu. Po 20 minutách je po zkoušce.
„Tak co, udělals?“ ptají se kolegové, co dál nervózně čekají na svůj čas zkoušky. Upřímně nevím. Komisař vystupuje z auta, úplně brunátný. „Objel jste špatně ostrůvek, příliš pozdě jste se při objíždění překážky vrátil zpět. Na stopce jste při odbočování vlevo nestál moc vlevo, a když jsem vám řekl, abyste odbočil, až to bude možné, jel jste až druhou ulicí. Jste absolutně nekompetentní,“ dozvídám se šokovaně. Aha, tak asi jsem.
Zrada číhá v Argentinské
Druhý termín vychází na polovinu září. Tentokrát je komisař mladší, dobře naladěný muž. Ptá se, proč jsem minule zkoušku neudělal, směje se a celou dobu, co mě testuje mezi kužely, se zdá, jako bychom se jen tak bavili na cvičišti. „Znám ho, je dobrej. Sice přísnej, ale férovej,“ popisuje mi osobnost komisaře můj učitel.
Jedeme do provozu a hned mi je jasné, o čem mluvil. Komisař mě nasměruje do husté obytné zóny v Holešovicích, kde jednosměrky střídají zákazy a příkazy, přechody a kvanta značek. Zapotím se, ale jedeme dál. Objíždím celé Holešovice, pouštím všechny chodce a zmatkuji, jen když nám na moment vypadne spojení. Musí se zastavit a znovu nahodit, jinak nejde samozřejmě jet dál.
Odbočujeme z Dělnické na Argentinskou levým pruhem. Najednou se ozve komisař: „Můžete mi říct, proč jedete levým pruhem?“ Zase mi projede mráz po zádech, něco jsem zkazil. „Protože jedeme rovně a pruh směřuje rovně,“ hájím se. „Ale jezdí se vpravo,“ kontruje komisař. „Ale ve městě platí souběžná jízda v pruzích,“ aplikuji své zkušenosti znovu. „Ale překážíte rychlejším účastníkům provozu. To jste vy, běžní řidiči, pak nemá být Jižní spojka ucpaná, když všichni jedou v levém pomalu,“ začíná se zlobit komisař. Chtěl bych mu říct, že Argentinská a Jižní spojka jsou podstatně jiné komunikace a kromě toho jsou pořád obě ve městě, ale raději se řadím do pravého pruhu.
Po návratu mi komisař vyhubuje, ale nakonec na papíru s úsměvem zakroužkuje políčko „Prospěl“. Druhý den už můžu do autoškoly pro papír, ale na vydání nového průkazu se čeká až 20 dní (pokud nezaplatíte pětistovku na pět dní, ale to už je asi jedno). Mám si přijít 12. října.
Sezona je pryč. Ale nabyl jsem cenné zkušenosti. Jednou z nich je, že jakkoliv jste zkušený řidič, komisař si může vždycky chybu najít. U řidičského průkazu na motorku se tedy rozhodně kuželů nebojte, až v provozu se ukáže, jak dobře dokážete zahrát divadlo, že všechna ta silniční pravidla dodržujete do posledního puntíku. Vzpomeňte si na to na Argentinské a řaďte se do pravého pruhu.
