Nedávno vás kontaktovala hejtmanka Plzeňského kraje Ilona Mauritzová, proč? Přece jen je to už pár let, co jste odešel z armády, takže jako krizový zdravotnický manažer už dávno nepůsobíte.
Dnes už sice podnikám ve stavebnictví a také farmařím, ale ani po odchodu z armády jsem se nepřestal věnovat ochraně lidí v krizových situacích. Nejnověji dokončujeme výrobu unikátních mobilních dekontaminačních souprav pro Správu státních hmotných rezerv. Ze zkušeností, které jsem jako lékař nabyl v Zálivu a pak jako šéf polní nemocnice v Kosovu, Turecku či Afghánistánu, čerpám tedy dodnes.
Nicméně k otázce: vedení kraje chtělo znát můj názor na výstavbu, strukturu, ale například i propustnost a bezpečnost očkovacího centra s denní kapacitou tisíc osob. Sepsal jsem tedy svou představu a pak jsme spolu s krajskými odborníky a hejtmankou Ilonou Mauritzovou navštívili vytipované místo. Ostatní je už na vedení kraje. Já mu svými zkušenostmi v boji proti covidu-19 rád pomohu, kdykoliv bude třeba.
V čem se tedy liší - z hlediska krizového lékaře - covidová epidemie od válečné situace? A co mají naopak společného?
Tohle srovnání je tak trochu přitažené za vlasy, třebaže jsem ho už v poslední době zaznamenal několikrát. Situace není určitě jednoduchá, ale smrtnost kolem jednoho a půl procenta nelze s válečnou situací s desítkami procent obětí ani trochu srovnávat. Na každý pád je to ale pro lidi i společnost velmi nepříjemná zatěžkávací a stresová zkouška. A v případě rodin, jejichž příbuzní zemřeli na covid, i tragédie.
Váš kolega ze Zálivu, náměstek ředitele největší české nemocnice v pražském Motole, Pavel Budínský například říká, že to, co se naučil ve válce či riskantních armádních misích, se mu při organizaci testů i očkování proti covidu nesmírně hodilo. Zejména při zajištění nezbytné logistiky při řešení krizového zdravotnického stavu, s nímž se musí i Fakultní nemocnice Motol už bezmála rok potýkat.
Kvůli koronaviru jsme se bezpochyby ocitli v krizi. A každá taková situace - pokud ji máme zvládnout - vyžaduje rychlé a jednotné řízení. V podstatě velení či přechod na polovojenský systém řízení, který vede k likvidaci krize. V tomhle bych mohl souhlasit.
Polovojenské řízení likvidace nákazy? Tohle asi leckoho nadzvedne. Vysvětlete to.
Krizové řízení se od toho normálního, kdy nás nic neohrožuje, dost odlišuje: musíme se rozhodovat pod obrovským tlakem, kdy není vždy čas na diskusi. Rozdíl je i v míře odpovědnosti a osobního příkladu, které na sebe berou ti, kdo rozhodují. Obrovský význam má i jednotné, srozumitelné, a je-li to nutné i nekompromisní řízení.
Možná se pouštím na dost tenký led, když řeknu, že v krizi, jakou zažíváme, je tak trochu nutné ustoupit od demokratických norem či zásad řízení. Čímž neříkám, že demokracie je v krizových situacích až příliš váhavá a rozvolněná k nejrůznějším názorům, takže je nutné předat pravomoci do jedněch rukou. Prioritou nicméně je, aby se krize co nejrychleji a nejefektivněji zvládla. A v případě covidu-19 jde přece o lidské zdraví a životy.
Od toho tu snad ale je zákon o krizovém řízení.
Jde ale o to, jak je dodržován.
A je?
Ne vždy, ne všude a ne vůči každému. Z mého pohledu - i vzhledem k blížícím se volbám - dost ustrašeně. Jenomže krizi jako tu nynější lze úspěšně zvládnout jen odborně, a ne s ohledem na preference té či oné politické strany, že mi nepopulární, ale nutné kroky srazí politické body. Ty mi přece naopak narostou, když krizi zvládnu.
Na druhé straně ovšem i politická opozice nejedná vždy v kritice vlády férově a s blížícími se volbami k nim víc a víc přihlíží a podle toho i jedná. Zvládnutí krize tak není ani pro opozici vždy prioritou. Tou je vítězství ve volbách, pro něž se podniká vše možné i nemožné. Asi to vyzní idealisticky, ale všichni by měli v době krize tvořit kvůli občanům jeden tým a neohlížet se na sklizeň politických bodů.
Zmínil jste osobní příklad lidí, kteří v době krize rozhodují. Jak tedy hodnotíte chování některých politiků či známých osobností, kteří vládní nařízení nerespektují, apelují na občany, aby se chovali stejně jako oni, anebo je přesvědčují, že žádná vakcína proti covidu-19 neexistuje?
Koho máte na mysli? Třeba Milana Hniličku, Miroslava Kalouska, Jaroslava Faltýnka, Lubomíra Volného, exprezidenta Václava Klause anebo třeba z Hradu Martina Nejedlého či Vratislava Mynáře…?
Ptám se jen obecně, byť se to asi v různé míře týká všech jmenovaných.
Lidé, kteří tuto společnost vedou anebo jsou - tak jako pan Hnilička - v čele Národní sportovní agentury, takže kvůli covidu vydávají omezující opatření nebo společnost reprezentují, by měli jít ostatním příkladem. Anebo společnost alespoň kontroverzními názory nerozdělovat, neprovokovat, nevyzývat k neposlušnosti. Čímž neříkám, že vláda nedělá chyby. Jmenovaní ale svým chováním podle mě sami ke zmatkům a chybám přispívají. Opatření proti covidu, ať už vědomě, či nevědomě, shazují a podněcují tím lidi k neposlušnosti.
Mylně jsem se domníval, že politici, ale i osobnosti z vědy, kultury či sportu, kteří významně ovlivňují chování lidí, půjdou v nelehkých časech lidem automaticky příkladem. Pro mnohé z nich to ale neplatí. Chápu, že covid-19 nás sužuje už dlouho, že lidé jsou nervózní, unavení, nešťastní, takže hledají cokoliv a kohokoliv, kdo by ospravedlnil, že nemusí dodržovat vládní nařízení. Tím více zavrženíhodné je ovšem chování zmíněných politiků či osobností.
Může mít jejich chování opravdu tak velký negativní vliv na obezřetnost lidí?
Podle mě jde o jednu z hlavních příčin, proč lidé vládní nařízení porušují, nehledě na nejrůznější chyby kabinetu. A proč neříct natvrdo: tihle politici rozleptávají jednotu společnosti, její ochotu zvládnout nebezpečnou nákazu. Na chování lidí mají doslova devastující vliv, a tím i nemalý podíl na tom, že covid-19 se v Česku rozlezl jako mor. Podobné typy bych proto v nouzovém stavu sankcionoval mnohem přísněji než třeba drobného podnikatele, jenž vládní nařízení poruší.
Zejména tohle vám na zvládání covidové krize v Česku vadí nejvíce?
Tohle někdy nevídané papalášství, kdy se někteří politici či osobnosti domnívají, že mohou cokoliv, že jsou jacísi nadlidé, mi vadí snad jako každému normálnímu člověku.
Na druhé straně ale lidé mají právo vyjádřit svobodně svůj názor.
Nepochybně. Pokud se ale společnost nachází v krizi, která naplno zaměstnává integrovaný záchranný systém a doslova ždímá zdravotníky, tak toto právo nemůže přerůst ve svévoli, v anarchii ohrožující lidské zdraví a životy.
Mohu pro srovnání odbočit tak trochu do historie?
Pokud to bude k věci.
Když 11. září 2001 byly USA vystaveny teroristickým úderům, byl život v Česku předán do rukou Ústředního krizového štábu. Tehdejší vicepremiér Vladimír Špidla si kromě toho vzal k ruce tým odborníků z integrovaného záchranného systému, jehož doporučení do puntíku respektoval a prosazoval. Odborníkům tak byly předány otěže v řízení země. V týmu byla například předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, šéfové zpravodajských služeb, policejní prezident, šéf hasičů, armádní zdravotníci, ekonomové, bankéři… a promýšleli, jaká rizika České republice hrozí a jaké budou následky, pokud i na nás zaútočí teroristé dopravními letouny.
Tým, který v tu chvíli řídil celou zemi, tvořilo třicet odborníků a jen tři politici - vicepremiér Vladimír Špidla, ministr vnitra Stanislav Gross a ministr obrany Jaroslav Tvrdík. Diskuse přitom nebyly ani trochu jednoduché. Pokud jsme se ale na něčem shodli, tak vláda náš názor respektovala bez ohledu na své politické preference. Jestliže by tomu tak bylo i dnes, tak mohla být situace zcela jiná. O dost lepší.
Kdo je Jindřich Sitta
- Veterán války v Zálivu, velitel infekční polní nemocnice, pozdější šéf 6. polní nemocnice, s níž se zúčastnil riskantních misí v Afghánistánu, Albánii či v katastrofálním zemětřesením postiženém Turecku.
- Atestoval z řízení a organizace krizového zdravotnictví.
- Dnes se podílí na vývoji unikátních odmořovacích souprav pro Správu státních hmotných rezerv. Kromě toho vlastní stavební firmu a farmaří.
- Byl dlouholetým místopředsedou Československé obce legionářské.
Nic proti schopnostem a výdrži ministra průmyslu a dopravy Karla Havlíčka, avšak on je dnes hlavní tváří vládních opatření. A šéfa Ústředního krizového štábu - ministra vnitra Jana Hamáčka - není téměř vidět. I lidé musí mít proto dojem, že boj s covidem nevede Ústřední krizový štáb. A upřímně řečeno, tak to nevidím ani já.
Součástí úvah byly tehdy i plány, že budeme muset možná obětovat několik desítek lidí v dopravním letounu, jen abychom zachránili tisíce. Přeneseno do současnosti: můžeme sice zachránit desítky lidí s covidem, ale ztratíme jich mnohem víc, když radikálně omezíme normální zdravotní péči. I tohle dnes musí vláda zvažovat.
Česku tedy vládli po teroristických úderech na USA technokraté?
Přesně tak. Jednalo se o krátkodobou a okolnostmi vynucenou úzkou spolupráci vlády s odborníky. Dnes jsou ale ústředními hráči politické figury, z čehož vyplývá i množství zmatků a chyb. Vláda přitom mohla získat u lidí silné politické body, pokud by hned zpočátku aktivovala Ústřední krizový štáb a jmenovala tým odborníků, o jejichž názory by se - tak jako Špidlův kabinet - opírala při řešení nákazy.
Selhalo něco fatálně? Něco, co zkrátka selhat opravdu nemělo?
No… ono se správně říká, že po bitvě je každý chytrák generálem. A tím být nechci. O krizovém řízení ale něco vím a šíření covidu-19 v Česku si analyzuji od počátku velmi detailně. Zprvu jsem se domníval, že selhaly především všechny varovné mechanismy, které selhat neměly. Tajnými službami počínaje, přes ministerstvo zahraničních věcí až po hygienickou službu. Tedy všichni ti, kteří měli hlídat, zda a jak se nebezpečný virus blíží, či ne. Což se ovšem netýká jen Česka. Podcenily to všechny země.
S ročním odstupem si ale říkám, že bylo chybou, když se prostřednictvím Ústředního krizového štábu nespustil rychle systém krizového řízení. Nebyly tedy aktivovány krajské a jim podřízené místní krizové štáby. Jasně, takhle to nezafungovalo či nebylo prověřováno už dvacet let. Covid se ale nezvládne bez zapojení a nezměrného úsilí spousty lidí.
Pokud se to ale řeší v úzké skupině někde v Praze s tím, že prioritní pro vyhlašování proticovidových opatření je situace ve velkých městech, aniž by se rychle předala kompetence do krajů a okresů, tak bojujeme s nebezpečným virem doslova buldozerem. Epidemie přitom vyžaduje chirurgické řezy.
Co si pod "chirurgickým řezem" představit?
Prioritou nemůže být "jen" likvidace epidemie, ale i zachování hospodářství této země. Nelze ho tedy omezovat plošně, ale jen podle kritické úrovně v tom či onom kraji, okrese či městečku.
Snad si ještě pamatujete na dobu, kdy jsme počítali nákazu covidem na pouhé desítky denně a plošně jsme zavírali oblasti, které ani náznakem nevěděly o tom, že nějaký covid existuje. V Konstantinových Lázních zaznamenali například první onemocnění covidem až někdy v září loňského roku, a přesto se vše zavřelo. Lidé tu mohli až do té doby normálně žít, vydělávat a podnikat. Jenomže jsme byli posuzováni podle nákazy rozšířené v Praze.
Pak přišly Vánoce a rozvolnilo se to jen z obav před ztrátou politických bodů, o které tu ale přece vůbec nejde. I tyhle extrémy pak, vedle již zmíněného chování některých politiků a známých osobností, přispívají k neposlušnosti lidí.
Není ale teď na chirurgické řezy v boji s covidem už příliš pozdě?
Samozřejmě. Dnes jsme v patovém stavu. Už čtvrtý týden žijeme ve stejném režimu a nic se nelepší. Politici zkrátka neměli v rozhodující chvíli odvahu vzít na sebe odpovědnost.
Co tedy dál?
Budeme očkovat a současně se přirozeně promořovat. Nikdo nemá v tuto chvíli návod na to, jak denní nárůsty nakažených významněji snížit. Nahradí se tím zčásti i výpadek očkování… bohužel za cenu zemřelých. Epidemii tu máme od února loňského roku. Od té doby víme, že jediná záchrana je očkování. Od srpna se pak připravovaly první vakcíny a my řešíme systém očkování až někdy na přelomu roku?
Francouzi vybudovali sedm set očkovacích míst. Pokud bychom tedy chtěli očkovat stejně rychle nebo chtěli jít stejnou cestou jako oni, tak bychom měli mít už v tuto chvíli asi sto očkovacích míst. Rádi se odvoláváme na zkušenosti Izraele, který je jen o něco málo menší než my. Ten ale už proočkoval přes dva a půl milionu obyvatel, zatímco my necelých 250 tisíc.
Jan Werich říkal, že chyby dělá každý, ale jen blbec je opakuje. Lze si tedy z covidové krize odnést i něco dobrého?
I tato nebezpečná epidemie snad pomůže tomu, aby se lidé konečně probudili a byli více připraveni na nejrůznější krizové situace. Mluvím tu o chování v krizi jako součásti základního vzdělání. Tuhle zemi totiž zcela určitě podobné krize ještě zasáhnou. Proč tedy čekat, až něco rozhodne vláda, když už se v mnohém proti epidemii můžeme bránit sami - například zodpovědným chováním. Úspěšný boj s epidemií tak mohou podle mě vést sami občané. Pokud ale v situaci tisícových přírůstků nakažených pořádá někdo mejdany, tak pohrdá nejen svým životem, životy blízkých, ale i společností.
Jak to myslíte s tím základním vzděláním?
Tak jako má být národ vzdělaný, zrovna tak má být schopný bránit sám sebe a tím i vlast proti nejrůznějším rizikům - tedy i nové epidemii covidu-19. K tomu ale musí být školen, cvičen a trénován. Už třicet let se to ale neděje. Policie, hasiči a armáda to nemohou při rozsáhlejších katastrofách sami nikdy zvládnout.
Epidemii covidu-19 beru proto za další varování, proč bychom se měli už začít vážně zabývat přípravou lidí na zvládnutí nejrůznějších krizových situací. Stát by pak měl umět těchto lidí v krizi využívat a nenechávat to jen na bezpečnostních složkách, dobrovolnících či studentech. Za tuhle nepřipravenost nemůže ovšem jen současná vláda, ale všechny, které jí po pádu komunismu předcházely.
