Praha - Sarra Kerbane před dvěma týdny odjela pomáhat do chorvatského městečka Tovarnik, které leží na srbsko-chorvatských hranicích a skrze které jen za víkend prošly tisíce uprchlíků. Tak jako desítky dalších dobrovolníků.
Její příběh je však jiný. Sarra je dvacetiletá muslimka, která přišla do České republiky před deseti lety z Alžírska.
"Je mi jasné, že mezi současnými uprchlíky je hodně těch ekonomických, jakým jsem i já, ale je mezi nimi mnoho lidí, kteří potřebují prostě pomoc. Navíc jsem si říkala, že s arabštinou tam můžu být užitečná," říká Sarra, která mluví plynule česky, anglicky, francouzsky a arabsky.
V Praze se prý každý den setkává s různými druhy xenofobie, ale jak Sarra sama říká, nechává ji to klidnou a přechází to úsměvem. "Když chodím po ulicích, normálně slýchám nadávky. Někdo na mě nedávno pořvával, ať odjedu zpátky do Afghánistánu," vypráví Sarra v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Sarra Kerbane
Poprvé přijela do České republiky z Alžírska v roce 1999 a v roce 2005, když nastupovala do páté třídy základní školy, se zde s matkou a dvěma bratry usadila. „Děti mi říkaly, že jsem černá, nechtěly mě držet za ruku, protože jsem měla na ruce henu,“ říká Sarra Kerbane. Mluvila pouze arabsky, ale postupem času plynule ovládla kromě češtiny i angličtinu a francouzštinu. Když byla Sarra v deváté třídě, její matka odjela zpátky do Alžírska s tím, že děti jsou už dost staré na to, aby se o sebe samy postaraly. „Mně bylo tenkrát čtrnáct a bráchům patnáct a dvacet pět." Začala pracovat ve fastfoodu a přiznává, že měli dost velké štěstí, když je nezavřeli do dětského domova. Otec její kamarádky jim sehnal podnájem, který si mohli dovolit, a začala se stavět na vlastní nohy. „Pak jsem dělala finanční poradkyni, recepční a všemožné brigády a nakonec jsem dělala logistiku pro jeden pivovar, což byla moje první oficiální dobrá práce, a nyní mě čeká maturita a dělám pro Air France,“ uzavírá svůj příběh Sarra.
Jak dlouho jste v Chorvatsku pomáhala?
Myslím, že deset dní v Chorvatsku a čtyři dny v Maďarsku. Teď jsem si odpočinula a znovu se tam vracím.
Dostala jste se na chorvatsko-srbské hranice do Tovarniku. Na co nejvíc vzpomínáte?
Viděla jsem tam hrozně moc věcí. Jeden den za mnou chodil asi osm hodin muž, který se mě pořád ptal, kde je letiště, že už na tohle nemá. Ať mu ukážu, kde je letiště, že chce letět zpátky do Sýrie. S těmi lidmi jsem byla v každodenním kontaktu, vyprávěli mi své příběhy a všechno možné. Mluvili třeba i o tom, kolik platili za převoz přes moře – někteří říkali čtyři tisíce dolarů, jiní dva tisíce eur.
Co mě ale asi opravdu nejvíc překvapilo, bylo, když jsem si hrála s dětmi. Chtěla jsem je nějak rozptýlit, a tak jsme malovali. Čekala jsem, že mi nakreslí sluníčko, rostliny… A ony mi namalovaly rozbořené domy a mrtvé rodiče a mrtvé lidi kolem domů.
Proč jste se rozhodla, že pojedete do chorvatského Tovarniku jako dobrovolnice?
Je mi jasné, že mezi současnými uprchlíky je hodně těch ekonomických, jakým jsem i já, ale je mezi nimi mnoho lidí, kteří potřebují prostě pomoc, a já už se na to nemohla dívat a vyrazila na jih, abych aspoň trochu podala pomocnou ruku. Sbalila jsem si věci, vzala dovolenou a vyrazila jsem. Navíc jsem si říkala, že s arabštinou tam můžu být užitečná – nakonec jsem tam dělala hlavně překladatelku, protože chorvatská policie překladatele neměla.
Mluvila jste s mnoha uprchlíky. Co pro ně bylo nejhorší?
Nedostatek informací. Ti lidé vůbec nevěděli, kde jsou. Ptali se mě, jestli jsou v Srbsku, nebo v Maďarsku. Mají veliký strach, jestli je policie, která je všude, chce zavřít do detenčních táborů, nebo co s nimi mají v plánu. A ten nedostatek informací a strach pak vede k frustraci a mezi různými národy to začne vřít.
O tom, že mezi Afghánci a Syřany panuje velká rivalita, se už mluvilo docela hodně.
To není jenom mezi Afghánci a Syřany, ale i Iráčany. Nejhorší ale je, když k tomuhle dojde, tak je to nějaká senzace a novináři to hned začnou natáčet a pak se to v médiích takhle prezentuje - Jo, podívejte se na ně, perou se i mezi sebou. Snažila jsem se těm lidem vysvětlit, ať se zamyslí nad tím, co dělají, když se mezi sebou takhle hašteří – naše víra je už i bez tohohle dost pošpiněná a lidé na nás nekoukají nejlíp. Ale několikrát se mi podařilo tyhle spory uklidnit, když jsem jim řekla, že vlastně jenom přispívají k tomu negativnímu pohledu na nás.
Přivezla jste si z Chorvatska i nějakou pozitivní vzpomínku?
Byl tam malý klučina, kterému bylo pět let. Přišel za mnou a krásnou angličtinou mě požádal o jídlo a pak mi vyprávěl o tom, jak umřel jeho tatínek a pak i maminka a že cestuje se strýcem. Ptala jsem se ho, čím chce být, až vyroste, a on mi suverénně odpověděl, že bude studovat na doktora. Tohle setkání mě hrozně překvapilo, protože jsem viděla, jak i přes to, čím si ti lidé museli projít, neztrácejí naději a snaží se na to, co se děje, dívat pozitivně.
Co jste říkala na přístup třeba chorvatské policie?
Ti byli naprosto úžasní. Spolupracovali a pomáhali mi dostat do autobusů přednostně rodiny, aby se nerozdělovaly. Byla s nimi skvělá komunikace.
Hodně lidí si v Chorvatsku stěžovalo na Červený kříž.
Spolupráce s nimi mě rychle odradila. Měli velký nedostatek dek, stanů, jídla, pití, nic neměli zařízené. Proto jsem byla i ráda, že tam bylo množství dobrovolníků z celé Evropy a hodně lidí z České republiky, kteří přiváželi humanitární pomoc. Nikdo se tam vlastně s nikým neznal, ale najednou se tam z nás vytvořila velká organizace, která byla ještě větší než Červený kříž. Krásně jsme se sehráli a každý si našel místo, kde byl potřebný a užitečný.
Nyní se tam vracíte. Jedete na to samé místo?
Jedu do Babske, což je kousek od Tovarniku. A jedu tam rozdávat informace a dokázat uprchlíkům, že ne všichni je nenávidí. Protože oni mají pocit, že je všechny státy kromě Německa nesnášejí, proto tam také všichni chtějí.
A uvědomují si ti lidé, že ne všem může Evropa pomoci?
Uvědomují. A z toho také plyne ta rivalita mezi národy. Syřané se mě ptají, jestli tady v Evropě budou zůstávat i lidé z Afghánistánu, kteří nepotřebují takovou pomoc jako oni. A je pravda, že se tam lidé okrádají o papíry, protože vědí, že když je někdo ze Sýrie, má větší šanci, že tady bude moct zůstat.
Setkala jste se v Čechách s nějakým druhem xenofobie, třeba i kvůli tomu, že nosíte šátek?
Každý den. Když chodím po ulicích, normálně slýchám nadávky. Někdo na mě nedávno pořvával, ať odjedu zpátky do Afghánistánu. Ale na tohle všechno odpovídám úsměvem a přecházím to. Před časem jsem navíc třeba čekala u Kotvy a najednou mě obstoupila skupina mladých kluků a divně na mě koukali. Tak jsem se zeptala, jestli něco potřebují, a oni se lekli, že umím česky. Odešli a začali mi zdálky nadávat. Ptala jsem se, proč to neudělali, když byli u mě, ale odpověď jsem nedostala.
Jak často se vám tohle stává?
Denně. Jakmile vkročím třeba do tramvaje, do metra, do obchodu, slyším nadávky, vidím pohledy různých lidí a podobně.
Jaký je váš přístup k islámu?
Já myslím, že víra je v srdci a v činech. Osobnost člověka utvářejí jeho činy a já si myslím, že pokud člověk pomáhá, pak je do určité míry věřící. A to, že jsem si vzala šátek, patří do mé osobnosti, protože jsem stydlivá. Moje rodina třeba byla proti tomu, abych šátek nosila. Bála se právě toho, jak na mě pak budou lidé reagovat. Ale to, že jsem dneska rozumný člověk, mě naučil Korán. Já jsem neměla v životě mámu, která by mi radila, takže Korán mi ukázal a dal principy, podle nichž se dneska řídím.
Hodně lidí se třeba ptá, proč ti lidé utíkají do Evropy, a ne třeba do arabských zemí, které jim jsou kulturně bližší.
To je třeba i kvůli víře. Protože islám se dělí na sunnu a šíiu a například Spojené arabské emiráty říkají „my jsme sunna“, takže nechtějí, aby mezi nimi bylo více šíitů. A vlastně rozumím těm negativním hlasům, které jsou v Evropě slyšet, když říkají, že emiráty by měly pomáhat. Spojené arabské emiráty mají být největší vzor a vůbec největší stát islámu a oni se k tomu vlastně ani nechtějí vyjadřovat. Nedávno jsem se bavila s jedním člověkem z emirátů a ten netušil, jak mi má odpovídat, když jsem se ho začala ptát na uprchlickou krizi, protože u nich se to nijak neřeší.
