Tovarnik, chorvatsko-srbská hranice (Od našeho zpravodaje) – "Musíme tam dovézt další jídlo a vodu, je toho pořád málo, přicházejí další," ozve se kolem šesté hodiny ranní na potemnělém dvoře domu v chorvatském Tovarniku.
V malém, dvoutisícovém městě na hranici se Srbskem, které ještě donedávna nikdo v Evropě neznal. Teď ale dění v něm napjatě sleduje celá Evropa.
Hlas ze dvora dolehne až do druhého patra. Spí tu na zemi dobrovolníci z několika zemí.
V Tovarniku je také zhruba pětadvacet Čechů. Přijeli sem většinou na vlastní náklady. Chtějí pomáhat běžencům, kteří se tudy – poté, co maďarská vláda uzavřela hranice – snaží dostat do západní Evropy.
Zdejší dobrovolníci pořádně nespali už několik dní. Přesto se soukají ze spacáků, scházejí dolů a bez řečí nakládají do dodávky jídlo a vodu z přilehlé garáže, v níž mají provizorní sklad.
Dům, v němž přebývají, nepatří žádné charitativní organizaci, městu ani státu. Stejně jako dva další jim ho dali k dispozici zdejší obyvatelé.
Tenhle stojí jen několik stovek metrů od nádraží Tovarnik, kde čekají uprchlíci na vlak do Záhřebu. Další dvě "propůjčené" budovy jsou v šest kilometrů vzdálené vesnici. Tam mají hlavní sklad zásob.
Ztracené děti
"Jediné pozitivní jsou na tomhle všem ti dobrovolníci," říká šedesátiletá žena ze Sýrie, kterou právě ošetřuje Pavla, lékařka z Prahy. Na pár dní zavřela svoji ordinaci a přijela pomáhat do Chorvatska.
Když se jí zeptáte, s čím za ní běženci přicházejí, mluví o modřinách a kopancích, které si lidé "dovezli" z Horgoše. Hraničního přechodu, kde proti běžencům ve středu zasáhla maďarská policie.
Dnes měla Pavla strach. Ráno neúmyslně rozdělila jednu rodinu.
Otce, který putuje do Evropy se svými třemi dětmi, poslala na vyšetření do nemocnice. Svíjel se v bolestech a injekce, kterou mu vpíchla, nezabrala.
Když se však z kliniky vrátil, jeho děti nebyly k nalezení. Odešly z místa, kde měly čekat. Pavla dala dohromady skupinu lidí, která se vydala je hledat. Děti našla až pozdě v noci – a dovedla je zpátky k otci.
Strach z bouřky
Jiný z dobrovolníků, Jan, je tu třetí den. I on má starost, i když jinou.
V noci mají přijít bouřky a déšť. "Nemáme dostatek stanů ani spacáků. Až přijde bouřka, ti lidé budou potřebovat alespoň provizorní střechu nad hlavou. Teď se musíme postarat hlavně o tohle," říká.
Mezitím mu vyzvání telefon, dnes snad už po sté. Zvedá ho, aby volajícím vysvětlil, kam mají odvézt humanitární pomoc, která sem proudí z různých částí střední a západní Evropy.
Stejně neúnavně tu pracuje i Sarra. Je jí dvacet let, z Prahy přijela vlakem a autobusem.
Zoufalství uprchlíků chápe, sama je jedním z nich. Do České republiky přišla z Alžírska před deseti lety.
I proto je teď tady, v Tovarniku. Jejím hlavním úkolem je překládat – umí arabsky, francouzsky, anglicky a česky. Zvláště arabština je ve městě, kde skoro nikdo arabsky nemluví, v těchto dnech k nezaplacení.
Chorvatská solidarita
Uprchlíci jsou za pomoc, kterou jim dobrovolníci poskytují, vděční. "Je to úžasné, neumíme vyjádřit, jak neskonale jsme jim zavázáni. Dávají nám vodu, jídlo a snaží se rozptýlit naše děti. Moc děkujeme," tvrdí rodina, jejíž jedna půlka je ze Sýrie a druhá z Iráku.
Mimořádné nasazení dobrovolníků z celé Evropy včetně Česka však není jediné zdejší pozitivum. Tovarnik odhaluje ještě jednu věc: velkou solidaritu Chorvatů.
Dobrovolníci popisují, jak nakupovali ve zdejším obchodním řetězci - a několik místních jim přikoupilo další věci.
"Předešel nás nějaký muž s balíky vody a hygienickými potřebami, zaplatil je a venku nám to dal. A nebyl jediný, kdo udělal něco podobného," líčí Marcel, další z českých dobrovolníků, který má na sobě reflexní vestu.
Právě teď zdejší obyvatelé pomáhají na louce u zemědělského družstva blízko velkého sila stavět stany. I oni vědí, že až přijde bouřka, budou běženci potřebovat aspoň provizorní přístřeší.
Vzpomínky na válku
Když se v domě, kde byli ubytovaní, dobrovolníci nepohodli s majitelem, místní jim okamžitě poskytli jiný. Rakušan Tobias, koordinátor dobrovolnických aktivit, je jedním z těch, kteří s Chorvaty o poskytnutí prostor jednali.
Ptal se jich a dostal jednoduchou odpověď. "Řekli mi: 'Před pětadvaceti lety jsme měli stejný problém, proto teď víme, jaké to je ztratit domov. Chceme těm lidem (uprchlíkům) pomoci i tak, že do svého domu pustíme dobrovolníky'," říká Tobias.
Stejná slova použil v pátek před půlnocí i jeden z chorvatských policistů, který zasahoval na vlakovém nádraží.
"Nevím, proč bychom se k nim měli chovat špatně. Víme, jaké to je, máme vlastní historii útěku ze země," řekl reportérovi Aktuálně.cz.
