Masový vrah Breivik zabil 77 lidí, většinu z nich postřílel na ostrově Utöya nedaleko Osla, kde měla setkání sociálnědemokratická mládež. Za útok si odpykává 21 let ve vězení. "Snažili jsme se vyrovnat s tím, že ten člověk je jedním z nás. Vyrostl v Norsku, chodil tady do školy a pak se proti tomu všemu postavil a spáchal, co spáchal," popisuje Seierstadová, autorka knihy o Breivikovi Jeden z nás z roku 2013.
V podobné situaci se loni před Vánocemi ocitlo Česko, když čtyřiadvacetiletý muž nejprve zastřelil v Klánovickém lese muže a dítě, o týden později zavraždil svého otce a dalších 14 lidí na pražské filozofické fakultě. Poté spáchal sebevraždu.
Když jste psala knihu o Breivikovi, neobávala jste se, že mu tím tak trochu děláte službu? Že chce, aby co nejvíce lidí znalo jeho příběh?
Knihu jsem začala psát až devět měsíců po vraždě. Takže dlouho po tom, než kde je teď Česko po prosincovém útoku. Bylo to v době, kdy už nejproblematičtější období jeho sebepropagace dávno pominulo. I tak se ale přiznám, že jsem to nikdy až tak neřešila.
Pro společnost je opravdu důležité vědět, odkud tito lidé pocházejí. Extremisté jsou lidé, a jakkoli často slýcháme větu "nepoužívejte jeho jméno", i vrazi mají jména, rodiny, dětství. Proto se k němu chovám jako ke komukoli jinému, píšu o něm jako o komkoli jiném a nedělám z něj větší monstrum, než jakým už je. Jen se ho snažím co nejvěrněji prezentovat.
Minulý týden jsem mluvila s forenzní psycholožkou, podle níž takoví lidé často sní o tom, že se stanou slavnými. Není to přesně to, co se stalo v Norsku?
Řekla bych, že Breivik se spíše než slavným stal nechvalně známým. Ano, máte pravdu, ale je snad lepší, když se my, novináři, nebo jako národ nesnažíme zjistit, co ho k tomu vedlo? Pokud to neuděláme, neodvádíme svou práci. Dodnes jsem v kontaktu s rodiči obětí a mnoho z nich mi dokonce za knihu poděkovalo. Bylo pro ně zajímavé si o Breivikovi přečíst. Dokonce mi řekli, ať čtenáře nešetřím ani kapkou krve.
Navíc, norský tisk o Breivikovi v posledních dnech už sotva píše. Musím říct, že i po samotném incidentu se novináři zachovali velmi zodpovědně a nedělali z toho skandál. Byť byl útok obrovskou tragédií.
Jak správně informovat o tragédii, která se v prosinci stala u nás? V Česku byla média kritizována za způsob, jakým o ní informovala.
Nikdy nebude existovat jeden univerzální přístup, protože lidé mají různá omezení, hodnoty a názory. Informace jsou klíčové a jako novináři bychom se měli snažit zjistit vše, co je možné.
Představte si situaci, že novináři v den tragédie jedou do rodné vesnice vraha a vyzpovídají jeho rodinu. Je to přijatelné?
Je to přirozené. I norská média v den útoku volala Breivikovým rodičům. Vzpomínám si, že matka to nezvedla, ale otec ano. Řekl, že se ho to netýká, protože syna naposledy viděl v jeho patnácti letech. A to byla pro nás klíčová část skládačky.
V Norsku ale novináře kritizovali za to, že použili fotografii, kterou si Breivik sám pořídil. Nechal se vyfotit ve fotostudiu a na snímku vypadal mocně a důležitě. To bylo špatné, s tím naprosto souhlasím. Pak tam byl ještě jeden incident, kdy policie s Breivikem dělala na ostrově rekonstrukci střelby a hlavní norský bulvární deník stál s dlouhými objektivy na druhé straně břehu asi 600 metrů daleko. Vyfotili Breivika, jak míří, a fotku dali na titulní stranu. V tu dobu zrovna probíhaly pohřby. Později se deník omluvil.
Åsne Seierstadová
Pracuje jako novinářka na volné noze a je známá především díky svým dokumentárním knihám, v nichž líčí běžný život ve válečných zónách.
Vydala již šest dokumentárních románů, které ukazují její reportérskou práci v Iráku, Afghánistánu, Srbsku, Čečensku i Norsku. Celosvětově ji proslavila hlavně kniha Knihkupec z Kábulu z roku 2002, která se stala jedním z nejprodávanějších norských děl vůbec.
O jedenáct let později vydala knihu Jeden z nás vyprávějící o nejtragičtějším dni novodobých dějin Norska, kdy pravicový extremista Anders Breivik zavraždil 77 lidí.
Vystudovala ruskou a španělskou filologii a dějiny filozofie na Oselské univerzitě. V letech 1993 až 1996 působila jako korespondentka v Rusku a v roce 1997 v Číně.
U nás zase některé redakce sdílely fotografii střelce na střeše budovy během samotného útoku.
To je obrázek, který by mohl inspirovat jiné útočníky. Zvlášť když na ní střelec vypadá při síle. Takové fotce je třeba se vyhnout. Je ale důležité neházet všechna média do jednoho pytle.
Pokud jde o Breivika, po jeho činu nastalo velké ticho. Lidé byli v šoku, dokonce i extremisté. V té době se takové věci děly ve Spojených státech, ale nikdy v Evropě. Nebo jen zřídka. Breivik jako by skoro něco odstartoval, ne trend, ale chápete, co chci říct.
Mám pocit, že nás spojuje to, že až do okamžiku vraždy jsme si nemysleli, že by se něco takového mohlo v naší zemi stát. Když se na to teď podíváte zpětně, jak tragédie ovlivnila Norsko?
Prvotní šok se hodně rychle proměnil v hluboký národní smutek, který vycházel zevnitř a do určité míry trvá dodnes. Snažili jsme se vyrovnat s tím, že ten člověk je jedním z nás. Vyrostl v Norsku, chodil tady do školy a pak se proti tomu všemu postavil a spáchal, co spáchal. To vlastně do určité míry naše země taky sdílejí.
Myslíte si, že by norská společnost reagovala jinak, kdyby zločin spáchal například člen Islámského státu nebo jiné džihádistické organizace?
Je to možné.
Ptám se na to v souvislosti s tím, že podle vás muselo být pro lidi těžké přiznat si, že to byl "jeden z vás". V Česku třeba bez jakýchkoliv souvislostí někteří dezinformátoři z útoku obviňovali Ukrajinu.
Lidé budou vždycky obviňovat toho, koho chtějí. V Norsku se setkala s velkou kritikou policie, která celý zásah naprosto nezvládla. Nebyla připravená, nýbrž pomalá, a přistupovala k tomu s naivitou, že "to se přece určitě nemůže dít". Zároveň se kladl malý důraz na to, že šlo o politické oběti. Pak se najednou po deseti letech od útoku začaly na norském trhu objevovat knihy od mladých sociálních demokratů o tom, jak je tragédie poznamenala.
V jakém smyslu?
Vadilo jim, že se málo zdůrazňovalo, že se na ně Breivik zaměřil kvůli tomu, v co věří, co politicky zastávají a kým se rozhodli být. Celá událost se přelila v národní smutek a o tomhle nikdo nemluvil.
To je asi ten rozdíl, když útok spáchá politicky motivovaný člověk s extremistickými názory, kdežto motiv střelce v Česku neznáme.
Breivikův soudce řekl, že je příčetný. A my k němu musíme přistupovat s tímto vědomím, i když jsou jeho nápady šílené. Paradoxně je však pro nás situace asi o něco jednodušší než pro Česko.
Breivikovy motivy byly zřejmé, téměř hned jsme ho mohli zařadit do nějakých škatulek. Inspiroval se internetem a krajní pravicí a spadá do určité kategorie extremistů, proti kterým můžeme jako společnost bojovat. Můžeme svůj hněv do něčeho zacílit. To není případ střelby v Česku, útočník se navíc zastřelil, takže nebude žádný soud a žádná iluze spravedlnosti.
Breivik opakovaně tvrdí, že Norsko porušuje jeho lidská práva zákazem komunikace s okolním světem a tím, v jakým podmínkách ho vězní. To je paradox vzhledem k tomu, co spáchal.
Je to už jeho druhá stížnost, kterou soud řeší. Breivikův právník uvedl, že už šest měsíců neměl návštěvu, že nemá dostatek kontaktu s lidmi. Jeho rodina však může přijít, ale on je nechce vidět. Chce mít možnost scházet se s lidmi z krajní pravice.
Myslíte, že si uvědomuje, co udělal?
Když se podíváme na nacistické procesy s největšími zrůdami planety, vidíme, že jen málokdo z nich projevil lítost. A i když do Breivikovy mysli nevidím, má své poslání. Je politicky motivovaný. Abyste přežili sami se sebou, musíte si myslet, že jste na misi. On je ve válce. Myslím, že není schopen skutečné empatie.
Vy jste si s ním jednu dobu psala.
Chtěla jsem s ním udělat rozhovor pro mou knihu. Diktoval si ale podmínky, a tak jsem to nakonec odmítla. Nejraději by svou část o tom, jaká byla jeho motivace a tak dále, napsal sám, a to jsem nemohla dopustit. To už by pak byla další vědomá propagace jeho myšlenek. Snažil se se mnou různě vyjednávat, ale nakonec k tomu nedošlo. Psal mi dlouhou dobu, i po tom, co kniha vyšla.
Četl ji?
Tvrdil, že ano. Psal, jak je pyšný, že knihu o něm napsala nejslavnější norská novinářka. Že jsem vlastně jako on a že má z toho radost. Když jsem to četla, mrazilo mě. Už jsem mu pak nikdy nenapsala. Dál se ale pokouší získat pozornost, píše dokonce i některým z rodičů obětí, což je neskutečně kruté.
