S jakým cílem jste výzkum prováděli?
Hlavní motivací bylo, že jsme se s tématem předsudečných útoků na zdravotně postižené setkali během naší práce v neziskové organizaci In Iustitia. Nicméně i v médiích se objevily případy, kdy lidé odmítali umístění zařízení pro osoby se zdravotním postižením ve své obci. Také víme, že problém není dostatečně systémově řešený.
Ve výzkumu jste použili dva dotazníky, základní a zjednodušený. Jaký k tomu byl důvod?
Vytvořili jsme přístupnější verzi, aby se průzkumu mohli účastnit také lidé s mentálním postižením. Bylo potřeba pro ně udělat verzi, kterou mohou vyplnit. Měla méně otázek a nebyly tak složité. Také jsme spolupracovali s organizacemi, které o lidi s mentálním postižením pečují. Dotazník pilotně vyzkoušely se svými klienty a také jim vyplnění dotazníku nabízely.
Zjistili jste, že zkušenosti s předsudečným násilím má 58 procent zdravotně postižených. Jak se takové násilí projevuje?
Mohou to být slovní urážky nebo vyhrožování. Jeden z respondentů v dotazníku popsal, jak mu někdo nadával a dokonce mu řekl, že by měl "chcípnout". Útočník na něj měl také plivnout a vyhrožovat, že na něj pustí svého psa.
Jiný respondent uvedl, že při vystupování z auta, které zaparkoval na místě pro invalidy, mu začal neznámý člověk sprostě nadávat. Vyhrožoval, že ho zbije, pokud neodjede. Křičel na něj, že v mladém věku nemůže být invalida, že jen obírá stát a bere lidem, kteří to potřebují, možnost parkování. To je také jeden z typů útoku, se kterým se lidé se zdravotním postižením mohou setkat. Říkají jim, že si speciální zacházení nezaslouží a podobně.
Objevují se i fyzické útoky?
Jedna z respondentek například popisuje zkušenost, kdy žila se svým bývalým manželem. Byla těhotná. Manžel nepracoval, svou ženu napadal, bil ji, kopal, nadával jí, ponižoval ji. Novorozená dcera později zemřela kvůli syndromu náhlého úmrtí kojence. Následně se manžel s respondentkou rozvedl. Často takto útočí blízcí oběti.
Mohl byste rozvést to, že útoky často přichází od blízkých?
Ptali jsme se na nejzávažnější útok, který lidé zažili, a kdo byl útočníkem. V základním dotazníku 43 procent respondentů řeklo, že účastníka znali dobře, zatímco v přístupném 71 procent. Z toho vyplývá, že velká část útočníků je mezi lidmi, které oběti znají. Často byl útočníkem bývalý nebo současný manžel či partner nebo jiní příbuzní, případně kolega nebo spolužák. Výjimkou nebyli ani nadřízení, učitelé, sousedi.
Podle vašich zjištění napadení častěji zažívají ženy a lidé s mentálním nebo kombinovaným postižením. Proč tomu tak je?
Může to plynout z celkového postavení žen ve společnosti, které zároveň patří mezi zranitelnější oběti. Ženy s postižením se mohou častěji stávat i obětmi sexuálního násilí. Lidé s mentálním nebo kombinovaným postižením jsou zřejmě častějším cílem útoku také kvůli jejich zranitelnosti, zároveň mohou větší roli hrát i předsudky a viditelnost postižení. Pro útočníky mohou být snazší obětí, myslí si, že si na ně mohou více dovolit.
Čtyři pětiny obětí útok neoznámí policistům, proč?
Část z nich zmiňuje nedůvěru v policii, část s policisty nechce mluvit o svém postižení. Jiní uvedli, že nevěděli o možnosti napadení oznámit. Mohou mít také špatné zkušenosti s policií, a proto jí nedůvěřují, nebo, což vyplývá i z naší praxe, nemusí být vždy policejní služebny dobře dostupné, například bezbariérové. Útok nemusí nahlásit, protože nevěří, že by jim oznámení mohlo v něčem pomoct. Také víme, že když je útočník zároveň pečovatelem oběti, tak je pro ni problematické čin nahlásit, když je na útočníkovi závislá.
Jaká je právní ochrana obětí?
Mimo nedostatků v podpůrných mechanismech, jako je například zmíněná policie, jsou to nedostatky i legislativní. V případě trestných činů, které jsou motivované předsudky, chybí chráněná charakteristika zdravotního postižení. Lidé se zdravotním postižením nejsou mezi chráněnými skupinami. Například v případě rasově motivovaných trestných činů je možné zvýšit trestní sazbu, což u útoků motivovaných zdravotním postiženým není.
Zaznamenávají se trestné činy vůči handicapovaným jinak než vůči ostatním?
V policejních statistikách nejsou dostatečně zaznamenávány předsudečné trestné činy proti lidem se zdravotním postižením. Nejsou dostatečně zaznamenány ani "normální" trestné činy, které byly spáchány na osobě se zdravotním postižením. To ve výsledku znamená, že nemáme dostatečné informace o tom, kolik těch incidentů je, a stát na ně nemůže odpovídajícím způsobem reagovat.
Do jaké míry je násilí na zdravotně postižených zlehčováno?
Se zlehčováním předsudečného násilí se setkáváme u všech skupin obětí, tady se objevuje také. Blízké okolí oběti někdy může násilné trestné činy bagatelizovat.
Výzkumy jsou jen vedlejší činnost organizace. Co děláte mimo ně?
In Iustitia je zaměřená na praxi, nabízíme především pomoc obětem předsudečného násilí. Výzkumy jsou doplňková, ale neméně důležitá činnost. Zpracováváme zprávy o stavu předsudečného násilí, nedávno jsme například informovali o útocích proti Rusům a Ukrajincům. Pak děláme různé jednorázové výzkumy, jako byl třeba tento, ale i například o útocích proti lidem s různými sexuálními a genderovými identitami.
Předsudečné násilí na zdravotně postižených
- Obětí násilí se stalo 76 procent lidí se zdravotním postižením.
- Násilí kvůli svému zdravotnímu postižení zažilo 58 procent respondentů.
- Tři ze čtyř dotázaných byli obětí slovního napadení.
- Fyzické napadení zažilo 35 procent dotázaných.
- Více než 80 procent napadených útok nenahlásí policii.
Zdroj: průzkum In Iustitia
