Když Rusko napadlo Ukrajinu, rozhodli jste se s manželem zamířit do Azovstalu. Proč zrovna tam?
Před válkou můj muž pracoval v námořní pěchotě, bojů s Ruskem se účastnil už v roce 2014. Když jsem na konci října porodila, rozhodl se, že změní povolání, protože práce v armádních službách není pro rodinu bezpečná. Začal pracovat v azovských ocelárnách jako tovární dělník. Když Putin zahájil invazi, manžel po telefonu mluvil s pracovníky Azovstalu, kteří mu řekli, že mají na místě připravené bezpečné úkryty, kde se můžeme schovat. Den nato nás probudilo bombardování, které bylo velmi blízko našeho domu, a tak jsme neváhali a rozhodli se společně s rodiči jet do zmiňovaného úkrytu.
Litujete toho dnes?
Samozřejmě že ano. Ale někdy si říkám, že kdybychom zůstali v Mariupolu, dnes už by možná nikdo z nás nebyl naživu. Většina obyvatel Mariupolu je mrtvá. Viděla jsem video svého domu a je úplně zničený, zbyly z něj jen trosky.
Nepřemýšlela jste taky, že odejdete z Ukrajiny?
Nikdy. Chci tady žít, je to moje rodná země a neopustila bych ji. Společně s manželem jsme patrioti, milujeme to tady. Ale přiznávám, že teď by asi bylo pro mé dítě lepší, abych s ním na pár měsíců odjela do bezpečí. Možná to tak udělám, ale až bude všemu konec, vrátím se.
Společně s ani ne půlročním synem jste strávila 65 dní v protileteckém krytu. Jaké to pro vás bylo?
Bylo to hrozné. Nemohla jsem kojit, protože jsem ze stresu a nedostatku jídla přišla o všechno mléko. Zhubla jsem deset kilo. Začala jsem tak syna krmit kojeneckou výživou, kterou pro nás obstarávala ukrajinská armáda. Pak ale došla a dítěti jsem musela dávat jen mléko s cukrem. Měla jsem neskutečný strach, že mu to ublíží, že nebude mít dostatek živin, které potřebuje.
Další problém byl, že k přípravě kojenecké výživy potřebujete horkou vodu. Tu jsme neměli, a tak jsem to s pomocí svíček a železných nádob ohřívala v rukou. Další možností bylo uvařit to venku na ohni, ale tam jsme nemohli, všude se střílelo. Můj otec se o to pokoušel, ale málem přišel o ruku.
Situace v mariupolských ocelárnách Azovstal
Ukrajinským obráncům, kteří se vzdali ruským silám v mariupolských ocelárnách Azovstal, hrozí trest smrti, uvedl ministr spravedlnosti samozvané Doněcké lidové republiky Jurij Sirovatko. Podle něj se na území ovládaném proruskými povstalci nachází přes dva tisíce ukrajinských vojáků. Stovky z nich se podle jejich nejbližších rvou o život, jsou odříznuti od okolního světa, obklíčení ruskými silami a chybí jim jídlo.
Jak se vám odtamtud podařilo utéct?
S pomocí ukrajinské armády, Červeného kříže a OSN nás 30. dubna evakuovali. Těch pokusů o evakuaci bylo několik, ale neúspěšných. Pokaždé, když jsme vylezli ven, Rusové porušili svůj slib nestřílet a začali pálit. Bombardovali nás, zatímco jsme se snažili utéct. Častokrát jsme už byli u evakuačních autobusů, ale museli jsme běžet zpátky.
Při útěku z Azovstalu jste na území Ruska prošla filtračním táborem. Jak to tam probíhalo?
Byl to nejodpornější zážitek mého života. Když jsme o půlnoci přicestovali do tábora, viděli jsme spoustu stanů, které fungovaly jako stanoviště, kterými Ukrajinci museli projít. Rozdělili nás do dvou skupin, žen a mužů. V prvním stanu nám řekli, ať si sundáme všechno oblečení, včetně spodního prádla. Začali si prohlížet naše těla, sahali na nás a všechno to dělali s jedním jediným párem rukavic, který si po celou dobu nevyměnili.
Co hledali?
Tetování nebo třeba jizvy. Osobně na těle mám jizvu po operaci slepého střeva, kterou jsem podstoupila asi před dvěma lety. Neskutečně je zajímalo z čeho ji mám. Mysleli si totiž, že se jedná o jizvu z vojenských akcí. Odpověděla jsem jim, že jsem nikdy ničeho podobného nebyla součástí.
Mám i dvě tetování, která jsem musela taktéž složitě vysvětlovat. Na paži jsem měla vytetovaný květ lotosu a řekla jsem, že je to pro mě symbol harmonie. Ironicky se pousmáli a prstem ukázali na vytetovaný nápis "La vie est belle" (česky "život je krásný"). Mysleli si, že to je napsané německy, a začali mě podezřívat ze spolupráce s nacisty. Začala jsem se smát, ale dávala si pozor, aby si nevšimli, že se směju jejich hlouposti.
A co jste odpověděla?
Řekla jsem, že opravdu nespolupracuji s nacisty a že nápis je francouzsky. Pořád mi to nevěřili, a já je tedy slušně navedla k tomu, aby si z e-mailů v mém telefonu zjistili, že jsem bývala učitelkou francouzštiny. Nemohla jsem jim říct, ať si to dají do překladače, bála jsem se, co by mi udělali.
Nakonec vám tedy uvěřili?
Ano, díky bohu. Kromě toho, že si z mého telefonu stáhli veškerá data, mi v neposlední řadě také prohledali všechny osobní věci. Pátrali po ostrých předmětech a různých symbolech s barvami Ukrajiny. Mít na tapetě telefonu třeba ukrajinskou vlajku, poslali by mě na Sibiř nebo rovnou do vězení. Na krku jsem však měla medailonek s trojzubcem, symbolem Ukrajiny. Zapomněla jsem na něj a oni si toho všimli.
Co následovalo?
Ptali se mě, kdo mi to dal. Já jsem odpověděla, že si to nepamatuju, že jsem v životě už dostala spoustu dárků a že si u každého nevzpomínám, kdo mi ho dal. Ze začátku se tvářili, jako že mi to absolutně nevěří, a tak jsem se rychle snažila změnit téma a povedlo se mi to.
Kdo vám ten medailonek dal?
Můj manžel, těsně předtím, než jsme se museli rozloučit. Řekl mi, že pokud se z války nevrátí, mám ho dát našemu synovi, až vyroste.
Jak jste věděla, co odpovědět? Nebála jste se, že Rusům dáte špatnou odpověď?
V tom momentě jsem absolutně nevěděla, jestli to, co říkám, mě odtamtud dostane. Věděla jsem však, že se jich nesmím bát a v žádném případě nesmím brečet. Uvnitř jsem si prožívala naprostou hrůzu, ale nedala jsem to najevo. Cílem těchto lidí je totiž jejich oběti rozbrečet, protože pak je už lehce zlomí.
Jak dlouhou dobu jste v táboře strávila a kam se vám podařilo utéct?
Odvezli nás do oblasti Záporoží držené ukrajinskou armádou. Bohužel, přestože OSN fungovala jako prostředník při evakuaci, lidé stále museli projít ruskými filtračními tábory. Dva dny jsme byli v táboře a jeden na cestě. Měla jsem štěstí, protože jsem byla v první skupině, kterou vojáci evakuovali. Noc na cestě do bezpečí jsme strávili v opuštěné škole na okupovaném území ve vesnici Dmytrivka. Pouze ženy, muži zůstali v autobusech.
Škola byla plná ruských vojáků, bály jsme se. Na chodbách jsem poslouchala, jak se baví o tom, jak nejlépe zabít ukrajinské vojáky. Už nikdy nechci strávit noc v takové společnosti, bylo to děsivé.
Byl váš syn celou dobu s vámi? Ukrajinská poslankyně Lesia Vasylenková nám v rozhovoru řekla, že vojáci ve filtračních táborech od rodičů oddělují děti. Nebála jste se, že se to stane?
Chtěli mi ho vzít, když mě prohledávali. Já jsem ale odmítla s tím, že se mého syna s výjimkou zástupců Červeného kříže nebo OSN nikdo nedotkne.
Váš manžel je stále v ocelárnách v ruském zajetí. Jaké o něm máte poslední zprávy?
Bohužel o něm teď nemám žádné zprávy. Od 16. května se mezi námi přerušilo veškeré spojení. Moje kamarádka z Francie mi však poslala video ze separatistického kanálu, na kterém je i můj muž. Na snímku ho zrovna na nosítkách vynášejí ven z bunkru, je zraněný.
Víte, kolik je tam s ním mužů?
Bohužel ne, protože když jsem byla ještě v krytu, dostala jsem se do kontaktu pouze s několika skupinami vojáků, kteří nám pomáhali přežít. Ale troufla bych si říct, že jich tam zůstaly tisíce.
Bylo jim ukrajinskou armádou řečeno, aby se vzdali a že budou vyměněni s ruskými zajatci?
Ano, ukrajinská vláda nám, rodinám, slíbila, že se naše armády prohodí. Ale myslím si, že něco takového nezmůže pouze naše vláda, potřebujeme pomoc ostatních zemí, protože Rusku nelze věřit ani slovo.
Chtěli bojovat dál, i když věděli, že jim nikdo nemůže pomoci uniknout?
Chtěli bojovat do posledního dechu, ale naše vláda a armáda rozhodly, že v takové situaci je lepší zachránit životy našich hrdinů. Někdy ve válce nastávají situace, kdy je potřeba si vybrat. Obrana Azovstalu už byla stejně zbytečná. Nedokázali se stáhnout a teď jsou bohužel v zajetí.
Video: Takto uprchlíci přežívali pod Azovstalem
Objevily se i hlasy nespokojenosti a obvinění Zelenského vlády ze zrady ukrajinských jednotek, že opustili vojáky, které prezident označil za hrdiny. Co si o tom myslíte? Dělá podle vás vláda dost, aby jim pomohla?
Nesouhlasím s tím. Myslím si, že dostat se ven z této situace je opravdu těžké. Věřím, že vláda udělá maximum, aby se vojáci vrátili ke svým rodinám. Byli evakuováni, protože bohužel nebyla jiná možnost. Mimochodem, s tímto rozhovorem jsem souhlasila taky proto, že věřím, že když si lidé přečtou můj příběh, třeba nám budou schopni nějak pomoct. Azovští vojáci jsou skuteční hrdinové a já chci, aby o tom věděl celý svět.
Rusové se nechali slyšet, že chtějí vojáky v zajetí popravit. Jaký z toho máte pocit?
Opravdu nevím, ale Rusko se chová tak krutě, že bych tomu i věřila. Nejhorší na tom však je, že už ale mohou být dávno mrtví. Doufám, že někdo našim vojákům pomůže. Jinak je jisté, že to nepřežijí, pokud jsou ještě stále naživu. Mnoho z nich je již zraněno a potřebují lékařskou pomoc a nikdo jim ji nedá. Jsem vyděšená a každý den se modlím za bezpečí svého manžela.
Manželky mužů uvízlých v Azovstalu cestují po Evropě a snaží se získat pomoc. Mluvily jste už dokonce s papežem Františkem. Je tato mise úspěšná?
Věřím tomu, že ano. Já jsem osobně v kontaktu s různými lidmi z kanceláří amerických kongresmanů. Vyslechli si už několikrát můj příběh a slíbili, že nám pomohou. Pokud by se americká vojska zúčastnila výměny ukrajinských vojáků v Azovstalu za ruské zajatce, myslím si, že bychom měli vyhráno.
Takže vy spolupracujete s ostatními ženami vojáků? Jste součástí nějaké skupiny?
Ano, jsem ve dvou skupinách, ve kterých všechny usilujeme o to stejné. Chceme zachránit naše muže, ale také ostatní ukrajinské vojáky v ruském zajetí z ostatních pluků. Dokonce jsou zajatci již z roku 2014, kteří stále nebyli propuštěni. Chceme je vrátit k jejich rodinám.
Z čeho teď máte největší strach?
To je jednoduché, z toho, že už nikdy neuvidím svého manžela. Nevím, jestli se vrátí, ale nezbývá mi nic jiného než se každou minutu modlit a věřit. Tohle Rusku nikdy neodpustím.
