Do Česka jste přijela na konferenci, kde jste přednášela o evropských hodnotách. Na kterých teď záleží nejvíce, když je v Evropě válka?
Hodnoty zůstávají stejné ve všech krizích a všechny jsou důležité. Na konferenci jsem mluvila o důvěryhodnosti, legitimitě, odolnosti a rozmanitosti. Demokratický systém a právní stát nemůže fungovat, pokud většina lidí nemá pocit, že to je oprávněný způsob, jak vládnout. Zároveň musí mít ochotu se průběžně proměňovat a reagovat na výzvy. A aby na ně reagoval úspěšně, musí myslet na všechny lidi, kteří tvoří společnost.
Dá se v dnešní době říct, že nás tyto hodnoty skutečně spojují, nebo právě naopak?
Myslím si, že nás pořád spojují a že idea, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech, je prostě silná myšlenka, za kterou stojí celý život bojovat. K tomu, aby lidi tato myšlenka spojovala, je opravdu důležité, aby systém vždy myslel na všechny svoje členy.
Co si dnes představíte pod termínem evropanství?
Je to právě trvání na zmíněných hodnotách. Je to i určitý životní styl, který je spíše otevřený než uzavřený. A jednota v různosti, to znamená, že se sice shodujeme na nějakém minimu spolupráce, ale současně si můžeme užívat toho, že každý členský stát je trochu jiný.
I v Česku jsme svědky diskriminace znevýhodněných a menšin. V poslední době se třeba objevily případy šikany ukrajinských dětí na českých školách. Čím to je?
Každá společnost je potenciálně ohrožena tím, že se bude nevhodně a nesprávně chovat ke zranitelným osobám, které jsou ještě nějak stereotypizovány společností. Ve Spojených státech například vidíme, že je pořád třeba řešit práva Afroameričanů, ve Francii se objevují útoky proti arabským uprchlíkům, v Česku je to právě například romská menšina, která se stává cílem negativní stereotypizace.
Nejlepší prevencí je samozřejmě vzdělávání a současně uvědomění, že rozmanitost je velkým přínosem a není nebezpečím pro společnost. Pokud bychom lidem z různě znevýhodněných skupin poskytli kvalitní vzdělávání, i když je v tom třeba jejich rodiče nepodporují, mohlo by to obohatit jak ty děti, o které jde, tak i naši společnost.
Říkáte, že se to netýká jen Česka. Jak si ale vysvětlujete proruské i protivládní demonstrace, které se v takovém rozsahu dějí u nás a jinde ne? Může to být ještě důsledkem totality?
Já si spíš myslím, že dědictvím minulosti je velká nedůvěra k institucím a veřejnoprávním médiím. Já jsem naprosto pro, abychom byli kritičtí ke státu a veřejnoprávním médiím, ale apriorní nedůvěra, kdy lidé míní, že to, co se píše v novinách a hlásí v televizi, není pravda, a že instituce pracují proti lidem a ne v jejich prospěch, může skutečně v jejich vědomí být ještě z dob totality. A když to pak nějaký manipulátor šikovně zvedne, tak to může fungovat. Zdravá nedůvěra ale zase pomáhá k tomu, aby se demokracie držela v kondici, protože tvořit funkční demokratický stát je nikdy nekončící práce.
Stát může být odsouzen, že nezabránil nenávisti
Hovoří se o omezení svobody slova, alespoň v těch radikálních případech, kdy lidé nabádají k násilné revoluci, svržení vlády a podobně. Je to něco, o čem má smysl uvažovat?
Svoboda projevu je nezbytnou součástí demokracie. Na druhou stranu, pokud je bezbřehá, může poskytovat příliš mnoho prostoru pro nepřátele systému. V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva i v poslední době najdeme různá rozhodnutí týkající se projevů z nenávisti, kdy státy byly odsouzeny za to, že v takových situacích dostatečně nezasáhly. To pak soud shledá jako zásah do práva na soukromí obětí.
Můžete uvést příklad?
Řešili jsme případ dvou gayů, kteří se políbili, vyfotili to na Facebook a vyvolalo to opravdu velikou vlnu nenávisti a výzev k násilí směřovaných proti nim. Soud shledal, že stát, byla to Litva, zasahuje do práva obětí, pokud v takovém případě nezasáhne. Na tom je názorně vidět, že svoboda projevu není neomezená, zejména když se jedná o nenávistné projevy vyzývající k násilí proti konkrétním lidem.
LGBT lidé stále silněji volají po zákonech, které jim zaručí stejná práva jako ostatním, třeba manželství. Může si Česko říkat lídr v oblasti lidských práv, pokud těmto lidem upírá plnohodnotné sňatky a rodičovská práva?
Mezi členskými zeměmi Rady Evropy v této oblasti nepanuje žádný konsensus. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva se teď ale zabývá tím, zda není zásahem do práva na soukromý a rodinný život skutečnost, když stát nemá žádné uznání stejnopohlavního svazku. Manželství pro všechny je nicméně stále institutem spojeným se severní a západní Evropou, tedy jen velmi malou částí EU a malé části Rady Evropy. U požadavku stejnopohlavních svazků už je ale evropský trend jejich zavádění jasný.
Rusko v září opustilo Evropský soud pro lidská práva, u soudu proti němu ale zůstalo 18 tisíc nevyřízených stížností. I kdyby Rusko neodešlo, rozhodnutí soudu nemají žádný vynucovací mechanismus, byť jsou závazná. Co je tedy v současnosti nejlepší cesta, jak Rusko přivést k odpovědnosti?
Evropský soud pro lidská práva řeší stížnosti jednotlivců na porušení jejich základních práv, nezabývá se válečnými zločiny. Nicméně, museli jsme řešit, jak pokračovat v jednotlivých stížnostech, protože i když Rusko ukončilo členství už na jaře, stát má ještě další půl rok závazek dodržovat Úmluvu.
Někteří stěžovatelé z Ruska stáhli své stížnosti, ale většina z nich počítá s tím, že budou vyřešeny. Soud se tak kloní k tomu, že se bude případy zabývat i nadále, protože pro jednotlivé stěžovatele je často důležité jen samotné konstatování soudu, že se jim děje nespravedlnost, byť to stát třeba nijak nenapraví.
Můžete uvést příklad nějaké ze stížností vůči Rusku?
Vydali jsme například předběžné opatření na ochranu dvou britských občanů, kteří byli zajati v Doněcku a odsouzeni k trestu smrti, protože působili v ukrajinských válečných silách. Těžko říct, jestli to bylo právě rozhodnutím soudu, ale k jejich popravě nedošlo a byli vyměněni za vojáky z Ruska. Takže přesně proto si myslím, že i přes to, že Rusko odešlo, má smysl se stížnostmi dále zabývat.
Jaké stížnosti například vyřizujete z Česka?
Za dobu, co u soudu působím, jsme rozhodovali například o nedostatečné reakci státu na policejní násilí, kdy nedošlo k nezávislému vyšetřování, ve kterém by se dostalo dostatečného slyšení osob, která namítala, že stát porušil její lidská práva.
V roce 2020 vyšlo najevo, že Rusko je jedním ze čtyř členských států zodpovědných za 70 procent nevyřízených žádostí. Jak je možné, že je tak malý počet států schopný zahltit celý systém?
Protože jsou hodně lidnaté a jejich právní systémy nejsou úplně funkční. Máme na soudu pět sekcí a někdy se říká, že jedna je turecká, druhá ukrajinská a třetí ruská. A skutečně to je zejména s přihlédnutím k tomu, jak jsou tyto státy velké a lidnaté.
Děti se ptaly, proč má soud málo žen
Ve své funkci reprezentujete Česko jako první žena, co to pro vás osobně znamená?
Znamená to hodně. Ženské zastoupení v nejvyšších institucích není dostatečné a v právnických profesích je to ještě horší. Jsem ráda, že jsem ukázala dalším talentovaným českým právničkám, že to prostě jde.
Řekla jste, že kdyby se vás prezident zeptal, koho má obsadit na vaše místo v Ústavním soudu, navrhla byste spoustu žen. Rozumím tomu správně, že už tenkrát tam chyběla jakási ženská perspektiva?
Určitě ano. Když k nám na návštěvu na Ústavní soud přišly děti ze základní školy, jeden sedmiletý chlapec se zeptal, proč tam máme jen dvě ženy. To stejné se pak stalo, když tam přijeli univerzitní profesoři anglického jazyka. Nerozuměli tomu. Navíc když jsem pak odešla já, tak nám na Ústavním soudu zůstala už jenom jedna žena a třináct mužů.
Ovlivnilo to, že v Ústavním soudu bylo málo žen, i některá jeho rozhodnutí?
O tom se hodně debatuje, jestli ženy by rozhodovaly jinak. Zajímavé ale je, že si většina žen soudkyň myslí, že to je v pořádku, protože ženy o vysoká místa ani neusilují. Takže se úplně nedá říct, že feministickou kritiku práva sdílí všechny ženy, ani že si muži myslí, že to je v pořádku.
Jste spoluautorkou knihy Mužské právo, která pojednává o tom, že právní pravidla vytvořili privilegovaní muži. Dovedla vás k tomu se na knize podílet nějaká konkrétní zkušenost?
Já jsem si kolem sebe vytvářela určitý kruh úspěšných žen mezi 30 až 40 lety, u kterých jsem zjistila, že potřebují podporu, aby se jim podařilo uspět ve spíše mužském světě českého práva. A když jsme debatovaly o tom, co jim brání, tak jsme identifikovaly řadu problému v právním řádu. K tomu to začít řešit mě dovedla otázka jednoho novináře, který se mě zeptal, kdy jsem byla jako žena ve svém životě diskriminovaná? A mně došlo, že je potřeba to vysvětlit.
A na co jste přišla?
Diskriminace znamená, že je podle neutrálního pravidla různě zacházeno s lidmi kvůli jejich pohlaví. Problém ale je, že v našem systému ta pravidla neutrální nejsou. To znamená, že když vycházíte z pravidel vytvořených většinově muži, tak nahrávají přesně té skupině, která si je vytvořila.
Můžete to vysvětlit na příkladu?
Je zakázáno, aby advokátní koncpienti pracovali na částečný úvazek, což platí úplně stejně vůči mužům a ženám. To pak zasahuje zejména pečovatele o malé děti, ať jsou to muži či ženy. Nicméně v důsledku české tradice, že pečovatelkami jsou spíše ženy, to vede k tomu, že máme méně advokátek, protože ženy, které chtějí pracovat na částečný úvazek kvůli péči o děti, práci koncipientky dělat nemohou a v důsledku toho nedosáhnou ani na možnost stát se advokátkou.
