Ústavu musíme dodržovat i ve špatném počasí. Covid je výzva být lepší, říká Šimáčková

David Klimeš David Klimeš
22. 2. 2021 13:51
S výraznou českou ústavní soudkyní o krizových opatřeních vlády, o zákonech, které píšou bohatí pro chudé, o touze po rovném volebním hlasu, o šťastné chvíli bezdomovců i o tom, proč by ráda odcestovala do Štrasburku.
Soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková.
Soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková. | Foto: Daniela Dostálková

Konstituční tribunál zrušil omezení maloobchodního prodeje. Jde o další ze série ostře sledovaných nálezů, které dělají vládě v poslední době těžkou hlavu. Podle soudkyně Kateřiny Šimáčkové exekutiva ani během řízení nebyla schopna vysvětlit, proč jsou některé obchody zavřené a jiné ne.

Výrazná členka Ústavního soudu se ale vrací i k mnoha předchozím nálezům, včetně nedávného zrušení části volebního zákona, proti němuž už dlouhé roky rebelovala.

Pozornost je v poslední době upřena i na ni samotnou. Patří ke třem finalistům na prestižní místo u Evropského soudu pro lidská práva.

Péče o pacienty s těžkým průběhem covidu začíná být kritická. Je mezi ohroženými pacienty i český právní stát?

Jako přímý aktér, tedy soudce, těžko můžu hodnotit, jak na tom nyní právní stát je. Ale jsem si jistá, že musíme dělat všechno pro to, aby byl v co nejlepší kondici.

Ale vy to budete hodnotit velmi brzo, protože na Ústavní soud míří stížnost skupiny senátorů na poslední prodloužení nouzového stavu. Vím, že nemůžete tuto věc komentovat, ale přece jen: nestala se ústava v posledních dnech součástí politické šachovnice?

Souhlasím, že nyní je zachovávání ústavnosti velkou výzvou. A když říkám ústavnost, tak myslím nejen pravidla, ale i hodnoty, které jsou v ústavě obsaženy. Nouzový stav nabourává ochranu některých základních práv s cílem rychle pomoci. Zároveň ale ústava musí být dodržována za dobrého i špatného počasí.

Je to mimochodem i velká výzva pro nás ústavní soudce. Jsme zvyklí, že máme poměrně dost času na to, abychom přemýšleli, co je správné, promysleli všechny konsekvence a pečlivě vyvážili různé zájmy a pravidla. Politici ale nyní musí někdy až instinktivně jednat, protože covidová krize si žádá rozhodnutí během hodin. Přitom se vyplácí, když právní a politická kultura je již nastavená tradičně ve prospěch respektu k dělbě moci a respektu k lidské svobodě. Reakce politiků pak bývají lepší, protože v DNA společnosti tento respekt už je pevně zakotvený.

Nejaktuálnější agendou Ústavního soudu v posuzování krizových opatření je dnešní nález k uzavření maloobchodu. Co na vládním provedení bylo špatně?

Senátoři, kteří se na nás obrátili, namítali, že není jasné, na jakém základě vláda rozhoduje o tom, jaké provozovny musí být uzavřeny, a kterým naopak udělí výjimku. Tedy proč například mohou fungovat květinářství nebo stříhání psů, a naopak jiné služby nikoliv. To pak vláda nebyla schopna objasnit ani během řízení u Ústavního soudu.

V rozhodnutí jsme zdůraznili, že odlišný přístup k jednotlivým druhům podnikání musí být srozumitelně zdůvodněn. Zkrátka je třeba vysvětlit, proč u některých podnikatelů dochází k tak závažným omezením a u jiných ne, a nestačí jen paušálně poukázat na ohrožení veřejného zdraví. Navíc nejsme v situaci, kdy bylo třeba urgentně reagovat na nepředvídatelné riziko, ale bavíme se o dlouhodobých omezeních, u kterých byl časový prostor pro jejich důkladné promyšlení a odůvodnění.

Kritika se na kabinet nyní valí ze všech stran, ale připomínám, že hned na počátku pandemie jste měli unikátní šanci vymezit herní pole nálezem ke stížnostem na vládní restrikce, které jste odmítli. Byla to chyba?

Tady je důležité říct, že Ústavní soud musí přísně dbát na to, že je jedním z hráčů v rámci dělby mocí a k žádné otázce se nemůže vyjadřovat, nejsou-li splněny procesní podmínky. Když dostanete ústavní stížnost od jednotlivce, který však může použít jinou soudní proceduru, musíte jeho stížnost odmítnout a odkázat jej k obecnému soudu. Například v Německu může napadnout normu u Spolkového ústavního soudu i jednotlivec, u nás ale ne. Pokud Ústavní soud kontroluje druhé, aby nepřekračovali své pravomoci, nesmí je překračovat sám.

Vy jste teď tak hájila dres celého sboru, až jste zatajila, že jste v disentu argumentovala proti vládnímu postupu. Speciálně proti jarnímu zákazu vycestování.

Ano. Osobně jsem se skutečně domnívala, že v tomto konkrétním případě věc překračovala zájmy onoho jednotlivce a že jsme do toho vstoupit měli. Existuje doktrína plně respektovaná Ústavním soudem, že zákon nebo právní norma jako taková nemůže být nikdy zásahem do základních práv. A já jsem poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dovozovala, že někdy i sama norma zasahuje do základního práva tak vážně, až soud musí zasáhnout. To byl podle mě i případ zákazu vycestování, a proto jsem si myslela, že toto pravidlo můžeme věcně přezkoumat i na základě podání jednotlivce.

Vztah konstitučního tribunálu a exekutivy je nyní hodně napjatý, sešla se nešťastně krizová opatření i třeba nález k volebním pravidlům. Předseda Pavel Rychetský dostává a zase pak nedostává od prezidenta vyznamenání. Je nezávislost soudu v ohrožení?

To je ale úděl Ústavního soudu. Vždy bude spíše oblíbencem opozice než vládnoucí většiny, která má pocit, že ji zdržuje od práce. To není nic neobvyklého a myslím si, že by bylo výrazně horší, kdybychom byli politickými oblíbenci, na které vlády spoléhají. Ve vyspělých státech s větším respektem k dělbě mocí politická většina rozhodnutí Ústavního soudu respektuje a příliš nekomentuje.

Zda je v nebezpečí nezávislost soudní moci, to bych nerada hodnotila, zato ale dobře vím, co udělat pro to, abychom onu nezávislost chránili. Ústavní soud, ale třeba i Nejvyšší správní soud nebo vedení státního zastupitelství se snaží být otevřenými institucemi a stoprocentně vysvětlovat svoje kroky. Tím vzniká to nejdůležitější - důvěra veřejnosti. A ta nakonec nejlépe chrání justici před zásahy zvenčí.

Vy jste se hodně výrazně vyprofilovala u sociálních otázek. Proč vás zajímají právě ony?

Věnuji se jim už od dob, kdy jsem působila na Nejvyšším správním soudě, protože právě tam jsem byla zařazena do tehdejšího sociálně-správního kolegia. Rozhodovala jsem množství důchodových sporů, otázky čerpání pomoci v nouzi či příspěvku na bydlení. Mimo jiné právě tam jsem narazila na obrovský problém, který představují exekuce, protože řada těchto dávek jimi byla zatížena dřív, než začala nějak pomáhat.

Uvědomila jsem si, jak na nejubožejší, nejslabší a nejzranitelnější dopadají právní postupy. Velmi často nemají dost síly případ zvednout, pokud jim nepomůže nějaká nezisková organizace nebo nenarazí na citlivého advokáta, který věc vezme pro bono. Z toho pak ale vzejde jen jedno rozhodnutí na obrovský počet dalších případů, které se před soud nedostanou.

Nedávno jsem dostala otázku, co mi nejvíc chybí v českém právu. Odpověděla jsem, že empatie. Na konkrétních paragrafech se projeví, že návrh zákona zpravidla píše pětatřicetiletý Pražák s nadprůměrným platem a dobrým internetovým připojením a následně o tom rozhoduje více než padesátiletý muž ve sněmovně, který má manželku, jež za něj vyřizuje otázky péče v rodině, o děti či seniory. Některé životní problémy a situace pak snadno tímto sítem propadnou.

O to více je vám asi líto, když vidíte v krizi poměrně velkou těžkopádnost státu, co se sociální pomoci týká. Může jeho neschopnost včas podat ruku těm nejchudším a nejpotřebnějším skončit i právními spory? Třeba o to, že podpory se nedočkali lidé, kteří si celý život prostřednictvím daní a pojištění platili sociální síť?

Ale to přece není žádné specifikum krize, stát v sociálních právech a jejich skutečné ochraně selhává již déle. Krize jenom vyhrotila některé problémy. Mám pocit, že to může být i trochu k dobrému v tom smyslu, že se problémům dostává větší pozornosti. Děti, senioři, handicapovaní, pečující osoby, zaměstnanci sociálních služeb - ti jako by dosud stáli mimo zájem politiků, a tím pádem mimo zájem o kvalitní legislativní úpravu.

A dodám ještě jedno téma, ne jako soudkyně, ale jako vyučující: největší bohatství naší země jsou vzdělaní lidé a škola je jedno z nejdůležitějších míst společnosti. Proto mě mrzí, že velká část debaty dosud směřovala k tomu, jestli budou otevřené nebo zavřené restaurace, obchody či výrobní provozy, ne jak zorganizovat kvalitní vzdělávání pro každého i v době epidemie.

Tato doba tedy nepřinesla nic nového, jenom možná neřešené otázky učinila viditelnějšími a palčivějšími.

Vraťme se ještě k nálezu, kterým jste zrušili část volebního zákona. Jeho hlavní tváří se stal soudce zpravodaj Filip, ale vy jste proti konstrukci volebního zákona rebelovala už v roce 2013 i v roce 2017. Tehdy jste ovšem byla v menšině, takže teď to vypadá, jako byste po letech diskusí dokázala kolegy o svém pohledu přesvědčit.

Můj zájem o volební právo je dlouhodobější, začalo to dávno předtím, než jsem nastoupila na Ústavní soud. Jako advokátka jsem zastupovala skupinu senátorů ze Čtyřkoalice, kteří kdysi napadli volební zákon, jež za opoziční smlouvy prosadily ODS a ČSSD. Právě tehdy jsem promýšlela argumentaci, která pak vedla Ústavní soud k prvnímu velkému volebnímu nálezu. Vedle principu poměrnosti jsem od samého počátku spíše řešila téma práva na rovnost volebního hlasu. Volby jsou jedním z hlavních rituálů demokracie a je špatné, když člověk nemá pocit spravedlnosti z těch výsledků, ke kterým dochází. Snižuje to legitimitu demokratického systému.

Jsem přesvědčena, že volební systém musí být nastaven tak, aby hodnota volebního hlasu byla rovná. Je pro mě nepřijatelné, aby například třicetiprocentní strana potřebovala na obsazení prvního poslaneckého mandátu 38 tisíc hlasů, ale osmiprocentní strana až 50 tisíc hlasů. To volič musí vnímat jako nefér. Navíc pokud jste volil ve velkém Jihomoravském kraji, mohl jste nakonec i tak menší stranu přivést k mandátu, ale třeba v Libereckém už na to nestačilo ani 12 procent hlasů.

Z vašich disentů mám laický pocit, že vy byste nejraději celý volební zákon shodila a nechala zákonodárce vymyslet nová pravidla respektující rovnost hlasů a poměrné zastoupení. Mýlím se?

Ta revize přece může být dosti malá. Lze totiž zachovat volební kraje, jen se například mandáty jednotlivým stranám musí přidělovat celostátně nebo část z nich v druhém skrutiniu. Konkrétní řešení je ale nyní na zákonodárci. Konstrukce může zůstat, jen se udělá jiný výpočet.

Ale ty nestejně velké volební kraje budou vždy problematické.

V minulosti jsem také měla pocit, že představují hlavní problém, protože ty malé mají málo mandátů k rozdělení a vytvářejí tak přirozený práh deset či patnáct procent. Ale pochopila jsem, že země se už politicky okolo těch krajů nějakým způsobem strukturovala. Když hodnotíte volební systém, musíte brát v potaz i toto. Pokud se to již ustálilo v politickém životě země, soudce by neměl měnit, co funguje a co má legitimní důvody.

Ve volebním právu je však poměrně jednoduché tuto obtíž překonat změnou výpočtu. Proto jsem velkým odpůrcem vysokého volebního dělitele, který má většinový efekt. Nemusíme tedy povalit celý systém, když problém nestejně velkých krajů můžeme překonat malou změnou výpočtu výsledku.

Říkáte, že stačí malinká změna. Profesor Filip zase prohlásil, že to bude hvězdná hodina zákonodárců. Ale upřímně řečeno, jsme ve volebním roce a budeme rádi, když nějaká nová volební pravidla vůbec budou. Neměl soud nález nějak lépe upravit?

Jedinou možností by bylo odložit vykonatelnost. Nicméně dost dobře není možné jen tak říci, že systém je neústavní, ale ještě jednou podle něj pojedou sněmovní volby… V Německu se sice stalo, že ústavní soud shledal volební zákon neústavním, ale zrušil jej až do budoucna, jenže to bylo po volbách, a soudci proto nechtěli zasahovat do volebního rozhodnutí, které je silnou hodnotou demokracie. To ovšem nelze říct před hlasováním, protože by to delegitimizovalo volební akt.

Vzpomínám si, že jako advokátka tehdejší Čtyřkoalice jsem se bavila se soudci prvního Ústavního soudu profesorem Čermákem a profesorem Malenovským. Tehdy jsem říkala, že jim nezávidím tu odpovědnost, protože strany se mohou chovat nezodpovědně a země bude bez volebního systému. Oba dva mi ale tehdy řekli, že jako ústavní soudci musí věřit, že političtí aktéři jsou odpovědní a nebudou jednat perfidně. A tohoto poučení od moudrých se držím.

Vás možná brzo čeká přesun do Štrasburku. Jste jedním ze tří finalistů na prestižní místo u tamního Evropského soudu pro lidská práva. Čím vás ta instituce přitahuje?

Soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková.
Soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková. | Foto: Daniela Dostálková

Po roce 1989 jsem se tam ve svých pětadvaceti vydala. Byl to po převratu pro mě zázrak, že někde v Evropě je soud, kde jednotlivec může žalovat svou zemi, pokud poruší jeho lidská práva. To je mimořádný koncept. Suverénní země sdružené v Radě Evropy se sklání před společnou soudní mocí. Za to mají můj velký respekt, jakkoliv je třeba zmínit, že v reálu jde opravdu o ojedinělé případy vykládající Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, nejde o obdobu akčního národního soudu.

Takový projekt mi však přijde perfektní a jsem ráda občankou státu, který se ho účastní.

Neodradil vás od kandidatury ani fakt, že případné hledání vašeho nástupce na Ústavním soudu se nejspíš změní v pěknou kovbojku mezi prezidentem a Senátem, kteří strážce naší konstituce vybírají?

To se asi změní. Ale nevím, proč bych měla mít nějaké pochybnosti o své kandidatuře. Vybral mě současný prezident, stejně jako už všechny mé kolegy na Ústavním soudě - a velkou většinu těch voleb považuji za prozíravou a správnou. Odchod jednoho soudce z jakéhokoli soudu není žádnou bouří. Ostatně mými "štrasburskými" konkurenty jsou Tomáš Langášek a Pavel Simon. První je předsedou volebního senátu Nejvyššího správního soudu, druhý pracuje na Nejvyšším soudě. Oba jsou velmi silnými osobnostmi. Buďme rádi, že lidé, kteří odvádějí dobrou práci ve své zemi, mají chuť chránit základní práva i na úrovni Evropy.

Které rozhodování pro vás bylo u Ústavního soudu zatím nejtěžší? Uznání zahraničního osvojení dětí homosexuálním párem? Nebo třeba nárok na pojištění u novorozenců cizinek?

Na to se těžko odpovídá, protože ty nejzapeklitější otázky většinou byly velmi technické, ne ty mediálně nejznámější. Zmiňujete rozhodování o pojištění dětí, které se zde narodily cizinkám, které v Česku dlouhodobě pracují. Tam jsem to měla zrovna docela jasné, protože český ústavní soudce má k ruce poměrně velký katalog základních sociálních práv. Nakonec se ale můj názor neprosadil a nejtěsnějším poměrem osm ku sedmi plénum dovodilo, že zde soud nemá vstupovat do rozhodnutí zákonodárce.

Ač to z mého pohledu bylo zcela jasné, neznamená to, že nechápu opačný názor. V řadě zásadních otázek lze dobře vyargumentovat důvody pro zrušení i ponechání právní úpravy.

Svá rozhodnutí se snažíte vždy precizně a jasně zdůvodnit, ale přiznám se, že jeden nález jsem dosud nepochopil. Jde o známý spor o majitele ostravského hotelu, který zakázal ruským občanům vstup, pokud písemně neodsoudí okupaci Krymu. Váš senát to nakonec podpořil s odkazem na svobodu projevu. S odstupem času - a když nyní v covidové krizi vidíte, jak ničivé může být vyostření názorů - nevnímáte to přece jen už jinak?

Předesílám, že jsem nebyla soudkyní zpravodajkou. Jen jsem se musela přiklonit k jednomu nebo druhému názoru. Jako člověk, který prožil rok ’89, považuji stále za extrémně důležité respektovat svobodu projevu, byť ten může být vyhrocený, nepříjemný, nevkusný a nevhodný. Protože bez svobody projevu část společnosti začne skrývat své názory, což nevede k ničemu dobrému.

Shodou okolností podobný případ poměrně nedávno rozhodoval německý Spolkový ústavní soud. A rozhodl podobně jako náš senát. Šlo o hoteliéra, který odmítl pronajmout svůj hotel sjezdu Alternativy pro Německo, tedy politické straně, s jejímiž názory nesouhlasil. Přestože jistě chce co možná nejvýdělečnější hotel, stejně dal takto najevo svůj názor. A soud ho podpořil.

Svoje stanovisko tedy nepřehodnocuji. Možná jsme to měli ještě lépe vysvětlit, možná bylo až moc dezinterpretací. Ale pokud se nejedná o "hate speech", tedy projevy nenávisti, tak i když váš projev není sympatický, ještě to neznamená, že nepožívá ústavní ochrany.

Dovolte mi na závěr i jednu otázku, která nesouvisí s právem a ptá se spíš na to, o čem dnes hodně lidí přemýšlí: jak podle vás covid promění českou společnost?

Mám velkou víru v člověka. Byť se nám mnohé v krizi nemusí líbit, pořád hlavně vidím, jak si lidé pomáhali a pomáhají. Kdo může udělat něco dobrého, dělá to. A znovu připomínám, že krize nasvítila dlouhodobé problémy ve školství, v péči o starší osoby či naši celkově nedostatečnou připravenost na svízelné okamžiky. Nežijeme v bezpečném světě nekonečného růstu. Život je nebezpečný a problematický, takže to možná u mnohých povede k přehodnocení osobní strategie a k řešení některých otázek, které jsme si dosud nepokládali.

Dovolím si jeden příklad. Kombinace prázdných hotelů a obavy z toho, že bezdomovci budou roznášet covid, vedla k tomu, že někteří v nich na chvíli pobyli, odrazili se ode dna a začali žít normální život. Nebo něco, co se týká všech: teprve nyní nám došlo, jak moc důležitou institucí je škola. Začínáme přemýšlet třeba i o tom, co si představit pod pojmem dětské svobody. Covid proto beru jako výzvu být lepší, ne jen jako něco, co nás ničí.

Soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková.
Soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková. | Foto: Daniela Dostálková

Kateřina Šimáčková (54)
Na Ústavním soudu působila už na počátku 90. let, kdy byla asistentkou soudce Antonína Procházky. Pak se stala advokátkou. Působila i v Legislativní radě vlády.
Od roku 2009 pracovala na Nejvyšším správním soudu, v roce 2013 ji prezident Miloš Zeman jmenoval do sboru Ústavního soudu. Nyní se uchází o post soudce u Evropského soudu pro lidská práva.
Vystudovala práva v Brně, kde i nadále přednáší. Jejím manželem je spisovatel Jiří Šimáček.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy