Čtrnáctiletá Iryna sedí před vchodem do Kongresového centra v Praze obklopená pěti neposednými sourozenci. Robustní budova s tmavými zrcadlovými skly, kdysi sjezdový palác Komunistické strany Československa, dnes slouží jako administrativní středisko pro lidi utíkající před válkou na Ukrajině. Dívka se zrzavými vlasy se rozhlíží kolem sebe. Ztratila z dohledu matku, která odešla do asistenčního centra vyřídit některé dokumenty. Je krásné úterní odpoledne. Slunce, teplo, klid. Jak odlišné od tragédií, které denně zažívají lidé v zemi, odkud rodina s šesti dětmi přišla.
Do Česka dosud od začátku války uprchlo téměř 300 tisíc Ukrajinců. Jsou to odhady. Přesná čísla nikdo nezná. Kongresové centrum na Vyšehradě a hlavní nádraží jsou místy, kam i po měsíci od začátku ruské invaze přijíždějí denně stovky válečných utečenců z Ukrajiny. Polovinu z nich tvoří děti.
Na dlážděné ploše před mohutným palácem skupinka dětí dovádí. Válka jim úsměv z tváře nevymazala. Na rozdíl od jejich matek a babiček. Ty jsou ustarané. Drobnou útěchou jim může být, že tu příchozí Ukrajince zrovna dnes čekají mnohem kratší fronty, než kdyby přijeli před třemi týdny. Haly určené pro registraci se takřka vyprázdnily.
Maminka čtrnáctileté Iryny a pěti bratrů se již za necelou hodinu vrací: "Děcka, mám to za sebou," zvolá, načež ji tlupa šťastných dětí sevře v pevném objetí. Potřebné dokumenty se podařilo vyřídit. Krátce nato se z chumlu vynoří Iryna a přiskočí k reportérce Aktuálně.cz. Chce předběhnout sourozence a odvyprávět rodinný příběh jako první.
"Z Dněpropetrovska do Prahy jsme se dostali až teprve dnes. Cesta byla pekelně dlouhá, ale stála za to. Praha je nejmalebnější město, které jsem kdy viděla. Před válkou jsem se za hranice nikdy nepodívala. Zaslechla jsem, že v Praze je spousta uměleckých škol, je to tak?" ptá se překotně a s nadšením v očích. Příležitost studovat výtvarnou školu na Ukrajině nedostala, nejbližší se nacházela příliš daleko a nebyla zdarma.
Před úprkem do Prahy dívka se zrzavými vlasy studovala v osmé třídě. Ve škole ji nejvíce bavily hudební a výtvarná výchova. Ve volném čase ráda maluje a sleduje japonské animované filmy. "Doufám, že tu s rodinou zůstaneme. Líbí se mi tu. Chci tu zůstat. Obávám se ale, že až skončí válka, česká vláda pošle uprchlíky zpátky," svěřuje své obavy.
Matka si již spolu se starším šestnáctiletým bratrem Bohdanem hledají v Praze práci. "Nevím, jestli dostaneme dobrou pracovní nabídku mimo Prahu. Vycházím ze zkušeností nabytých na Ukrajině. Nejlepší nabídky jsou ve velkoměstech, na vesnici pšenka většinou nekvete," zamýšlí se žena.
Když přijde řeč na dlouhodobější plán, tázavě pohlédne na nejstaršího syna. Bohdan stanul v čele rodiny už před časem. Neměl na vybranou. "Otec nás před čtyřmi roky opustil. Jako malý jsem chtěl být sportovec jako on. Byl pro mě vzorem. Když odešel, svět se mi ale obrátil vzhůru nohama. Musel jsem pomáhat mámě s hlídáním sourozenců. Vrstevníci mě nechápali, většina pocházela ze zámožnějších rodin," svěřuje se mladík. Nestěžuje si však. O dalších plánech vypráví s úsměvem.
Ani v Praze se nevzdává snů o kariéře vojáka, případně kriminologa. Ať už v Česku, nebo na Ukrajině. "Důležitá je snaha a tvrdá práce. Mnozí jsou přesvědčení, že štěstí spadne z nebe. Ať už se děje cokoliv, dokud mám po boku rodinu, spolu jsme neporazitelní. Budeme dřít," vypráví a ukazuje na mladšího bratra, který se zrovna dere dopředu.
Ani ne sedmiletý chlapeček Jehor zatím o návratu domů nepřemýšlí. "Až vyrostu, rád bych byl profesionální fotbalista. Jsou tu slavné týmy?" poptává se. Zbytek rodiny se směje a ujišťuje juniora, že se v České republice určitě najde více než pár dobrých týmů. I když například mistrovská Slavia se před čtyřmi roky musela sklonit před ukrajinským Dynamem Kyjev.
"Tady je zábava a dobrůtky"
Hlavní nádraží je od Kongresového centra na Vyšehradě tři stanice metrem. Je vstupní branou pro lidi prchající z Ukrajiny. I zde pobíhají děti. I ony jsou z Prahy nadšené. Šestiletá Sonja z Kyjeva se tulí k babičce. "Tady je to krásný. Nikdy v životě jsem necestovala tolik jako teď. Překročily jsme jeden, dva, tři…Celé tři státy," počítá na prstíkách. Cestování si oblíbila. Prý hlavně teď, na útěku. A také zjistila, že zdejší sladkosti se od těch ukrajinských dost liší. Kousek od nevelké nádražní lavice, kde s babičkou sedí, stojí provizorní stánek s občerstvením. Postavili ho tu dobrovolníci. Sonja to tak má blíže k oplatkám Kolonáda.
Na sousední lavičce čeká na vlak do Německa devítiletý Maxim, jeho matka Anžela a teta Tatiana. Do Prahy přijeli z Brovarů ležících nedaleko Kyjeva. Na hlavním nádraží zatím strávili necelé dvě hodiny. Od dobrovolníků dostali polévku. "V Německu se o nás postarají. V Praze je to fajn, ale nikoho tu neznáme," vypráví kluk.
"Na začátku přijížděli lidé, kteří věděli, kam jedou, měli tu rodiny, ubytování. Teď už to jsou většinou lidé, kteří zde nemají kam jít, nemají tu rodinu, u které by mohli zůstat," vysvětluje krizová koordinátorka z Organizace na pomoc uprchlíkům Erika Dvořáková.
Kromě této organizace na nádraží působí také například Iniciativa Hlavák, a dobrovolníci se shání právě skrze tyto organizace. Dopředu mají vytipované vlaky, které přivezou vyšší počet osob z Ukrajiny. "Když přijedou stovky lidí, mobilizujeme všechny dobrovolníky, aby stáli na peronu, připraveni nabídnout pomoc," vysvětluje Dvořáková.
Další nádražní lavička u stánku s občerstvením. Další dětský příběh. Pětiletá Bohdana, obklopená sušenkami a čokoládami, uprchla spolu s rodinou z Bílé Cerkvy, ležící v Kyjevské oblasti, evakuačním vlakem. "Tady je zábava a dobrůtky. Jaké překvapení skrývá Kinder vajíčko teď?" hlásí holčička, která neodtrhne oči od obrazovky mobilu s poutavou hrou o zvířecí farmě. Bohdanin tatínek, šedesátiletý Jurij, si mezitím pouští záznamy své hry na saxofon při letním koncertu.
"Kdybych věděl, že se tu dnes potkáme, vezmu s sebou portfolio. Rád bych zůstal u umění v kulturním centru Evropy - Praze. Vystudoval jsem hudební výchovu se zaměřením na vzdělávání. Manželka je také pedagožka, před válkou vyučovala ve školce a v dětských domovech pro problémové děti," vypráví saxofonista. "Nyní bydlíme v jednom ze dvou pokojů spolu s další rodinou. Jak to bude za dva týdny po vypršení dohody s majitelkou bytu - upřímně netuším. Praze dochází ubytovací kapacity pro uprchlíky," líčí saxofonista smutně.
Nápor, které hlavní nádraží zažívalo minulý týden, mírně opadl. Počty uprchlíků z Ukrajiny, kteří vlaky přijíždí do Prahy, v posledních dnech postupně klesají. Nadále ale do země přijíždějí tisíce lidí denně, tvrdí mluvčí Českých drah Petr Šťáhlavský. Ovšem jak to bude dál, nikdo odhadnout nedokáže.
