Nynější průzkumy ukazují, že v Česku je nespokojena až pětina lidí. Pochopitelně to souvisí zejména se zdražováním posledních dvou let. Nicméně velká část z nich je obecně nespokojena dlouhodobě. Lze přesto třicetiletý vývoj od vzniku samostatného Česka považovat za úspěch?
Samozřejmě vnímám různá negativa. Například na současné opakované rozpočtové schodky jsme v 90. letech ani nepomysleli, přestože jsme procházeli obrovskou transformační recesí. Na druhé straně, k rozdělení Československa došlo na základě neshod mezi dvěma skupinami ve státě, současný vztah mezi oběma národy tak můžeme považovat za úspěch.
Jaký je ten vztah?
Původní nadřazená pozice Čechů vůči Slovákům se vytratila. Dnes Slováky vlastně za ledacos obdivujeme, bereme je jako sobě rovné, ne jako národ, který nás potřebuje, aby přežil, a to je úspěch. Mimo jiné skutečnost, že mají ženu prezidentku, navíc tak sympatickou, vnímají i Češi pozitivně.
Československo se oficiálně rozpadlo na konci roku 1992, ale od kdy se začala projevovat nespokojenost Slováků ve společném státě?
Vlastně od jeho počátku. Například i uvolnění, které přišlo s pražským jarem v roce 1968, využili k federalizaci Československa. Unitární Československo se od ledna 1969 změnilo na federální stát skládající se ze dvou republik. Změna měla dalekosáhlé důsledky, především se rozdělily kompetence mezi dvě republiky a federaci. Za normalizačního útlumu to nebylo tak patrné, ale šlo o poměrně otevřenou federaci. A právě na začátku roku 1990 mohly všechny tendence vyplout na povrch. Federace se zablokovala, vlastně už nefungovala několik měsíců před rozpadem.
Jak konkrétně Slováci projevovali své sklony k emancipaci?
S revolucí v roce 1989 se tyto sklony začaly naplno projevovat. V Bratislavě fungovala samostatná politická scéna, do federálního shromáždění dokonce neposílali ani své špičky, ale druhořadé politiky. Přes centrální instituci se vyřizovaly česko-slovenské spory, například to, jak si každá ze stran představovala pod zastoupením Slováků ve federálních orgánech něco jiného.
Po rozpadu Československa na Slovensku nastoupil jako premiér Vladimír Mečiar a jeho styl politiky oddálil například vstup země do NATO. Dohnalo Slovensko dnes už toto "zpomalení" v demokratickém vývoji?
Určitě dohnalo, navíc do EU jsme již vstupovali společně. Naopak nás možná zdrželo, jak jsme sami sebe brali vážně, zatímco Slováky ne. Na mečiarismus jsme se vůbec nedívali jako na obecnější riziko, odhlíželi jsme od vlastní korupce a jejího prorůstání státní správou. Místo toho jsme ukazovali prstem na Slovensko jako na zemi, kde tajné služby pracují pro premiéra, aniž bychom vnímali vlastní problémy.
Chválíte, kam se Slovensko posunulo, avšak dnes z průzkumů vychází Slováci jako víc proruští než Češi, více také podléhají dezinformacím, čím to je?
Myslím si, že v Česku podobné nastavení donedávna existovalo taky, to "mudrlanství", pocit, že my máme ještě nějakou jinou moudrost, než mají kupříkladu ostatní v Evropské unii. Na Slovensku tohle ale zřejmě funguje i přes válku na Ukrajině. Velkou roli však hraje také vliv konzervativních církevních struktur v zemi, které jsou propojeny právě s pozitivním pohlížením na Východ.
I chudí volí pravici, přestože je poškodí
Jak už jsme si říkali, dnes sociologové v Česku mluví přibližně o dvaceti procentech nespokojených, byli tu už v době po pádu komunismu?
Lidé, kteří se dnes podivují, kde se nespokojení vzali, nevidí za svoji městskou vzdělanou bublinu. Podobně to bývá i v reakci na prezidentskou volbu, kdy ony dvě skupiny voličů nechápou, kdo volí toho druhého, nikoho takového často neznají. Dnes se tedy na demonstracích setkáváme s lidmi, jejichž blahobyt nebyl vůbec tak stabilní, jak se zdálo bohatším, pravicovějším a - jak oni sami sebe označují - "demokratičtějším" občanům.
A jak velkou část lidí tedy ekonomická proměna v 90. letech ovlivnila negativně?
Velká část lidí poškozených ekonomickou transformací dlouho držela basu s velkým porevolučním příběhem. Kanadská socioložka Elaine Weinerová se ve své knize Tržní sny věnovala dělnickým ženám v Československu 90. let, které i přes ztrátu zaměstnání či pozici samoživitelek vedly klausovské řeči. Vrstva, která tehdy logicky měla být nespokojená, neprotestovala, a proto jsme si zvykli ji nevidět. Paradox je dodnes v tom, že u nás stále někteří chudí lidé volí pravici, jejíž politika je pak poškodí.
Podle agentury STEM jsou nespokojení nejčastěji lidé ve věku 45 a 60 let s nižším vzděláním, z chudších regionů nebo příhraničních oblastí. Jsou to podobné skupiny lidí, které nesouhlasily s porevolučním děním?
To nejde zobecnit, ale v regionech, které dnes považujeme za chudé nebo znevýhodněné, tedy pohraničí, už za revoluce vznikaly obavy například z návratu majetku Němcům. Lidé z chudších oblastí jsou neproporčně víc postiženi změnami a strachem. Když tam v 90. letech zanikalo množství sklářského a textilního průmyslu, šlo o tragédii, která ale na nás v Praze nedopadla.
Takže dodnes nevidíte dost pochopení pro problémy lidí, kteří žijí v chudších poměrech a třeba protestují proti vládní pomoci Ukrajině?
Mrzí mě, že na jejich motivace z Prahy nedohlédneme. Říkat, že jde o proruské trolly, mi nepřipadá fér, oni zkrátka hledají vyjádření své nespokojenosti a strachu.
Prezident má být politický, úřad hraničí s šílenstvím
Dva z hlavních prezidentských kandidátů, kteří se v lednu v Česku utkají ve volbách, byli v komunistické straně. Co to naznačuje o porevolučním vývoji společnosti?
Nehodnotím-li je morálně, nějakou logiku to dává, protože jde stále o postavy, které rozjížděly kariéru v 80. a 90. letech. Andrej Babiš i Petr Pavel přichází z privilegovaných postavení. Jde o typ kariérní strategie, kterou si sami zvolili. Zajímavé by proto bylo, kdyby se povedlo zvítězit ženské kandidátce, protože jako jedna z mála už nespadá do generace 80. a 90. let.
Změnilo se nějak od 90. let vnímání prezidenta?
Zásadně se nezměnilo. Přelomové bylo zavedení přímé volby před deseti lety. Zda je prezident volen stranami v parlamentu, nebo lidmi přímo, ovlivňuje kampaň i samotnou volbu. Skrze přímou volbu uvidíme najednou spoluobčany, se kterými se běžně vůbec nedostáváme do kontaktu.
Prezident má hlavně reprezentativní roli. Proč však čeští prezidenti tíhnou k překračování svých pravomocí?
Jde o český standard, současný prezident nepředstavuje až takové vychýlení. Václav Havel se snažil zasahovat do jmenování ministrů podobně jako Miloš Zeman. Havlovo československé prezidentství začalo dokonce tak, že do parlamentu posílal vzkazy, co se má udělat. Tvrdil, že je nadstranický, ale vůbec se toho nedržel. Slováky zdaleka nepřesvědčil o tom, že je taky jejich prezident. Česká hlava státu má prostě malé pravomoci dle ústavy, ale bývá to velmi významná osoba politicky, většinou si své neformální pravomoci vytvoří.
Takže dveře pro překračování ústavy svým nástupcům otevřel už první český prezident Václav Havel?
Ano, ale tehdy se zdálo, že na to jako revoluční prezident má nárok. Změnilo se to ve chvíli, kdy přestal být prezidentem Československa a začal být českým prezidentem, pak už nebyl tak dominantní. Ale rozsáhlé neformální pravomoci zavedl už Tomáš Garrigue Masaryk, takže jde o mnohem starší tradici.
Pro prezidenty je tedy těžké srovnat se s tím, že nemohou politiku moc ovlivnit?
Ano. Na jednu stranu je prezident centrem ústavního systému a bydlí na Pražském hradě, ale zároveň nemá faktické pravomoci a je izolován od reálné politiky v malostranském podhradí. Kolega Tomáš Zahradníček jednou v nadsázce prohlásil, že většina prezidentů končí pološílených, protože žijí v hrozném rozporu. Jsou odstaveni od politiky, zároveň jsou její hlavou a touží ji ovlivňovat. Navíc jsou to většinou vysloužilí politici, kteří byli zvyklí na vliv.
Václav Klaus působil roky jako premiér a najednou se stal prezidentem a představa, že má začít pouze udělovat řády, pro něj byla neúnosná. I to ho nejspíš, aniž bych ho chtěla omlouvat, odválo k dnešním názorovým extrémům.
Nedává potom větší smysl, aby na Hradě seděla osobnost méně spjatá s praktickou politikou?
Na to moc nevěřím, s politikou jsou spjati všichni. I třeba slovenská prezidentka Zuzana Čaputová byla dlouholetá aktivistka, nestála tedy úplně mimo politiku. Prezident je v centru politického řádu. Věřit tedy Havlově vizi nepolitického prezidenta je iluze. Je potřeba, aby politice rozuměl, je lepší, když je to zkušený politik, ale to může být i rektor či rektorka univerzity.
Jaký bude další český prezident?
Chtěla bych věřit, že to nebude znovu bývalý šéf vlády, a zároveň si myslím, že to vždy bude někdo, kdo má s politikou v širším slova smyslu zkušenost, byť třeba i s tou univerzitní.
