Častěji se nechali očkovat lidé, kteří se cítí součástí západní Evropy, než ti, kteří se kloní k Východu. Čím to je?
S pomocí agentury Median jsme během pandemie již dříve sledovali asi tisíc lidí, kterých jsme se ptali nejen na očkování, ale také jak je pro ně důležité žít v zemi, kde se vládne demokraticky. Poté co jsem viděla mapy proočkovanosti v Evropě a žebříček světové úmrtnosti na covid, jsme se s kolegy podívali do našich dat na souvislost očkovanosti a postojů k demokracii a kultuře. Ke svému úžasu jsme našli velice silný vztah.
Ono už se obecně vědělo o tom, že očkovaní bývají mimo jiné hlavně starší, vzdělanější a že žijí ve velkých městech. Ale tento psychologický vztah k očkovanosti je mnohem silnější. Lidé, kteří se cítí být součástí demokratické Evropy, jsou očkováni v téměř 90 procentech. Naopak ti, co se její součástí necítí, jen v 53 procentech.
Je to myšleno tak, že s tím souvisí i politická orientace? A jak se to konkrétně projevuje v Česku? Existuje nějaká skupina voličů, která se očkuje nejvíce?
Ano, souvislost s politickou orientací předešlé zjištění zajímavě doplňuje, protože k očkování pobízela zejména předešlá vládní koalice. V našem vzorku tak byli také vysoce proočkováni voliči bývalé vládní koalice, tedy voliči ČSSD a KSČM a dále voliči ANO, což jsou spíše starší lidé, ne nutně demokratičtí. Voliči nové vládní koalice jsou s vysokou proočkovaností v těsném závěsu těchto stran.
A voliči které ze stran se naopak očkují nejméně?
Tam patří příznivci málo významných politických stran, voliči SPD a lidé, kteří volit nechodí.
Ukázaly se i nějaké rozdíly v hodnotách?
Ano, ale daleko slaběji. Je ovšem třeba mít stále na paměti, že naše data jsou založená na dotaznících, tedy na tom, co nám o sobě lidé prozradí. Nicméně jejich výpovědi jsou logické. Ti, kdo jsou proti očkování, o sobě také častěji uvádějí, že je pro ně velice důležité o svém životě rozhodovat sami a častěji charakterizují svobodu jako možnost dělat si, co člověk chce.
Pokud jde o svobodu, očkovaní naopak více zdůrazňují, že svoboda souvisí s odpovědností ke druhým a ke společnosti. Uvádějí, že je pro ně důležité dodržovat pravidla a předpisy, i když se ostatní nedívají.
Součástí vašeho výzkumu jsou i zásadní zjištění o dezinformacích…
Ano, chtěli jsme vědět, kolik lidí přizná, že věří zprávám na sociálních sítích o tom, že je epidemie koronaviru výmysl a že nařízená omezení jsou přehnaná hysterická reakce. Také jsme se jich ptali na to, jak moc věří konkrétním hoaxům.
A na co jste přišli?
Naše výsledky naznačují, že dezinformacím na sociálních sítích věří alespoň každý šestý občan. A asi nemusím ani uvádět, že je to méně než v Rusku, ale více než v demokratické Skandinávii. A opět, lidé, kteří se cítí být součástí demokratické Evropy, jsou skoro devítinásobně více chráněni před vlivem hoaxů. Mimochodem, jiným velice účinným ochranným faktorem je také sledování veřejnoprávních médií, České televize nebo Českého rozhlasu, a také politická náklonnost ke Straně zelených, koalicím Spolu (ODS, TOP 09, KDU-ČSL) a Pirátům se starosty.
Vznikla předpojatost vůči očkování u lidí, co se cítí být součástí Východu, právě proto, že mají větší tendence věřit hoaxům? Může to s tím souviset?
To zní jako logická příčina, nebo také to, že mají obecně menší důvěru ve vědu a veřejnoprávní média. U někoho to ale klidně může fungovat i opačně, třeba tak, že se z kdovíjaké příčiny očkovat nenechá a až dodatečně si to zdůvodňuje nesmysly ze sociálních sítí. Mimochodem to, že se někdo necítí součástí Západu, neznamená, že se automaticky cítí součástí Východu. Úmyslně jsme se ptali na Východ i Západ zvlášť.
Je zajímavé, že vztah emocionální sounáležitosti s Východem a očkováním jsme nezjistili, ale objevili jsme silný vztah sounáležitosti s Východem a hoaxy. Tedy, v našem vzorku se ukázalo, že ti, kdo se cítí být součástí východní civilizace, slovanské kultury, bývají dvakrát až třikrát více náchylní k tomu, věřit dezinformacím na internetu.
Říkáte tedy, že u lidí, kteří se kloní více k Západu, to nutně neznamená, že odmítají Východ…
Ano, ono to není černobílé, je to složitější. V tomto případě opak Západu není Východ. Obecně řečeno ti, kdo se identifikují s demokracií, s demokratickou Evropou anebo s kulturou a civilizací Západu, mají silný sklon k očkovanosti a jsou velice odolní proti hoaxům. Východní identifikace se vztahovala jen k hoaxům. Připomínám, že jde o sklon - pořád mluvíme o statistických vztazích, které nemusí platit pro konkrétní osoby.
Němci dali na vědu, i proto víc dodržovali opatření
Podle vás závisí - nejen očkování, ale celkové zvládání pandemie - také na tom, o jakou se jedná formu vlády a na výkonu státní moci. Můžete to upřesnit?
Jde o souhru mnoha faktorů, v nichž psychologie občanů a chování vlády hrají hlavní role. My jsme se tohoto tématu dotkli již v minulé vlně, kdy jsme potvrdili naši domněnku, že tehdejší vláda premiéra Babiše ve srovnání s německou vládou dostatečně neopírá svá protiepidemická opatření o vědu a nedostatečně je opodstatňuje. Němci prostě hodnotili opodstatněnost a vědeckost opatření daleko lépe než Češi, to se jistě odrazilo i v dodržování opatření.
Nezáleží však jen na vládě opřené o vědu, ale i na občanech. Bylo zajímavé, že v Německu jsme nalezli určité dozvuky totality, a to v tom, že občané nových spolkových zemí, tedy bývalého východního Německa, pořád ještě měli sklon k větší kritičnosti a nespokojenosti.
A tak je to i v Česku?
Ano, lidé trpí určitým postkomunistickým syndromem, který se projevuje špatnou náladou, pokleslou morálkou, menším pocitem odpovědnosti a obtížnější vymahatelností práva.
Projevilo se to nějak v přístupu Čechů k epidemii koronaviru?
Ano, protože v případě epidemie jde o dobré chování velké většiny lidí po dlouhou dobu. Ostatně nejde jen o politiku a pandemii. Možná by tím syndromem bylo možné vysvětlit i neblahé jevy ve sportu - chování sportovců z postkomunistických zemí, kteří požadovali výjimky na Australian Open, nebo třeba tendence k dopingu.
Proč jsme na tom ale z hlediska covidu tak špatně, ačkoli je Česko demokratickou zemí?
Demokracie není systém, který buď je, či není. Jde spíše o to, jak blízko či daleko jsme demokratickému ideálu, ve kterém vláda vydává legitimní opatření a lidé se chovají odpovědně a respektují zákony.
Několik institucí se pokouší kvalitu demokracie měřit a podle několika kritérií rozlišuje mezi plnohodnotnými a defektními demokraciemi. My jsme spadli z prestižní demokratické první ligy, kde jsme byli ještě počátkem tisíciletí, do druhé ligy. To samé se stalo Spojeným státům, je to zřejmý důsledek populismu a dokresluje to všeobecné ohrožení demokracie v této éře.
Tyto závěry podle vás vypovídají něco o společnosti. Pozorujete na nich také to, že se během epidemie proměnila?
Epidemie navodila spoustu změn, do jaké míry jsme se proměnili a zda jde o změny trvalé, se teprve ukáže. Skvělý dlouhodobý výzkum dělá například Národní ústav duševního zdraví. Bude napínavé sledovat, jestli ukazatele, které teď působí velice varovně, se po pandemii budou vracet k normě.
Ale když nic jiného, poznali jsme trochu lépe, jací jsme. V tom dobrém, když jsme se v první vlně ve strachu vzorně semkli k příkladné spolupráci, i v tom špatném. Jako bychom se stali subjekty velkého sociálního experimentu. Možná jsme tak trochu proti své vůli poznali naše temnější stránky, o kterých jsme dosud nevěděli.
