Praha – Ruská vláda obvinila Turecko, že chystá invazi do Sýrie. Vztahy obou zemí se zhoršily loni v listopadu, kdy Turci sestřelili ruský letoun.
Turecku se nelíbí jak ruská podpora syrského režimu Bašára Asada, tak de facto nezávislost, kterou teď na severu Sýrie mají Kurdové. V kritice Ruska, syrského režimu, ale i Spojených států turecký prezident Recep Erdogan přitvrzuje.
Ve středu označil ruské bombardování syrské provincie Aleppo za "masakr a násilné vyhánění". Za politováníhodné považuje i to, že Washington označuje za spojence vedení syrských Kurdů.
"Situace v Sýrii se pro Turecko stává otázkou národní bezpečnosti," uvedl prezident. V tentýž den, kdy vojáci zadrželi na hranicích se Sýrií skupinu 34 lidí, u kterých našli granáty a pásy s výbušninami.
O tureckém pohledu na válku v Sýrii, na Syřany, na Rusy a o možném tureckém zásahu v Sýrii či konfliktu s Ruskem hovořil s Aktuálně.cz turkolog Petr Kučera. Zástupce ředitele Ústavu Blízkého východu a Afriky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
A.cz: Dokážete si představit, že by Turecko podniklo ozbrojenou invazi do Sýrie? A střetlo se Ruskem? Nebo jsou to jen příliš daleko zacházející a přemrštěné spekulace?
Rozlišujme mezi krátkodobým vpádem do Sýrie, který Turecko může podniknout za účelem pacifikace nějaké skupiny. To rozhodně nevylučuji. V minulosti Turci několikrát vstoupili do Iráku, kde zasahovali proti základnám turecko-kurdských separatistů (PKK). Do Sýrie už turečtí vojáci také jednou vstoupili, v únoru 2015. Zachraňovali ostatky Süleymana Šáha, praotce zakladatele osmanského státu, když se oblast, kde se jeho hrobka nacházela, dostala pod kontrolu Islámského státu.
Otázkou je, zda Turecko podnikne dlouhodobou invazi. Dříve bych řekl, že by se Turecko nenechalo do tak složitého konfliktu vtáhnout, ale v souvislosti s posledním vývojem, sestřelením ruského letadla a tvrdou rétorikou prezidenta Erdogana si dnes už tak jistý nejsem.
Takovou, řekněme, červenou linií, za kterou je vývoj pro Turecko nepřijatelný, je určitě vytvoření kurdského státu na severu Sýrie. Zvláště pokud by se syrští a iráčtí Kurdové spojili a vypadlo by to na vytvoření velkého kurdského státu. Tedy státu, který by nějakým způsobem mohl destabilizovat Turecko prostřednictvím tureckých Kurdů.
A.cz: Čili pokud Turecko do Sýrie vojáky pošle, bude to spíš proti Kurdům než třeba proti Bašáru Asadovi nebo Islámskému státu?
Ano, to je myslím hlavní tureckou starostí a důvodem pro možný zásah. Kurdové na severu Sýrie zatím nemají přílišné vazby na irácké Kurdy. Jsou ale jednou z nejsilnějších frakcí v konfliktu v Sýrii, a pokud by se nějak propojili s iráckými Kurdy a netajili se aspiracemi na vytvoření samostatného státu, tak by patrně Turecko zasáhlo.
Bašár Asad je, myslím, dost opatrný na to, aby Turecko příliš neprovokoval. Musela by se stát řada věcí, aby Turecko cítilo takové ohrožení, že by muselo zasáhnout přímo proti Asadovi. Přímý vojenský konflikt s Ruskem je z turecké strany velmi těžko představitelný, Turci by v něm sotva mohli uspět.
A.cz: Neměl by prezident Recep Ergodan při jakékoliv vojenské aktivitě za hranicemi problém zdůvodnit ztráty na životech tureckých vojáků? V průzkumech veřejného mínění je podpora přímého tureckého zapojení do války v Sýrii už několik let setrvale nízká…
Vysvětlit důvody a přesvědčit veřejnost by politický problém asi byl, ale musíme si uvědomit, že turecká veřejnost je - třeba na rozdíl od té české - zvyklá žít v jakémsi poloválečném konfliktu. V deníku Hürriyet se například nedávno v jednom sloupku turecká novinářka zcela vážně vlády ptala: Tak jsme ve válce, nebo nejsme? Na východě země probíhají boje s kurdskými separatisty, na hranicí se Sýrií existuje trvalé napětí, do toho ještě přišla vážná roztržka s Ruskem – to všechno jen násobí pocit, že přímý válečný střet visí ve vzduchu.
Společnost napětí vnímá a má strach. Každý měsíc na východě země v bojích s Kurdy umírají desítky vojáků a policistů. Zprávy v novinách a na webech jsou často o mrtvých vojácích, takže Turci jsou na tohle mentálně více připraveni než jiná země. U nás je asi méně představitelné, že by se vojáci obětovali ve válce, v Turecku určitá glorifikace čehosi jako oběti za vlast funguje.
A.cz: Takže hlavní obavou tureckých elit - nebo, řekněme, Turecka vůbec - zůstává kurdský separatismus? Představa, že se Turecko zmenší, kdyby vznikl samostatný Kurdistán?
Hraje to obrovskou roli. Před časem to vypadalo, že se situace v tomto ohledu zlepší. Vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (APK) začala demokratizační proces, snažila se po dlouhých letech odtabuizovat kurdskou otázku a řešit základní problémy. Investovala v kurdských oblastech, povolila tam kulturní autonomii, dala Kurdům více svobod. Ale stalo se, co asi v každém podobném demokratizačním procesu. Kurdové začali požadovat i politickou reprezentaci. Kurdská strana HDP (Strana demokracie národů) se dostala do parlamentu a zabránila Erdoganově Straně spravedlnosti a rozvoje vytvořit jednobarevnou vládu. Kvůli tomu musely být vypsány nové volby.
Tam se Erdogan naštval a řekl dost. Kurdové začali narušovat jeho mocenský monopol a nesplnily se naděje, že ve velkém dají hlas jeho straně. Tam se to zlomilo a Erdogan chtěl ukázat tvrdou ruku.
(Turecká armáda znovu bojuje s kurdskými ozbrojenci na východě země od loňska po několikaletém příměří – pozn. red.)
Když se v Turecku bavíte s obyčejnými lidmi, a to i velmi vzdělanými, tak pořád vnímají kurdskou otázku jako problém terorismu. Jsou tady nějací teroristé a separatisté, kteří se snaží zemi uškodit. K tomu je ale třeba podotknout, že nemůžeme hovořit čistě o problému západ versus východ Turecka, protože obyvatelstvo je promíchané. Kurdové žijí ve všech velkých městech.
A.cz: Mezi Ankarou a Moskvou je velké napětí. Turecko odmítá ruské nálety v Sýrii, podporující Bašára Asada. Sestřelilo ruský letoun, Rusové odpověděli sankcemi. Ožívá v Turecku obraz Ruska jako historického nepřítele?
Vytváření obrazu nepřítele skrze historické odkazy vidím spíše na ruské straně. Ruská média v poslední době neustále ukazují Turky jako "dědičné" nepřátele, proti nimž muselo odjakživa bojovat. Mezi Turky a Rusy proběhlo od šestnáctého století celkem dvanáct válek. Proti sobě stálo Turecko a Rusko i ve studené válce. Turci například na začátku padesátých let poslali vojáky do Koreje na podporu Američanů.
S koncem studené války ale napětí alespoň z turecké strany opadlo a Rusko se nijak nedémonizovalo. Od devadesátých let bylo naopak pro Turecko klíčovým obchodním partnerem, jedním z největších. Turecko tam vyváželo zboží, mělo v Rusku stavební zakázky a ruští turisté byli důležitým příjmem pro tureckou ekonomiku. Ani teď bych neřekl, že je v Turecku Rusko vnímáno jako nepřítel. Po sestřelení letadla v listopadu se turecká elita snažila zmírnit napětí. Prezident Erdogan a premiér Ahmet Davutoglu opakovaně – byť neúspěšně – nabízeli Putinovi setkání.
Určitá obava z Ruska existuje, ale ne ve smyslu přímého ohrožení pro Turecko. Spíše panuje strach z toho, že si Rusko udělá svůj pořádek na Blízkém východě nebo v regionech, které Turecko považuje za sféru svého vlivu.
A.cz: Konflikty v Iráku a Sýrii mají sektářský podtext. Syrský režim reprezentuje především náboženskou komunitu alávitů, podporuje ho šíitský Írán a libanonské šíitské hnutí Hizballáh. Opozici tvoří hlavně sunnité a stojí za ní Saúdská Arábie s Tureckem. V Iráku ovládá Islámský stát sunnitské oblasti. Vede to v Turecku k posílení, řekněme, sunnitské identity?
Turecko už několik let buduje sunnitsko-osmanskou identitu. Začalo to ještě před válkou v Sýrii, souvisí to s volebním vítězstvím Strany spravedlnosti a rozvoje. Turecká zahraničně-politická doktrína se nazývá v cizině neoosmanismus. Což je vlastně snaha o obnovení vlivu Turecka všude tam, kde kdysi byla Osmanská říše. Primárně v arabských zemích.
Ale už za Atatürka v kulturní rovině byla základem sunnitská turecká identita, i když nebyla zdůrazňována náboženská složka takové identity. V současné době se vláda oficiálně deklaruje jako vláda muslimské země, ačkoliv jde vlastně o sekulární stát. Posilují se ale náboženské instituce, které podporují sunnitskou identitu. Úřad pro náboženské záležitosti, který spadá pod premiéra, má navýšený rozpočet a stoprocentně preferuje sunnitský islám.
A.cz: Erdogan je napadán za to, že sekulární stát chce takzvaně islamizovat. Do jaké míry mají jeho kritici pravdu?
Snaží se vytvořit konzervativní společnost, která bude pevná v náboženských hodnotách. Ne ale v tom smyslu, že by se snažil z Turecka udělat islámský stát. Ostatně slovo islamizace je dost široký pojem. Erdogan chce upevnit muslimskou sunnitskou identitu, ale zároveň je v Turecku nadále silný nacionalismus. Tyto dvě složky – islám a nacionalismus – se někdy podporují, jindy sváří.
Většina obyvatel je hrdá na to, že jsou Turci, jsou hrdí na svoji minulost. Hrdě se hlásí k Atatürkovi a zároveň k islámu, což přitom nejde příliš dohromady. Snaha o konzervativní společnost ale určitě nepovede k tomu, že by Turci masivně sympatizovali s radikálními islamisty doma nebo kdekoliv za hranicemi. Na to jsou, řekněme, příliš národně uvědomělí a sekularizovaní.
A.cz: V Turecku je už přes 2,7 milionu syrských uprchlíků. Začíná být v zemi napětí, že to nezvládne nebo že takto dál nejde, jak to vidíme v některých evropských státech?
Napětí je, protože těch uprchlíků je opravdu strašně moc. V Evropské unii je něco přes milion uprchlíků na půl miliardy obyvatel, Turecko jich má více a má 79 milionů obyvatel. Nejspíš těch běženců je ve skutečnosti v Turecku více, a jak už jsem říkal, další stojí na hranicích.
Myslím si, že zejména Turkům ze střední třídy už to trochu začíná vadit. Mají pocit, že se zhoršuje kvalita života, že masa chudých lidí bez práce a bez perspektivy zaplavila Turecko, které má svých problémů dost, a stát navíc zatím nemá ani žádný integrační program. Až teď se například pod tlakem EU uvažuje o tom, že Syřané dostanou pracovní povolení. Přitom hodně Syřanů pracuje nelegálně a jsou zaměstnavateli dost zneužíváni.
Pořád mne ale fascinuje, jak se v tureckých médiích zdůrazňuje, že je třeba pomáhat a že tento názor přejímá i většina Turků. A že má být Turecko hrdé, protože pomohlo lidem v nouzi. Že jde o tradiční tureckou pohostinnost a tak jako Osmanská říše kdysi přijala židovské uprchlíky vyhnané ze Španělska, teď přijímá Syřany. To je solidarita pro řadu evropských zemí asi zcela nepředstavitelná.
