Že by se USA měly o střední Evropu znovu více zajímat, neříkáte jen jako zástupce washingtonského think-tanku Atlantic Council, kde v současnosti působíte, ale myslíte to obecně. Jenže ve srovnání s rokem 1989 je tady zásadní rozdíl. Tehdy pro nás Spojené státy, vaše demokracie, hodnoty byly vzorem. To ale dnes za Donalda Trumpa už tak úplně neplatí.
Já jsem si toho velmi dobře vědom. My jsme vás ovšem v roce 1989 nepodporovali pro nějaký krátkodobý, obchodní zisk. Ale proto, že jednotná Evropa byla v našem strategickém národním zájmu. A věřte, já nemám sebemenší problém s tím, když teď budete hledět k Německu, Francii nebo třeba ke Švédsku spíše než ke Spojeným státům. A pokud vám někdo říká, že si musíte vybrat mezi USA, nebo Evropskou unií, tak to není váš přítel.
Vy jste Evropané, nejste Američani, nechcete být jako my, to je zcela v pořádku. Zároveň jsem ovšem velmi rád, když právě ve střední Evropě stále cítím respekt vůči Spojeným státům. Stále víte, že je dobré mít Ameriku na své straně, a rozumíte tomu, že nejsme Sovětský svaz. Nechceme vás kontrolovat, nechceme si vás přivlastnit, nechceme, abyste byli jako my.
Někdy je ale opravdu už problém mít k USA respekt. A tím myslím samozřejmě Donalda Trumpa. Když odhlédnu od všeho ostatního, jeho izolacionistická, obchodní zahraniční politika "America First" opravdu nevzbuzuje důvěru. Co si o tom máme konkrétně ve střední Evropě myslet?
Mezi samotným Trumpem a politikou jeho administrativy je rozdíl. Trump je skutečně svým ustrojením izolacionista, a když ho někteří moji pravicoví přátelé srovnávají s Ronaldem Reaganem, vysvětluji jim, že to opravdu tak není.
Reagan byl republikánskou verzí zahraniční politiky Woodrowa Wilsona nebo těch lepších chvil prezidenta Franklina D. Roosevelta, tedy ještě před Jaltou, musím dodat. Zatímco Trump? To je člověk, za kterého by se vám mohlo znovu přihodit 1. a 17. září 1939 (útok Německa a následně Sovětského svazu na Polsko, pozn. red.), a on by to možná ještě médiím vysvětloval jako svůj úspěch. Tak to s ním je.
Daniel Fried (1952)
Je živoucí historií americké diplomacie uplynulých čtyřech desetiletí. Na ministerstvo zahraničí nastoupil za prezidenta Jimmy Cartera, jeho prvním vysláním byla práce na americkém konzulátu v sovětském Leningradu.
Po roce 1989 se Fried, už jako zkušený diplomat, podílel na tvorbě americké politiky vůči bývalým sovětským satelitům. V jeho současné kanceláři ve washingtonském think-tanku Atlantic Council visí mezi jinými i fotografie z roku 1994, z návštěvy Billa Clintona v Praze.
Jako šéf sekce pro střední a východní Evropu v prezidentově Radě pro národní bezpečnosti byl Daniel Fried u toho, když v Bílém domě padlo rozhodnutí rozšířit NATO o Česko, Polsko a Maďarsko.
Na stěnách kanceláře má také staré plakáty hnutí Solidarita či kopii polské "ústavy 3. května" (roku 1791), kterou mu před jedenácti lety věnoval tehdejší polský prezident Lech Kaczynski.
V letech 1997 až 2000 byl Fried americkým velvyslancem ve Varšavě, za éry prezidenta George W. Bushe opět působil v Radě pro národní bezpečnost a později byl na ministerstvu zahraničí šéfem evropské a euroasijské sekce.
V této roli kromě jiného vyjednával s Polskem a Českem plánované umístění protiraketové obrany na jejich územích. Poslední Friedovou úlohou v americké diplomacii byla role koordinátora amerických sankcí vůči Rusku.
Politika Trumpovy administrativy vůči střední Evropě je ovšem ve skutečnosti dobrá. Trumpova rétorika je sice často velmi podivná, ale dělají rozumné kroky. Mají silný, jasný názor ohledně energetické bezpečnosti, včetně skepse vůči projektu Nord Stream 2. Podporují Iniciativu Trojmoří a chtěli by, aby měla větší váhu v rámci Evropské unie, což by pro vás bylo dobře.
Trumpova administrativa posílila obranu pobaltských států a Polska, potvrdila platnost závazku o společné obraně a pro Ukrajinu udělala více než Barack Obama. V rámci vojenské pomoci Trump Ukrajině poskytl, na rozdíl od Obamy, i protitankové střely Javelin. Republikáni se tím v obraně Trumpovy zahraniční politiky velmi rádi chlubí, v tomto bodě ovšem mají pravdu. Obama se rozhodl špatně, Trump se rozhodl správně.
Jenže ani Trumpovi se do toho nechtělo, po roce v Bílém domě ho k tomu dotlačil tehdejší poradce pro národní bezpečnosti generál McMaster. A když Trump potřeboval peníze na svoji "krásnou velkou zeď" na hranici s Mexikem, vzal si je i z financí určených na posílení americké vojenské přítomnosti v Pobaltí, Polsku a Rumunsku. Takže, jde vůbec o jeho politiku? Záleží mu na střední Evropě?
Taková otázka je namístě, já bych se ještě spíše zeptal: Záleží Trumpovi vůbec na něčem jiném než na Trumpovi? Trump dělá správné věci, ale řekněme, že sám asi ani neví proč. Podle mě si například někteří jeho poradci mysleli, že Polsko je pravicovější, nacionalističtější a více protiunijní, než ve skutečnosti je. Mohl to být jeden z Trumpových motivů? Ale já to přesto beru tak, že dobrá politika, i když z velmi smíšených důvodů, je lepší než špatná politika.
Pro vás je to samozřejmě složité, mějte oči otevřené, ale snažte se s Trumpem pracovat. Zaplať pánbůh za všechno, co se vám podaří. Podle mě například polský prezident Duda odvedl dobrou práci, je velmi užitečné, když Trump slyší od někoho, koho považuje za svého spojence na pravicovém křídle, proč je NATO důležité a že Evropská unie je lepší než rozdělená Evropa.
S Trumpem je prostě potřeba mluvit. Moji dlouholetou dobrou známou Fionu Hillovou, která pracovala už pro administrativy George Bushe i Baracka Obamy, někteří naši společní přátelé kritizovali, když v Trumpově Bílém domě nastoupila do Rady pro národní bezpečnosti (jako vedoucí sekce pro Evropu a Rusko, pozn. red.). Ale ona to rozhodně nedělala pro svoji slávu, pro střední Evropu bylo dobré, že tam měla "svého" člověka.
Fiona Hillová ale letos v červenci rezignovala v souvislosti s tím, co se teď stalo podstatou impeachmentu, pokusu demokratů o odvolání prezidenta. Trump letos v létě podmiňoval návštěvu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v Bílém domě a pravděpodobně zadržoval vojenskou pomoc Ukrajině výměnou za to, že mu Kyjev "prokáže laskavost" a rozdmýchá pochyby ohledně Joea Bidena, Trumpova možného soupeře do voleb 2020. A republikáni už ani netvrdí, že se to nestalo, ale brání Trumpa s tím, že takhle to v zahraniční politice prostě funguje, že to je normální.
Ne, to není normální. V zahraniční politice se můžete bavit o tématech, vyvažovat státní zájmy více stran. Problém ale je, že Trump obchodoval s národními zájmy pro své osobní, stranické cíle - to opravdu normální není.
Byl jste čtyřicet let v americké diplomacii, osobně znáte vaše kolegy, kteří v rámci vyšetřování teď svědčili v Kongresu. Třeba právě Fionu Hillovou nebo Marii Jovanovičovou, kterou Trump letos na jaře na hodinu odvolal z funkce americké velvyslankyně v Kyjevě. Klidně jste mohl být v Kongresu na jejich místě. Jak vnímáte to, že republikáni teď v obraně Trumpa zpochybňují jejich loajalitu vůči USA, protože pocházejí - stejně jako vy - z rodin imigrantů?
Je to nechutné. Nejhorší tradicí Ameriky je její prvotní hřích - otroctví. A dvojčetem otroctví je postoj, že Amerika je republikou bílého muže, bílého Angličana a vše ostatní je bráno jako podřadné plemeno. Zhrozil jsem se, když jsem teď ozvěny této ideologie slyšel v kongresové místnosti, je to naprosto protiamerické. Abraham Lincoln v roce 1858 řekl ve svém projevu k imigraci, že to, co činí Ameriku Amerikou, je přijetí principu, že lidé jsou stvořeni rovni a že imigranti se tak v Americe stávají "krví naší krve, tělem našeho těla". To je nesmírně silné a já tomu věřím.
Víte ale, co je pro českého pozorovatele ještě horší? Když slyšíte, jak republikáni kvůli obraně Trumpa najednou hodí pod autobus Ukrajinu. Nelze se totiž ubránit otázce, jak by dopadlo Česko, kdybychom se ocitli uprostřed nějaké takové kauzy.
Když republikáni pomlouvají a útočí na Ukrajinu, opět jasně nadřazují stranické politikaření nad národními zájmy. V americkém zájmu je úspěch Ukrajiny. Byl by to i náš úspěch, Evropy a Spojených států. Tváří tvář Putinovi by to byl úspěch našeho modelu demokracie. Ukrajinci nám věří, věří vám, chtějí to, co vy jste chtěli v roce 1989, a když jim pomůžeme, pomůžeme sami sobě.
Ale mohlo by se na místě Ukrajiny ocitnout Česko? Být Amerikou zpochybněno pro její vnitropolitické půtky?
To si nemyslím, a to díky tomu, co se nám podařilo v 90. letech - že jste dnes v NATO. Okno příležitosti bylo otevřené, nevěděli jsme ale jak dlouho. Ale stihli jsme to i díky tomu, že Václav Havel a Lech Walesa tady v Praze v lednu 1994 prezidentovi Billu Clintonovi jasně řekli, že nelze otálet. Byl jsem tehdy osobně u toho, Havel mluvil filozoficky, Walesa natvrdo, že kvůli tomu, aby pak Washington kvůli Rusku lavíroval, komunismus neboural.
Každý to sdělil po svém, ale zpráva byla stejná, využijme tu příležitost, neztrácejme čas. A měli pravdu. Na summitu v Praze v listopadu 2002 pak byly pozvány do NATO ještě pobaltské země a ukázalo se, že to byla ta poslední šance, kdy jsme to mohli udělat, pak už to nešlo.
