Trumpova náklonnost vůči Rusku je pořád nebezpečná. Realita je ale lepší, tvrdí exdiplomat Fried

Daniel Anýž Daniel Anýž
10. 10. 2017 19:18
Veterán americké diplomacie Daniel Fried do ní nastoupil už za éry prezidenta Jimmyho Cartera. Na prvním postu byl v roce 1980 v tehdejším sovětském Leningradě. Jeho posledním úkolem, než letos v únoru odešel ze služeb státu, byla funkce koordinátora amerických sankcí vůči Rusku. V této roli se Fried nakonec ocitl v nepříjemné situaci. Po Trumpově nástupu do Bílého domu musel proti němu lobbovat v americkém Kongresu, aby zajistil, že nový prezident protiruské sankce nezruší.
Donald Trump a Vladimir Putin.
Donald Trump a Vladimir Putin. | Foto: Aktuálně.cz

Aktuálně.cz: Jedny sankce USA na Rusko uvalily po anexi Krymu a invazi na Ukrajinu.

Na podzim 2016 to pak byly sankce za ruské vměšování do americké prezidentské kampaně. Neměl ale tento trest přijít dříve? Zpravodajské služby USA už v polovině roku věděly, co Rusové dělají. Neměla to i americká veřejnost jasně vědět ještě před listopadovými volbami?

Daniel Fried: FBI své závěry zveřejnila už v září, takže voliči to věděli. Ale je pravda, že jsme měli a také chtěli udělat více.

Já bych si to přál a myslím, že i tehdejší ministr zahraničí John Kerry by byl pro.

Ale Bílý dům, Barack Obama, se podle mě obával, aby nebyl osočen, že se snaží zpolitizovat volby v USA. Rozumím, proč s tím čekali, ale podle mě to bylo špatné rozhodnutí.

V roli amerického koordinátora protiruských sankcí jste několik týdnů sloužil i v nové vládě prezidenta Donalda Trumpa. Je pravda, jak napsala některá americká média, že jste při tom v Kongresu zároveň lobboval, aby prezident Trump nemohl sankce zrušit?

Daniel Fried (1952)

Daniel Fried americký exdiplomat

Je živoucí historií americké diplomacie uplynulých čtyřech desetiletí.

Na ministerstvo zahraničí nastoupil za prezidenta Jimmy Cartera, jeho prvním vysláním byla práce na americkém konzulátě v sovětském Leningradu.

Po roce 1989 se Fried, už jako zkušený diplomat, podílel na tvorbě americké politiky vůči bývalým sovětským satelitům.

V jeho současné kanceláři ve washingtonském think-tanku Atlantic Council visí mezi jinými i fotografie z roku 1994, z návštěvy Billa Clintona v Praze.

Jako šéf sekce pro střední a východní Evropu v prezidentově Radě pro národní bezpečnosti byl Daniel Fried u toho, když v Bílém domě padlo rozhodnutí rozšířit NATO o Česko, Polsko a Maďarsko.

Na stěnách kanceláře má také staré plakáty hnutí Solidarita či kopii polské "ústavy 3. května" (roku 1791), kterou mu před jedenácti lety věnoval tehdejší polský prezident Lech Kaczynski.

V letech 1997 až 2000 byl Fried americkým velvyslancem ve Varšavě, za éry prezidenta George W. Bushe opět působil v Radě pro národní bezpečnost a později byl na ministerstvu zahraničí šéfem evropské a euroasijské sekce.

V této roli kromě jiného vyjednával s Polskem a Českem plánované umístění protiraketové obrany na jejich územích.

Poslední Friedovou úlohou v americké diplomacii byla role koordinátora  amerických sankcí vůči Rusku.

V prvních dnech Trumpovy vlády se ke mně dostala informace, že plánuje sankce jednostranně zrušit.

Nedá se to dokázat, ale věřím, že to zvažovali.

Opravdu mi to vadilo, bál jsem se, že nezkušená Trumpova administrativa udělá vážnou chybu. Přišli bychom o důvěru Ukrajiny a také Evropanů, s kterými jsme sankce dohadovali.

A přitom jsem neviděl jediný dobrý důvod pro jejich zrušení.

Vy jste se ale vlastně postavil proti svému nadřízenému, prezidentovi, který je v USA de facto šéfem vlády, jejímž jste byl v té chvíli členem.

Ano, a byla to mimořádně zvláštní a také nepříjemná situace.

Navíc jsem byl v minulosti proti tomu, aby sankční zákony dělal Kongres, pokládám to právě za pravomoc vlády. Ale tohle jsem považoval za zásadní věc, neviděl jsem jiné řešení než jít do Kongresu.

Kongres pak v červenci nejen potvrdil stávající sankce, ale ještě k nim přidal další.

To ale následně vedlo k roztržce s Evropany, především s Německem, podle nichž to s nimi tentokrát nebylo konzultováno a sankce je ekonomicky poškozují.

Mnohá z jejich doporučení byla oprávněná, nemluvě o tom, že Evropská unie a Německo si zasloužily, abychom je vyslyšeli, protože v otázce sankcí předtím byly dobrými partnery.

Takže jsem šel znovu do Kongresu a řekl, Evropané mají pravdu, nesnaží se sankce oslabit.

Kongres pak udělal změny v navržené legislativě. A to zdůrazňuji, že Kongres jinak jen tak někoho neposlouchá, a tím méně Evropany. V tomto případě se tak ale stalo.

Putinovy námluvy s pravicí 

Jak jste vnímal či stále ještě vnímáte přístup amerického prezidenta Donalda Trumpa k Rusku a konkrétně k Vladimiru Putinovi? V loňské kampani i po nástupu do Bílého domu.

Jedna věc je, že stále probíhá vyšetřování, oč šlo v loňské kampani Rusům a jakou souvislost to mohlo mít s Trumpovým týmem.

Uvidíme, jakou roli sehráli lidé jako třeba Paul Manafort, kteří byli v Trumpově okolí (Manafort byl bývalým šéfem Trumpovy prezidentské kampaně - pozn. red.).

Ale to nyní nechme zcela stranou, chci upozornit na něco jiného.

V Evropě sami dobře víte, že představitelé krajní pravice, Le Penová ve Francii, Farage v Anglii či Alternativa pro Německo, mají k Putinovi sympatie.

Vidí v něm, i když podle mě zcela zmateně, jakousi obrannou hráz vůči liberalismu.

A upozorňuji na to kvůli tomu, že i zde v USA, což už z Evropy nemusí být tak viditelné, má část americká pravice v sobě také tuto náklonnost k Putinovu Rusku.

To už platilo před Trumpem. Já to považuji za nebezpečné a zároveň opět úplně mimo, ale zdá se mi, že Trumpova rétorika se právě na to odvolávala.

Neměl by Donald Trump hlasy těchto lidí jisté i bez toho, že by je lákal na vstřícný postoj k Putinovi? Nebyl to spíše kalkul, že mu může Putin pomoci s tématy, která nový prezident USA považoval za prioritní? S Čínou a s bojem proti terorismu?

Ano, to je možné vysvětlení.

Je pravda, že Rusko by v mnoha otázkách mohlo být partnerem a že má smysl o tom uvažovat. Tím spíše se pak musíme zeptat, proč v praxi to pak s Vladimirem Putinem nikdy nefunguje.

George W. Bush věřil, že může mít s Putinem úžasný vztah.

Já byl tehdy v Bílém domě, pracoval jsem na Bushově ruské politice, ale nevyšlo to. Barack Obama se pokusil o svůj reset, který také nevyšel.

Proč?

Protože Putin si klade podmínky, které by žádný prezident USA neměl přijmout.

Dejte nám volnou ruku, právo ovládat země, jako je Ukrajina.  A navíc ještě vrhat temný stín na státy Pobaltí a třeba i na střední Evropu, na Prahu a Varšavu.

Lidé v Česku to už zažili. A chtěl by někdo, abychom se do této situace dostali znovu?

Jsem pro spolupráci s Ruskem, kde je to možné. Ale nikdy bych nedovolil obětovat třetí země na oltář lepších vztahů Washingtonu s Moskvou.

Když si Putin klade podmínky, jak vám to jeho lidé, diplomaté, tlumočili? Asi to neříkali takhle "natvrdo".

Samozřejmě, nikdy to tak přímo neřeknou.

Ale je zcela zřejmé, že chtějí volnou ruku v Gruzii a na Ukrajině. A chtějí, aby členství v NATO bylo pro Česko, Polsko a především Pobaltí bezvýznamné, aby nebylo skutečnou, ale papírovou zárukou.

Asi takovou, jako byly v březnu 1939 anglicko-francouzské "záruky" pro Polsko. 

Nebo jako bylo Budapešťské memorandum z roku 1994 pro současnou Ukrajinu (Ukrajina se memorandem vzdala jaderných zbraní výměnou za ruský závazek respektovat ukrajinskou suverenitu a nepoužít proti ní sílu - pozn. red.).

Realita je lepší, než jsem čekal

Bush, Obama a teď Trump. Šlo by říct, třikrát a dost. Myslíte, že i Trumpa čeká rozčarování? Stále je nápadné, jak opatrně kolem Putina našlapuje.

Ano, konkrétně ruského prezidenta Putina Trump pořád šetří.

Například ve svém nedávném projevu k Valnému shromáždění OSN, který celý věnoval suverenitě, Rusko vůbec nezmínil. Přitom Moskva porušila svojí intervencí do americké prezidentské kampaně i suverenitu USA.

Trump to nechce připustit, nerozumím proč, asi se opravdu domnívá, že by to snížilo, ohrozilo legitimitu jeho volebního vítězství.

Což já si nemyslím, Hillary Clintonová si za svoji prohru mohla sama.

Mají být politici ve střední Evropě vůči Trumpově ruské politice pořád ještě ve střehu? Má pořád "potenciál" udělat na úkor Česka či Polska nějakou chybu?

Jedna věc je Trumpova rétorika, které nerozumím a nelíbí se mi.

Jako Američan bych si nepřál, aby moje země opakovala katastrofální chybu z let 1938 a 1939.

A byly zde obavy, aby se Trump se svojí ideou "Amerika na prvním místě" na takovou šikmou plochu znovu nevydal.

Jinou věcí jsou ale konkrétní kroky Trumpovy administrativy, které mě ve vztahu k vašemu regionu, ke střední a východní Evropě, naopak uklidňují.

Co máte na mysli konkrétně? 

Za prvé, jeho administrativa pokračuje v posilování NATO v Pobaltí, v Polsku i v Rumunsku.

Dosavadní rozpočet na americkou přítomnost v Evropě se výrazně navýšil.

Ministerstvo financí pak v létě potvrdilo svůj vlastní seznam sankcí a kromě jiného udělilo pokutu firmě ExxonMobil za porušení těch, které platí už od roku 2014.

A za třetí, do administrativy přišli lidé, kteří by rozhodně nechtěli být u toho, kdyby se někdo pokoušel dělat za zády střední Evropy "deal" s Ruskem.

Mají dostatečný vliv?

V Radě pro národní bezpečnost má na starosti ruskou agendu Fiona Hillová, dlouholetá ruská analytička, spoluautorka skvělé knihy o Putinovi.

Na ministerstvu zahraničí se stal šéfem euroasijské sekce Wess Mitchell, který celý svůj dosavadní profesionální život zasvětil právě střední Evropě (před příchodem na ministerstvo byl Mitchell ředitelem washingtonského think-tanku CEPA, který se specializuje na střední a východní Evropu - pozn.red.). 

A skvělou volbou podle mě bylo jmenování Kurta Volkera na místo zvláštního amerického vyjednavače pro otázku Ukrajiny.

I když v tomto případě přiznávám, že můj pohled je zaujatý. Kurt byl sedm let mým zástupcem na ministerstvu zahraničí.

Zbraně pro Ukrajinu

V souvislosti s dalším vývojem na Ukrajině po sobě předchozí administrativa nechala jednu těžkou otázku. Kurt Volker asi teď bude u jejího řešení. Měly by USA poskytnout Ukrajině zbraně?

Podle mě jsou zde silné důvody zbraně poskytnout.

Ukrajina je suverénní země a byla napadena. Na základě čeho bychom jim odpírali možnost, aby se vyzbrojili? Protože to naštve Rusy?

To není logika, kterou chci přijmout.

Argumentem proti je ale možná eskalace konfliktu. A Rusko pak bude mnohem blíže a ochotno zajít dále než Spojené státy.

Ano, rozumím.

Ale linie uvažování, že zemi, která byla napadena, neumožníme, aby se bránila, protože agresor ji ještě více zastrašuje, se mi prostě nelíbí.

Účelem dodání zbraní nemá být, aby Ukrajina dobyla zpět Donbas. Ale aby Rusové věděli, že by zaplatili vysokou cenu, kdyby znovu chtěli zaútočit na Ukrajinu.

Je to velmi těžké rozhodnutí, ale pokud mám dát nevyhýbavou odpověď, tak ji říkám.

Dnes už je to jen spekulace, ale byla by bývalá demokratická prezidentská kandidátka Hillary Clintonová vůči Rusku tvrdší než Donald Trump?

Místo spekulací vám řeknu svoji zkušenost s Hillary Clintonovou.

Ještě jako první dáma navštívila v roce 1994 s prezidentem Billem Clintonem Prahu.

Já jsem byl v delegaci, společně například s Madeleine Albrightovou, jako tehdejší šéf sekce pro střední a východní Evropu v Radě pro národní bezpečnost.

Tahle návštěva byla důležitá pro následné rozšíření NATO a zásluhu na tom měla právě i Hillary Clintonová.

Myslím, že Bill Clinton by k tomu dospěl i sám, ale podle mě bylo podstatné, že první dáma to podporovala také.

V Rádiu Svobodná Evropa v Praze přednesla projev s názvem "NATO - Aliance hodnot", který v té chvíli už mířil do budoucnosti.

A napsala si jej z velké části sama.

Pracoval jsem na projevu s jejím poradcem v noci předtím, ona ale po půlnoci vstala, text přepsala a bylo to lepší.

Připomínám, že v té době z toho nemohla mít žádný politický nebo jiný zisk. Udělala to, protože tomu věřila.

Byla pak podle vás Clintonová dobrou ministryní zahraničí?

Jako prezidentská kandidátka Hillary Clintonová nebyla příliš dobrá.

Ale za její jasné, promyšlené politické názory v americké zahraniční politice, a to právě ve vztahu ke střední Evropě, ji velmi oceňuji.

V 90. letech se k moci u nás dostal Mečiar, mezi ním a Trumpem najdeme zajímavé paralely, USA se z nich mohou poučit, říká analytik Dalibor Roháč. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 46 minutami

Boeing vyplatí odškodné rodinám obětí dvou nehod stroje 737 MAX

Americký výrobce letecké techniky Boeing odškodní rodiny 346 lidí, kteří zahynuli při haváriích dvou letadel typu 737 MAX v Etiopii a Indonésii. Poškozeným vyplatí 144 500 dolarů (3,4 milionu korun), uvedla dnes společnost v prohlášení.

Padesátimilionový fond, který vznikl letos v červenci a z něhož chce Boeing pozůstalé vyplatit, začne okamžitě přijímat žádosti od pozůstalých. Částka bude uvolněna nezávisle na žalobách, kterým firma kvůli haváriím čelí. Odškodnění si rodiny mohou nárokovat do konce listopadu.

Letecká společnost také v červenci prohlásila, že hodlá vyhradit dalších 50 milionů dolarů (1,1 miliardy korun) na podporu vzdělávání a hospodářství v obou zemích, kde k nehodám došlo.

Boeing 737 MAX 8 letecké společnosti Ethiopian Airlines spadl letos v březnu šest minut po startu z letiště zhruba 60 kilometrů od etiopské metropole Addis Abeba. Při nehodě zemřelo všech 157 lidí na palubě. Oběťmi byli lidé z 35 zemí, včetně čtyř Slováků.

Stejný stroj měl nehodu už loni v říjnu, kdy se letadlo nízkonákladové společnosti Lion Air se 189 lidmi na palubě zřítilo po startu z letiště v Jakartě. Ani tehdy neštěstí nikdo nepřežil.

Zdroj: ČTK
Další zprávy