Kriscina pracovala v marketingu řady běloruských i zahraničních firem, Andrej se postupně stal předním lékařem se specializací na záchranu životů kojenců v dětské nemocnici v Minsku. Radost jim dělá jejich šestnáctiletý syn Miron. Všechno však změnily prezidentské volby loni v srpnu.
Během protestů po zfalšovaných volbách všichni tři členové rodiny skončili v nechvalně známé minské vazební věznici Akrescina. V cele pro čtyři se tam několik dní tísnilo až 54 lidí. "Netekla voda, nebylo jídlo, nedalo se dýchat. A pod okny cely policisté mlátili lidi a my poslouchali ten zoufalý křik," popisuje Kriscina poměry v kriminále. Andrej po zatčení přišel o práci, Kriscina kvůli ekonomické krizi vyučuje angličtinu po Skypu.
Když by vám někdo loni začátkem roku řekl, co všechno se vám i celému Bělorusku přihodí, věřili byste mu?
Kriscina: Vůbec. Normálně jsme si plánovali, čeho chceme dosáhnout v práci, kam pojedeme v létě na dovolenou. Pak ale začala pandemie, byla zavedena karanténa. Spousta lidí odjela z měst, my jsme také byli s dětmi na vesnici a sledovali jsme politické události jen přes internet. Věděli jsme, že je předvolební kampaň a že se do ní zapojilo obrovské množství lidí, kteří předtím stáli mimo politiku. Ale na žádném z předvolebních setkání opoziční kandidátky Svjatlany Cichanouské jsme nebyli. Vlastně jsme se do Minsku vrátili až pár týdnů před volbami.
Jak jste se vůbec dostali za mříže?
Kriscina: Noc po volbách spal náš syn Miron u babičky, která žije v centru Minsku. V noci slyšel hluk, když policie rozháněla demonstrace. Druhý den jsem ho vyzvedla a šli jsme domů s ním, jeho přítelkyní a nějakými kamarády. Procházeli jsme přes park a najednou tam vjely dvě dodávky, vyskákali policejní těžkooděnci a začali řvát, ať si všichni lehneme. Já zkameněla, Miron začal utíkat, ale dohnali ho a strčili do dodávky. Já jsem tam doběhla, vysvětlila jim, že je nezletilý a já jsem jeho matka. Oni řekli, že za tři hodiny mám přijít k policejní stanici. Pak jsem se dozvěděla, že zatímco mi jeden policista tvrdil, že všechno bude v pohodě, uvnitř policejního mikrobusu jeho kolegové mého syna surově mlátili.
Takže jste šla k policejní stanici?
Kriscina: Samozřejmě, přiběhl tam i Andrej, který pracoval v nemocnici kousek vedle. Byli tam i další rodiče. Podle zákona policie nemůže nezletilé držet déle než tři hodiny. Ale to už uběhlo, nikdo s námi nemluvil, mobilní internet nefungoval. Najednou přijel policejní anton, říkala jsem si, že asi vezou další partu. Jenže vyběhli těžkooděnci a všechny nás odvezli do Akrescina. Byla jsem tam tři a půl dne, Andrej o den více. V cele pro čtyři lidi nás bylo nejméně 26, v jeden moment dokonce 54. Netekla voda, nebylo jídlo, nedalo se dýchat. A pod okny cely policisté mlátili lidi a my poslouchali ten zoufalý křik. S hrůzou jsme napjatě poslouchali, jestli neuslyšíme nářek někoho z blízkých. Pak jsem se dozvěděla, že Andrej byl celou dobu v cele ve stejném patře jako já.
Co s vámi vlastně ve vězení dělali? Byli jste u nějakého výslechu?
Andrej: Kdepak. Prostě nás tam jen drželi. Najednou mě pustili a z ničeho neobvinili. Vlastně ani nemám důkaz, že jsem vůbec byl za mřížemi. Jednoduše mě vyvedli a řekli, že můžu jít domů. Inu, nehádal jsem se, ale pak jsem měl problémy v zaměstnání, že jsem nemohl dokázat, kde jsem vlastně byl. I když to samozřejmě v práci moc dobře věděli.
Kriscina: Ve čtyři ráno nás donutili podepsat nějaký papír a pustili mě domů. Pak mi po několika měsících přišlo ze soudu, že proces se mnou již proběhl a případ byl odložen. První soudce jej vrátil vyšetřovateli, protože protokol byl neúplný, neobsahoval ani hodinu a místo, kde mě zadrželi. Pak to policie opravila, ale zase tam byly chyby. Další soudce řekl, že už uběhly dva měsíce a případ je promlčený. Naprosto nestíhali, a tak lidi, kteří si na ně nestěžovali, nechali být. My jsme jen podali stížnost kvůli synovi Mironovi, kterého policisté mlátili šest hodin v kuse. Lékaři to kvalifikovali jako středně těžké ublížení na zdraví. Po nějaké době nám vyšetřovatel napsal, že nešlo o trestný čin.
Takže vyšetřovatel nepopřel, že vašeho šestnáctiletého syna policisté několik hodin mlátili?
Andrej: Ano. Je to příznačná změna oproti minulosti. Dříve vám napsali, že prověrka neprokázala, že by se něco takového stalo. Že ten člověk nejspíš spadl ze schodů nebo něco takového. Teď vám napíšou, že se to stalo a co má být?
Kriscina: Nedělali jsme si iluze o humanitě policie, ostatně si to sami pamatujeme z konce 90. let, kdy jsme byli studenti. Ale máme spoustu informací i od samotných policistů z různých regionů, že byli speciálně školeni, aby postupovali brutálně, a ujišťovali je, že se jim nic nemůže stát. Třeba v naší čtvrti je takový rybníček, kde penzisti sedí na lavičkách a krmí tam kachny. A najednou přijel OMON (pořádkové jednotky, pozn. red.), který někoho rozháněl nedaleko, a vrhl se na ně také. Oni seděli čelem k rybníčku, takže ani nevěděli, co se jim děje za zády. Zmlátili tam bývalého zástupce ředitele školy, kterému bylo přes sedmdesát, a zlomili mu několik žeber. Když jsme byli zadržení, tak policisté na nás řvali, že jim řekli, že nás můžou klidně pozabíjet a nic se jim nestane. Že dostali za úkol nás vyhubit.
Andreji, o práci v nemocnici jste přišel, protože vám neprodloužili smlouvu?
Andrej: Přesně tak. V Bělorusku nemáte pracovní smlouvy na dobu neurčitou, jen na jeden rok. Takže mi ji neprodloužili na základě toho, že jsem dostal dvě kázeňské důtky. Jedna byla za to, že jsem šel k policejní stanici v době, kdy jsem měl službu. Tu druhou ani nevím za co, nechtěli mi to říct. Bylo zbytečné se hádat. Teď pracuji v jedné IT společnosti jako konzultant a na půl úvazku v jedné nemocnici zase na dětské JIP. Nechci tam mít větší úvazek, abych neohrozil lidi, kteří mě tam vzali. Už tak se o tom mluví po Minsku, že mě nechávají sloužit. Přitom úřady se mě snažily úplně ze systému vyloučit. Když nepracuješ dva roky jako lékař, přijdeš o všechny atestace. Musíš dělat znovu zkoušky. Já opravdu nechci přestat být doktorem.
Dokážete odhadnout, jaký bude další vývoj v Bělorusku?
Kriscina: Já vím, že bych měla říkat, že to nakonec vyhrajeme. Ale upřímně řečeno, jsem pesimistka. Stojíme proti absolutnímu zlu, které má zbraně a nemá žádná omezení. Co by se muselo stát za zázrak, abychom vyhráli? Jsem trochu v depresi, protože jsem nedávno začala učit angličtinu další skupinu. Dvanáct lidí ve věku od 30 do 40 let. IT sektor, podnikatelé, lidi z akademie věd. A z nich jsem byla jediná, která řekla, že chce zůstat v Bělorusku.
Někdo říká, že na jaře zase lidé vyjdou do ulic. Ale kdo tam půjde, když spousta lidí se chystá odejít ze země? Další tvrdí, že ekonomická situace se zhorší natolik, že lidi vyžene do ulic. Jenže já si myslím, že na jaře lidé nepůjdou demonstrovat, ale odjedou na zahrady zasadit brambory a cibuli, aby měli co jíst. To máme z našich dějin na genetické úrovni zažrané - když se blíží problémy, musíš se o sebe postarat sám.
Andrej: My zůstaneme. Říká se, že když nemůžeš běžet, tak alespoň jdi správným směrem. A když už nemůžeš jít, tak aspoň správným směrem upadni. My zatím ještě jdeme.
