Lidé měli modřiny, byli v šoku. Psycholožka popisuje stav Bělorusů, co vyšli z vězení

Helena Truchlá Helena Truchlá
14. 11. 2020 15:13
Psycholožka Alisja Sadoskaja pochází z Běloruska, kde se lidé už tři měsíce bouří proti autoritářskému režimu Alexandra Lukašenka. Několik jich zemřelo, stovky utrpěly zranění a tisíce prošly věznicemi, které jsou popisované jako peklo na zemi. Sedmadvacetiletá Sadoskaja se specializuje na posttraumatickou terapii a jako dobrovolnice pomáhá blízkým obětí mučení a pronásledování.

Pracovala jste nedaleko vězení v Okrestinské ulici v Minsku, kam policie vozí protirežimní demonstranty. Ti, kteří se dostanou ven, přinášejí svědectví o mučení a týrání. Co vám za několik měsíců práce nejvíc utkvělo v hlavě? 

Příběhy těch, kteří byli zadrženi omylem. Šli si zakouřit nebo nakoupit, pak se třeba zeptali policisty na cestu a najednou seděli v náklaďáku směřujícím do vězení. Jejich příběhy obzvlášť zdůrazňují nesmyslnost a bezpříkladnost násilí ze strany těch, kteří by měli chránit a zajišťovat bezpečnost. 

Druhá věc je naopak solidarita a vzájemná pomoc mezi lidmi. Byla jsem překvapená, jak dobře náš dobrovolnický tábor fungoval, jak se všichni vzájemně podporovali: lékaři, psychologové, právníci, lidé, kteří pomáhali obětem z vězení vyzvedávat jejich soukromé věci, ti, kdo se starali o jídlo a pití, kdo poskytli nocleh cizím lidem… To všechno má velkou moc. 

Co je to za místo, kde jste působila? 

Takový malý tábor na náměstí hned vedle vězení. Začala jsem tam chodit na směny 15. srpna a snažila jsem se v něm vytvořit prostor, který by poskytoval pocit bezpečí a podpory. Byly tam deky, horký čaj, jídlo, voda, cigarety… A já jako někdo, kdo lidem říkal: "Jste v pořádku, to, co se vám děje, je jenom normální reakce na neobvyklé okolnosti. Já jsem tu s vámi, respektuji, jak se cítíte, a pomůžu vám to přežít." Nejčastěji hovořím s příbuznými a blízkými těch, kteří byli zadrženi.

Liší se tato práce oproti tomu, co znáte z ordinace?

Někdy jsem fungovala spíš jako dobrovolnice a informační centrála než jako psycholožka. Říkala jsem lidem, co dělat, pokud byl někdo z jejich blízkých zadržen. Kam zavolat, kde hledat informace, jak mu poslat do vězení balíček, kde žádat o pomoc. Někdy to stačilo. 

A samozřejmě to celé probíhalo v polních podmínkách. Hodnoty a principy práce ale zůstávají stejné: dodat lidem pocit důvěry, dialog, upřímnost… Prostě jim věnovat pozornost. 

Vypozorovala jste jako psycholožka nějaké opakující se vzorce v dopadech na psychiku lidí, kteří se dostali ven z vězení?

Šok, katatonii (ztuhlost, neschopnost řeči a pohybu, pozn. red.), hrůzu a naprostou zmatenost. Viděla jsem velké modřiny a podlitiny na jejich nohou a zádech, když je vyšetřovali zdravotníci. Často o svém zadržení a mučení mluvili tak obyčejně, jako by to byla úplně triviální věc. Říkali to ale v křeči, se skelným, zmateným pohledem v očích. To je asi věc, která je spojovala. Těmto lidem se ale věnovali spíš moji kolegové. 

Co takoví lidé potřebují?

Ve věznici Okrestina přicházejí o pocit bezpečí a svobody volby. To je jim potřeba vrátit: bezpečí a podporu, ale také je ujistit, že na jejich "ano" a "ne" se bere ohled. Je potřeba jim dodat jídlo, pití nebo další věci, které jim dělají dobře a po nichž touží v každodenním životě. To způsobí, že přežijí a vyléčí se. 

Alisja Sadoskaja
Alisja Sadoskaja | Foto: Aktuálně.cz

Vy jste více pracovala s blízkými a příbuznými zadržených. O čem jste spolu hovořili? 

Často měli pocit viny nebo studu. Oni přece byli mezi těmi šťastlivci, které nezadrželi nebo nezbili. Ti propuštění jim pak tak lapidárně říkali "to je v pořádku". 

Zaměřujete se na posttraumatickou terapii. Jsou tito lidé traumatizovaní? 

Ano. Trauma je zjednodušeně řečeno stav, který způsobí stres přesahující schopnost lidského organismu ho zpracovat. Patří sem vážné ohrožení života nebo zdraví, ohrožení našich milovaných, ztráta domova, ale také na vlastní oči viděné zabití nebo mučení. Trauma se také přenáší - zažívají ho děti, partneři, příbuzní nebo přátelé těch, kdo byli sami traumatizováni. 

Psychický teror pokračuje

Zkušenost s traumatem, jak ji popisujete, musí přece mít nějaký dopad na odhodlání člověka dál se vystavovat nebezpečí. Přesto protesty proti běloruskému režimu trvají už tři měsíce. Posilují podobné zkušenosti odhodlání k odporu, nebo jsou odrazující?  

Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Záleží, jak každý jednotlivec ty události prožívá. Jestli má přímou zkušenost s násilím a jak se s ní vypořádal. Lidé reagují na akutní stres většinou jedním ze tří způsobů: útěkem, bojem a jakýmsi zamrznutím. Takže někteří lidé budou motivovaní protesty podporovat, jiní ne.

Na konec října byla v Bělorusku plánovaná celonárodní stávka, když vypršelo ultimátum, které dala vůdkyně opozice Svjatlana Cichanouská Alexandru Lukašenkovi na odchod z prezidentského úřadu. Nakonec k ní nedošlo, i když mnoho lidí stávkovalo i tak. Myslíte, že na Bělorusy už padá únava? 

To je těžké posoudit, ale myslím, že jenom únava a vyčerpání za tím nejsou. 

Pohled na dobrovolnický tábor nedaleko Okrestiny v létě. "Na střechách okolo byli ostřelovači v černých kuklách s dalekohledy, byli děsiví," vzpomíná Sadoskaja.
Pohled na dobrovolnický tábor nedaleko Okrestiny v létě. "Na střechách okolo byli ostřelovači v černých kuklách s dalekohledy, byli děsiví," vzpomíná Sadoskaja. | Foto: Aktuálně.cz

Jsou protestující i nadále odváženi do Okrestiny?

Zatýká se stále, to rozhodně nepřestalo. Nejen Okrestina, ale také detenční centra v Žodinu a Baranoviči v Minsku a vězení v dalších běloruských městech jsou plná lidí. Od poloviny října už ale náš tábor u Okrestiny neexistuje. Teď pomáhám lidem, kteří se sami přihlásí. 

Změnily se protesty oproti létu? 

Nevšimla jsem si, že by teď docházelo k tak otevřenému fyzickému násilí. Ale psychické týrání a ponižování v různých formách přetrvává. Někteří lidé o těch místech žertují jako o "vysoce zabezpečených sanatoriích". 

Lukašenko hrozí, že si na pomoc povolá armádu a bude po protestujících střílet ostrou municí. Také zavřel běloruské hranice. Nemáte sama strach? 

Samozřejmě. Je skoro nemožné se cítit bezpečně, i když se jdete jen projít po Minsku, hlavně o víkendech. Je to jako hrát ruskou ruletu. Strach je všudypřítomný. 

Protesty navzdory tomu pokračují. Účastníte se jich? 

Ano, dokonce jsem se i účastnila stávky v jedné ze svých prací. Mám totiž dvě profese, pracuji jako psycholožka a terapeutka a vedle toho vyučuji filozofii. Až do začátku září jsem učila na Běloruské státní univerzitě tělesné výchovy. Ale kvůli provládnímu postoji školy jsem dala výpověď. 

Proč jste začala jako dobrovolnice pomáhat zadrženým a jejich blízkým? 

Setkala jsem se s příslušníky bezpečnostních sil přímo ve volební místnosti 9. srpna (kvůli těmto prezidentským volbám protesty původně začaly, pozn. red.), a když jsem se pak dozvěděla o hrůzách v Okrestině, nešlo nic nedělat. Byla to moje občanská povinnost. 

Chci věřit, že se nevzdáme

Věříte, že v Bělorusku může dojít ke změně? Na čem to bude záležet? 

Ano, věřím tomu. Kvůli síle solidarity a také schopnosti Bělorusů se zorganizovat, která byla patrná už na začátku pandemie covidu-19 a plně se ukázala po volbách. Zdá se mi, že právě na tom bude záležet, jestli budeme schopni prosadit svou touhu po svobodě a důstojnosti. Letošní události ukázaly, že Bělorusové jednoduše přerostli svého autoritářského vládce. Jsou nezávislí, a co potřebují, je dobře pracující manažer, jak říká Viktar Babaryka (opoziční politik, od léta je ve vyšetřovací věznici běloruské KGB, pozn. red.)

Takže věříte, že snaha zemi reformovat lidem vydrží? 

Změny chtějí čas. Cílem protestů není jenom to, aby Lukašenko rezignoval. V jejich mírumilovném a vytrvalém průběhu zároveň dochází k něčemu velmi důležitému: formuje se běloruská identita a upevňuje se běloruská společnost. To je základ pro pozitivní změnu. A já chci věřit, že se Bělorusové neunaví a nevzdají. 

Video: Běloruský režim útočí na ženy a děti. Bití a mučení provází i sexuální násilí

Sexuální násilí, bití a mučení. Běloruský režim útočí na protestující ženy. | Video: Reuters
 

Právě se děje

před 58 minutami

Po požáru domu na Praze 5 skončila jedna žena v nemocnici. Hasiči několik osob evakuovali

Pětašedesátiletá žena skončila v nemocnici po odpoledním požáru bytu ve druhém patře činžovního domu v Praze 5. Nadýchala se zplodin. Z domu muselo být evakuováno několik lidí. Hasiči požár dostali rychle pod kontrolu. Rozsah škody a příčinu vzniku ohně zjišťují vyšetřovatelé. 

Hořet začalo krátce po 15:00 v Lidické ulici. "Hasiči nasadili na lokalizaci plamenů jeden vodní proud vnitřní částí budovy. Během zásahu zachránili čtyři osoby pomocí vyváděcích masek a jednoho psa. Několik osob se evakuovalo před příjezdem hasičů," uvedl mluvčí pražských hasičů Martin Kavka. Oheň dostali hasiči pod kontrolu za 17 minut, poté ještě kontrolovali skrytá ohniska termokamerou. Museli také rozebrat i část stropního podhledu bytu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy