Od naší zpravodajky - Když začala ruská invaze na Ukrajinu a jedním z cílů ostřelování se stalo město Charkov blízko ruských hranic, ukryla se osmdesátiletá Viktoria s dcerou Gelenou ve sklepě. "Strávily jsme tam dva týdny. Nic jsme neměly, ani topení. Byla to noční můra," vzpomíná starší z dvojice.
Při první možné příležitosti proto opustily své rodné město v evakuačním autobusu. Ani nevěděly, kam jednou. "Neměly jsme na výběr," přiznává v rozhovoru s reportéry Aktuálně.cz žena v kolečkovém křesle, zatímco se vyhřívá na odpoledním sluníčku. Po několika dnech cesty se dvojice dostala do Moldavska.
Do jedné z nejchudších zemí Evropy přišlo od začátku invaze přes 450 tisíc lidí a více než 100 tisíc z nich zůstalo. V přepočtu na počet obyvatel tak země, ve které jinak žije 2,6 milionu lidí, přijala nejvíc ukrajinských uprchlíků na světě.
Kolem 90 procent uprchlíků našlo útočiště u svých rodin, známých nebo v domovech lidí, které nikdy předtím neviděli. Další se rozhodli zůstat ve státních uprchlických centrech. Například jako Viktoria a devětačtyřicetiletá Gelena, které od března žijí v MoldExpu na západě Kišiněva. To na začátku května, kdy reportéři zařízení navštívili, ubytovávalo 231 dospělých a 119 dětí ve věku do 17 let. Ty doplňovalo ještě pět koček a osm psů.
Centrum v moldavské metropoli, které se skládá z několika budov, je největším uprchlickým zařízením v zemi. Kousek od něj stojí památník Lenina, jezero nebo park. V blízkosti je také autobusová zastávka a bankomat.
"Moji rodiče byli vědci, měli jsme v Charkově dobré postavení," vypráví bývalá učitelka hudby Viktoria, ale rychle dodává, že jí její současná situace nevadí. "Všechno je tady výborné, lidé jsou tu moc hodní, to napište," naléhá a vyjmenovává, co všechno v centru mají. Pračku, sušičku, sprchy, hygienické potřeby, a když potřebují, tak i lékařskou a psychologickou pomoc. Třikrát denně dostávají větší porci jídla a jinak si mohou dát i svačiny. "Vadí mi jenom maličkosti," dodává.
Stejný názor má také dvaasedmdesátiletá Slava z Oděsy, která na výstavišti pobývá už dva měsíce. "Díky bohu, že taková místa existují. Většina místních nás přijímá," líčí žena z města vzdáleného 150 kilometrů, která už na začátku března přijela s dcerou, vnučkou a neteří. Ženy s sebou mají i psa a kočku.
"Máme tu naši rodinu," říká a ukazuje na svého teriéra Bertu. "Vzaly jsme si s sebou to nejcennější, to, co je nám nejbližší. Jak bychom je tam mohly nechat?" ptá se a dodává, že klíče od bytu, nacházejícího se blízko velkého tržiště, nechala svým sousedům. Ti jí prý chodí zalévat květiny.
Složitý návrat domů
V budově naproti místu, kde pobývají zmíněné ženy, uprchlíci mohou najít informační centrum. Do budovy se však lze dostat pouze po schodech. "Centra na tohle nebyla postavena, takže tu není žádný výtah, což je pro lidi s pohybovými problémy překážka," popisuje Sarah Pilchicková z neziskové organizace HelpAge, která se zaměřuje na pomoc nejstarší věkové kategorii. Starší lidé tu přitom tvoří nejméně polovinu lidí, které reportéři v centru potkali.
"Sedmaosmdesátiletá profesorka ekonomie z Kyjeva bydlí v patře, ale dolů ze schodů nemůže. Měla jenom jednu holi, místo druhé používala zvon na odpad. Ze svého pokoje chodí pouze k oknu, kde má výhled na parkoviště. Když je hezké počasí, poprosí, aby jí někdo otevřel okno," líčí Pilchicková jeden z případů. "Její manžel zůstal na Ukrajině. Jsou spolu 53 let a nyní umírá bez něj," dodává.
Uprchlíci si však stěžují především na jinou překážku - nemožnost vrátit se domů. A to nejen kvůli válce. "Do Moldavska jsme přijely jenom s ukrajinskými občankami, cestovní pasy nemáme a problém to nebyl," říká Tatiana, která je v zemi už od 13. března. Stejný doklad jim ale podle moldavské vlády pro návrat na Ukrajinu nestačí.
"S občanskými průkazy můžeme jet do Litvy, Německa, Rumunska nebo Bulharska, ale na Ukrajinu se nedostaneme," lamentuje žena ze Záporoží. "Nikdo nám nevysvětlil, proč to tak je," uvádí. "Proč nás přijali, když se odtud nemůžeme dostat?"
Možností je zřízení takzvaného "bílého pasu". Pro ten si uprchlíci mohou zajít na ukrajinskou ambasádu v Kišiněvě, zaplatí za něj v přepočtu kolem 700 korun. "To je moc peněz," říká důchodkyně. Dokument navíc platí jen měsíc a nikdo neví, jak se situace vyvine. "Nevidím světlo na konci tunelu a mír zatím taky ne," domnívá se.
Reportáže z Moldavska
- Bojím se, co s námi bude. Moldavané s obavami hledí přes řeku, Podněstří je na dohled
- Podněstří ví, že prosperita přichází ze Západu. Rozumí hrozbě války, říká expertka
- Stařence zbyla jediná hůl, zůstala sama. Příběhy z moldavského uprchlického centra
- Sami kvůli Rusku chudnou. Příběhy tří Moldavanů, kteří přesto pomáhají Ukrajincům
- Moldavsko chce do Evropské unie. Překážkou je ale korupce i separatistické Podněstří
- Fotogalerie: Na hranici s Podněstřím. Lidé se chystají na útěk i na boje proti separatistům
- Fotogalerie: Chudé Moldavsko čelí 100 tisícům uprchlíků. Navštívili jsme největší centrum v zemi
- Když se sovětský beton snoubí se zelení. Kišiněv, město podivuhodného brutalismu
Chceme umřít doma
Všichni zpovídaní říkají, že i kdyby jejich města nakonec padla do rukou Rusů, tak se po válce vrátí domů. "Nechci se vrátit, ale co nadělám. Mám tam dům," říká Tatiana ze Záporoží. Výjimku tvoří jediná mladá žena. "Nenávidím je, pojedu do Československa," vykřikne, když slyší, že se hovor stočil k Rusům.
"Až se vrátíme, tak tam už možná nic nebude. Ale kam jinam bychom šli? Cítíme se, jako by nám usekli ruce a nohy a tohle zbylo. Je to bolestivé a smutné. Ale pokud moje město umírá, tak chci umřít s ním," prohlašuje Viktoria.
"Mnoho lidí na otázku, co chtějí, odpovídá, že chtějí jet domů a tam zemřít. Tohle není šťastný příběh," dodává Pilchicková.
