Šlo válce na Ukrajině zabránit?
Myslím, že rozhodnější politický postoj Západu v roce 2014 (tehdy Rusko anektovalo Krym a začala válka na Donbasu, pozn. red.) tomu zabránit mohl. Stejně tak můžeme spekulovat, jestli by bezpečnostní garance NATO nebo některých důležitých členů aliance situaci pomohly. Také si umím představit, že v roce 2014 mohl Západ požadovat referenda s mezinárodními pozorovateli na Donbase a Krymu a jsem si celkem jistý, že alespoň Donbas by se přidal k Ukrajině.
Jakou má NATO politiku odstrašení? Proměnila se v poslední době?
Velkou změnou je, že NATO je mnohem aktivnější v zabezpečení východního křídla. V podstatě každý den slyšíme, že ani centimetr aliančního území nebude vydán bez boje. To je velmi silné prohlášení. Navíc řada západoevropských zemí, které až doteď nebraly vlastní obranu příliš vážně, včetně mého rodného Německa, nyní radikálně změnila postoj. Ruská agrese změnila názory německých lídrů na evropskou bezpečnost i na Moskvu, a to i včetně sociálních demokratů, kteří byli historicky Kremlu více nakloněni.
Jak by měla politika odstrašení fungovat?
Odstrašení funguje tak, že potenciálnímu agresorovi řeknete, že za svou agresi zaplatí víc, než co se mu tím povede získat. V době jaderných zbraní jsou zisky i ztráty potenciálně obrovské. Pokud mluvíme o politice odstrašení NATO, bavíme se o jaderné alianci. Jakýkoliv ozbrojený konflikt s touto aliancí s sebou nese riziko jaderné eskalace.
Ne nutně proto, že NATO chce použít jaderné zbraně, ale proto, že ve skutečné horké válce se může stát cokoliv. Vzpomeňme si, co se málem událo během kubánské krize nebo vojenského cvičení NATO v roce 1983, kdy si Sověti mysleli, že připravujeme atomový útok. Stačí pár chyb a střela se odpálí. Část odstrašení funguje jen skrze možnost, že nechtěné jednání může vést k použití jaderných zbraní. Obě možnosti jsou skutečné a obě slouží jako odstrašení.
Harald Müller
Harald Müller je emeritní profesor mezinárodních vztahů na Goethově univerzitě ve Frankfurtu, bývalý ředitel a nyní spolupracovník Peace Research Institute Frankfurt a také vedoucí výzkumu na Centru excelence Univerzity Karlovy - Peace Research Center Prague. Ve své práci se zabývá mimo jiné odzbrojováním, transatlantickými vztahy a nukleárními zbraněmi.
Pak je tu třetí aspekt, který nesouvisí s jadernými zbraněmi: potenciálnímu agresorovi ukážete, že jste dostatečně silní, abyste mu zabránili dosáhnout jeho cílů. A k tomu dochází právě teď, kdy se NATO snaží posílit svou pozici na východním křídle od Baltského k Černému moři.
Jak úspěšné je v tomto ohledu Rusko? Jak se prezidentu Vladimiru Putinovi daří Západ odstrašovat jadernými zbraněmi?
Není úplně úspěšný. Od 24. února, kdy spustil invazi, Putin několikrát zopakoval, že na jakoukoliv podporu Ukrajiny bude reagovat silnou odvetou, což všichni chápali jako použití jaderných zbraní. Je nezbytné zdůraznit, že byl velmi vágní ohledně toho, jakou podporu myslí. Ale my jsme byli dost odvážní a nereagovali jsme na to. Ukrajinu podporujeme sankcemi a dodávkami zbraní. Některé státy posílají i těžké zbraně, jako jsou tanky.
Ale na druhé straně některé zbraně na Ukrajinu nedodáváme, například rakety dlouhého doletu - a nezdá se, že by je členové NATO, kteří jimi disponují, například USA, Velká Británie a Francie, chtěli v budoucnu Kyjevu poslat. Jednoznačně také neprošel návrh na vytvoření bezletové zóny. Takže očividně alespoň v tomto ohledu byl Putin v odstrašení Západu úspěšný.
Jaká je doktrína Ruska k použití jaderných zbraní?
Všechny vojenské doktríny jsou formulované tak, aby je bylo možné vykládat různě. Ta ruská říká, že pokud se země ocitne v existenčním ohrožení kvůli jinému státu, zváží použití jaderných zbraní. A také bude reagovat na jejich použití ze strany nepřítele.
Ale kde je hranice existenční hrozby, ví jen Kreml. Kdybychom Rusko napadli, kdybychom jej začali ostřelovat konvenčními zbraněmi, zaútočili na ruské základny z moře, tak by to tak mohlo být interpretováno. Tam někde nejspíš ta hranice leží. Myslím, že je moudré nereagovat na nejasná vyjádření nebo prázdné hrozby, které mají jen otestovat, jak pevné máme nervy.
Je možné, že by Putin použil taktické jaderné zbraně, aby si zajistil vítězství na Donbase?
To je přesně to, co nevíme. Můžeme se jen dohadovat na základě toho, jak se Rusko v této válce chovalo. Konflikt neukazuje ruskou armádu v nejlepším světle, ale jeden moment byl přece jen ideální k tomu, aby Kreml - pokud by chtěl - použil malé taktické jaderné zbraně: bitva o Mariupol.
V ocelárnách Azovstal velmi dlouho bojovalo mnoho ukrajinských vojáků, kteří stáli Rusko obrovské ztráty. Pro taktický jaderný útok je to ideální, protože máte jasně definovanou oblast, která je dostatečně velká, aby na ní byl použit třeba 1 kt nebo 0,8 kt nálože. Ukrajinská obrana by byla zničena během vteřin a ruské jednotky by mohly jít bojovat jinam. Ale Kreml jaderné zbraně nepoužil, což ukazuje, že Rusové respektují, kde leží hranice pro jejich použití. A nechtějí ji překročit.
Jsou pro to velmi dobré důvody. I kdyby jaderné zbraně použili pouze na Ukrajině a jen ve velmi malé oblasti, netušíte, co se stane potom. Tlak na západní jaderné velmoci, aby nějak reagovaly, by byl obrovský. Domnívám se, že Západ by se bál, že kdyby nereagoval rázně, dovolil by Rusku další použití jaderných zbraní, takže by zasáhnout musel. A to Rusové nechtěli riskovat.
Je možné, že jsme přecenili jaderné kapacity Ruska, stejně jako mnoho expertů přecenilo jejich konvenční vojenské schopnosti?
O jaderných zbraních toho víme mnohem víc než o těch konvenčních. Nezáleží na ničem jiném než na jejich síle. Škody, které mohou napáchat, jsou naprosto nesrovnatelné s běžnými raketami. Víte, že když na město odpálíte deset atomových bomb, tak jich alespoň osm vybuchne - a to město se stane minulostí.
V posledních letech se znovu začalo hodně zbrojit. Týká se to i jaderných zbraní?
Přibývá jich jen extrémně pomalu. Celkem 37 zemí někdy chtělo mít jaderné zbraně a nyní je má jen devět z nich, ostatní od toho cíle ustoupily. Otázkou je, jestli nynější napětí - a hlavně agrese Ruska se snahou získat další území - tohle nezmění. Největší obavy teď panují kolem Iránu. Protože mocnosti nejsou jednotné, nebude na něj vyvíjen tak velký tlak a je možné, že se Teheránu povede jaderné zbraně získat. A pak se o to samé budou snažit i další země z regionu.
Spojené státy za administrativy Donalda Trumpa odstoupily od řady smluv regulující jaderné zbraně s tím, že chtějí vytvořit lepší. Jak důležité byly tyto dohody a je šance, že vzniknou nové?
Nejdůležitější dohoda, od které Spojené státy odstoupily, byla Smlouva ABM, která omezovala výstavbu protiraketové obrany. Stalo se tak za prezidenta George Bushe ml. Byla to v podstatě garance vzájemného odstrašení mezi Spojenými státy a Sovětským svazem a později Ruskem. Na Kreml to mělo obrovský vliv, posílil pak své stávající jaderné zbraně.
Z dohod, od kterých odstoupil Trump, byla pro Evropu nejzásadnější Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu, kterou ale podkopalo podvádění Ruska. Moskva měla raketu, o které tvrdila, že nespadá do tohoto limitu, nebyla to však pravda a Kreml odmítal mezinárodní kontrolu.
Stále máme spoustu dohod, ale bojím se, že v současnosti se budou rozpadat. Je velmi těžké si představit, že mezi Američany a Rusy budou vznikat nové právní dokumenty. Alespoň dokud bude Putin prezidentem. Jak mu můžete důvěřovat, že splní jakékoliv dohody, ke kterým se zaváže?
Čeká nás nyní další studená válka?
Obávám se, že se blížíte pravdě. Důvěra bývá zničena mnohem rychleji, než ji získáte. To platí v lásce i politice. Jen si vezměte, jak dlouho trvalo, než vznikla první americko-sovětská dohoda o jaderných zbraních, která měla opravdový dopad. Byla to SALT v roce 1972. Studená válka přitom začala v roce 1947.
Teď jsme dvacet let budovali důvěru, že můžeme spolupracovat a mít závazné mezinárodní dohody. Ale Rusku vládne někdo, kdo je všechny porušil.
