Jednadvacetiletý Hussein pochází z Basry. Z Iráku ho vyhnala smrt jeho manželky, syna a příbuzných a strach o vlastní život. Potkali jsme se loni v září v Bělehradu, jen tři dny před tím, než se zavřela srbsko-maďarská hranice a uprchlíci začali proudit do Chorvatska. V kontejnerové ubytovně na periferii Bělehradu bydlelo spolu s Husseinem 35 Iráčanů. Vyjednával s pašeráky tureckého původu, kteří nabízeli transport do Budapešti nebo Vídně za 800 až 1000 eur na osobu. Cena byla tak horentní, že ji Hussein odmítl. Srbsko-maďarskou hranici nakonec přešel pěšky, následně se přes Vídeň dostal vlakem až na hraniční přechod v Salcburku.
Salcburk (Rakousko) – Hussein chtěl původně do Anglie. To, co prožil cestou do Evropy, ho ale přimělo plán změnit.
Dostat se na britské ostrovy by znamenalo nastoupit ve Francii do nákladního auta a absolvovat v něm další, velmi nebezpečnou cestu. S pašeráky ale udělal nemilou zkušenost už cestou do Řecka, kam se mu podařilo dostat až na sedmý pokus. Nechtělo se mu znovu riskovat vlastní život, na pokračování dál navíc neměl finanční prostředky.
V rakouském Salcburku Husseina "přikovalo" ještě něco: setkání s místními dobrovolníky. Po stovkách chodili na nádraží a do pohraničního tábora Asfinak pomáhat s organizací a distribucí humanitární pomoci. Díky znalostem angličtiny, získaným při sledování televize a zdokonalovaným při práci pro britsko-americké společnosti v Iráku, se Hussein nabídl jako překladatel.
Stal se z něj dobrovolník na hranicích a zároveň žadatel o azyl.
Jedna z rodin, co tu potkával, mu záhy nabídla "domácí azyl"; otevřela mu dveře svého domu. U lidí se zkušeností s politickou emigrací z Československa po roce 1968 následně strávil čtvrt roku.
"Můj otec, původem z Brna, opustil také svou vlast. Ale nemyslím, že nás to v rozhodování, zda Husseina přijmout, ovlivnilo. Jako mladí jsme hodně cestovali a lidi nás všude přijímali. Všude jsme měli otevřené dveře, takže jsme chtěli nyní otevřít i ty naše," vysvětlila Rakušanka Pavla, učitelka hry na hudební nástroje. "Hodně jsme to probírali, nevěděli jsme, zda to umožňuje právo, jaký je proces kolem toho. Řekla jsem ale Husseinovi, že musí dodržovat pravidla naší rodiny, protože ho přijímáme jako člena rodiny," dodala.
"Pro nás je to vlastně jednoduché. Ale ty musíš najít sám sebe v úplně nové společnosti. Na to lidé většinou zapomínají. Bojí se o vlastní situaci, ale měli by se bát o tu tvou," zdůrazňoval v diskusi u rodinného stolu její manžel Christian.
"Když to v Sýrii začalo, bylo to v médiích, ve zprávách. A teď umírají statisíce lidí, ale nikoho to nezajímá," říkal. "Tebe už lidé tady poznávají, takže se tě nemusí bát. Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou teď musíme udělat, je dávat uprchlíkům tvář v naší společnosti."
Když se Husseina zeptáte, co pro něj přijetí do rodiny znamenalo, odpoví: "Není jednoduché vzít si jen tak k sobě uprchlíka. Nevědí, že je to velký krok. Je to opravdu velká věc a oni mi dali…" Větu nedokončí, dojdou mu slova.
Před rokem přišli do Evropy. Seriál Aktuálně.cz
Michal Pavlásek loni strávil několik týdnů s uprchlíky na Balkáně. Po roce je potkává znovu - v západní Evropě. Aktuálně.cz přináší portréty lidí, kteří odešli z domova, aniž by tušili, kde jejich cesta skončí.
Všechny zveřejněné reportáže a videa NAJDETE ZDE.
Nedostatek svobody
O tři měsíce později se Hussein rozhodl přestěhovat do jednoho z uprchlických ubytovacích kempů, kterých je ve městě deset. Luxus bezplatného ubytování u rodiny vyměnil za nevlídnou ubytovnu, kterou sdílel s dalšími 60 lidmi převážně marockého, eritrejského, syrského, afghánského a iráckého původu.
"Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy a mít více času na sebe, přemýšlet o tom, co bude, a jít za tím sám," líčí. "Jsem jim za vše strašně vděčný. Ale v jednu chvíli jsem prostě věděl, že je ten správný čas. Nechci, aby se věci začaly komplikovat, a je to tak nejlepší. Můžeme stále udržovat přátelství."
V rodině mu chyběla osobní svoboda rozhodování a soukromí. To první v kempu získal, to druhé ne. Ať už jste ve sprše, v pokoji nebo v kuchyni, soukromí tu rozhodně nemáte.
Uvnitř ubytovny bezcílně chodí lidé, z mobilních telefonů se line rozmanitá hudba. Zní z jednotlivých pokojů nebo si ji zdejší obyvatelé pouští do sluchátek. Jiná možnost, jak si vytvořit privátní prostor pro sebe sama, tu neexistuje. V pokoji sdíleném s šesti dalšími lidmi to prostě nejde.
Jediným únikem ze zdejšího mikrosvěta je zapůjčení kola a návštěva centra města.
Kola pro každého tu jsou k dispozici díky darům místních. Kolo jako únikový prostředek je navíc jedinou možností, jak se do města dostat. Výdaje na městskou hromadnou dopravu by totiž znamenaly výrazný zásah do rozpočtu každého z těch, co tu hledají azyl.
Šetří se na všem, zejména na jídle. Za poslední rok Hussein zhubl osm kilo, tváře má znatelně propadlé.
"Je to strašně málo, když máš denně nárok jen na jednu porci jídla. Vlastně nemáš ani čtyří eura na den. Sotva přežiješ. Proto tady hlavně Maročané prodávají drogy a lidi v kempu si mezi sebou kradou jídlo."
Čekatel na azyl má v sociálním systému Rakouska dvě možnosti: buď dostává 35–40 eur týdně s tím, že tyto peníze musí pokrýt veškeré jeho výdaje. Nebo bere 25 eur denně a má nárok na oběd v ubytovacím zařízení. Na konci měsíce pak získá bonus 40 eur. To je i případ Husseina.
"Je to strašně málo, když máš denně nárok jen na jednu porci jídla. Vlastně nemáš ani čtyři eura na den. Sotva přežiješ. Proto tady hlavně Maročané prodávají drogy a lidi v kempu si mezi sebou kradou jídlo," vysvětluje.
Ponorková nemoc
Hudbu vyhrávající z mobilů v Husseinově pokoji přerušuje nepravidelná kadence zvukových upozornění na příchozí zprávy na Facebooku. Swing současnosti, jehož rytmu se tu – ve snaze krátit dlouhé chvíle v azylovém kempu – všichni oddávají. "Nic jiného tady dělat nemůžeš," vysvětluje Hussein.
Televize s rakouskými kanály běží v kuchyni nonstop. Hraje se tu ping-pong, leží na postelích a kouká do zdi. Jsou slyšet hádky v koupelně i pokojích, ponorková nemoc se v podobných místech šíří jako epidemie.
"Když jsem přišel z kempu na hranicích, pomohlo mi, že jsem v novém místě spravovaném diakonií potkal lidi přímo z mého města, Basry v Iráku," vzpomíná Iráčan na své začátky v Rakousku. "Ale když jsi s kýmkoliv měsíce na stejném místě, vztahy mezi lidmi se mění a je těžké spolu vycházet, zvláště když nemáš co dělat. Pracovat nemůžeš – ani když nechceš peníze. Nemůžeš, protože víš, že bys tím mohl způsobit problémy lidem, kteří by ti i rádi pomohli."
Rakousko se po zkušenostech s velkými tábory, v nichž se tísnilo i několik stovek žadatelů o azyl, přiklonilo k variantě budování či pronajímání menších ubytovacích areálů. Samotné ubytovací kapacity jsou rozděleny na zařízení pro muže, ženy a rodiny s dětmi.
Malé "seberegulační kempy", kde se lidé starají sami o sebe, jsou určené pro 40 až 60 lidí. Charita zřizuje domy pro 20 lidí. Za každé místo je vždy zodpovědný jeden člověk.
Lidé jsou do táborů často rozdělováni podle národnosti. To sice snižuje četnost konfliktů, má to ale i nevýhody. Jak říká Omar, Husseinův přítel: "Nemůžeme je nechat žít v nějaké bublině. Musí se naučit žít spolu, i to jim pak pomůže, až budou venku."
Od sociálního pracovníka, který dbá na pořádek a dodržování večerky (do tábora se musí všichni vrátit do 22. hodiny), dostanete záhy po vstupu velkou hygienickou tašku, holicí strojek a pyžamo. Na rozdíl od všech ostatních ale můžete odejít, kdy se vám zachce. Vrátit se domů, cestovat.
První slovo? "Warten"
"První slovo, které se tady naučíš, je 'warten'," tvrdí Hussein z Basry. "Mojí novou profesí je čekání. Háček je v tom, že v čekání nikdo nemůže být dobrý. Ničí tě to, někoho pomaleji, někoho to sejme – a pak je jedinou cestou, jak unikat, je alkohol nebo hašiš."
"Přežívám, nic jiného mi nezbývá. Není to život, ale vím, že si tím musím projít a nesmím to vzdát."
V očích těch, které v táboře potkáváme, se často zračí deziluze. Ztráta naděje. Jediným cílem jako by bylo přežít, nepropadnout depresi nebo alkoholu, nekonzumovat lehké drogy. Vlivem prostředí navíc v kempech nezřídka dochází k pokusům o sebevraždu.
"Přežívám, nic jiného mi nezbývá," přiznává Iráčan Hussein. "Není to život, ale vím, že si tím musím projít a nesmím to vzdát."
"Hodně lidí si myslí, že přijdou do Evropy, dostanou práci a splní se jim představa, s jakou sem přijeli. Ale tak to není. A kdo si to nepřizná, skončí špatně, nezvládne to," vysvětluje. "Je to boj. Se sebou samotným, se svou psychikou. Sílu překonat to je někdy strašně těžké najít," dodává.
"Pomáhá mi jen víra, že azyl dostanu. A vím, že mi jazyky (angličtina i němčina) pomohou k tomu, že si najdu brzy práci, protože nikdo nechce být závislý na podpoře."
Pokračování příběhu Husseina z Basry ČTĚTE ZDE.
Tento text byl vytvořen s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost – Mobility. Vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076.
