reklama
 
 

"My jsme v bezpečí, ale co oni?" Uprchlíka ničí samota, den bez ženy a syna trvá 10 000 let

11. 12. 2016
"Když jsem se dostal do Německa, neuvědomoval jsem si, že vše bude trvat tak dlouho," líčí Syřan Ziad. Čeká už rok - a jeho čekání zdaleka nekončí. | Video: Michal Pavlásek |  06:00
Michal Pavlásek loni strávil několik týdnů s uprchlíky na Balkáně. S běženci absolvoval část jejich cesty Řeckem, Makedonií, Srbskem až do Maďarska. Po roce se s nimi setkává znovu. Přijíždí za nimi do míst, kde žijí teď. Do Nizozemska, Belgie, Švédska, Rakouska – a hlavně do Německa. Splnilo se Syřanům a Iráčanům to, co si od Evropy slibovali? Našli v ní to, co hledali? Aktuálně.cz přináší portréty lidí, kteří odešli z domova, aniž by tušili, kde jejich cesta skončí.

Se Syřanem Ziadem (32) jsme se na balkánské migrační trase setkali dokonce dvakrát. Poprvé na řecko-makedonských hranicích v druhé půlce srpna 2015, podruhé o pár dnů později v Srbsku. Na nádraží v makedonském pohraničním městě Gevgelia pomáhal s distribucí humanitární pomoci. Brzy začal velmi otevřeně hovořit. Hlavně o svých poutech k vlastní rodině. "Postrádám svého otce, jsem jeho jediné dítě," říkal. "Bylo to těžké rozhodnutí, nechat mě odejít. Jsem mu s matkou jedinou oporou. Můj čtyřletý syn je trochu rošťák, ale miluju ho. Miluji svou ženu, je to úžasná rodina. Ale stojí to za to. Vsadit vlastní život. Chci jenom, aby byli v bezpečí."

Bad Mergenheim (Německo) – Königshofen, uprchlický tábor v severním Bádensku-Württembersku. V kontejnerových komorách pro šest desítek nově příchozích Ziad strávil celkem devět měsíců. "Vítej v mém uprchlickém táboře, nyní jsi v mém domě. Chovej se tu jako doma," říkal svým hostům.

Než se vydal do Německa, sbíral hodně informací o Evropě. "Věděl jsem, jaká je to země, společnost, jací tu žijí lidé. Můj jediný problém je teď byrokracie. Když jsem se dostal do Německa, neuvědomoval jsem si, že vše bude trvat tak dlouho," přiznává.

Dvaatřicetiletý Syřan sice získal status mezinárodní ochrany už počátkem roku 2016, v táboře ale musel zůstat i potom. Bydlení mimo něj, v městě Bad Mergenheim, se mu povedlo najít – jako jednomu z prvních azylantů z Königshofenu – až letos v létě.

Otevřeně říká, že šlo o dost trpkou zkušenost. Dlouhodobý pobyt v táboře je těžkou psychickou zkouškou pro každého nově příchozího, tvrdí. Stále jen čekáte na to, zda se vám podaří v okolních vesnicích či městech nalézt byt. Takže jde hlavně o to, naučit se trpělivosti.

Byznys s byty

Přestože Ziad ví, pod jak velký tlak se Německo kvůli příliš velkému počtu uprchlíků dostalo, na jeho adresu nešetří kritikou. Vadí mu hlavně šedá zóna byznysu spojeného s bydlením. Když uprchlík shání byt, musí jít podle Ziada za prostředníkem, který si účtuje 500 až 1000 eur. Podle toho, o jaký byt jde.

V Izmiru najdete pašeráky lidí snáz než kus chleba, říká Ziad ze Sýrie. "Přijdou k vám a snaží se vás podvést, pohrávají si s vaším životem," tvrdí. | Video: Michal Pavlásek |  08:16

Tito prostředníci se ale pohybují na hraně ilegality. Na situaci azylantů i čekatelů na azyl se snaží vydělat. Zájemce na byty nalákají, pak jim je ale pouze ukážou. A tím to skončí.

Ziad nakonec malý byt našel – díky známostem a pomoci přátel, které poznal v táboře. Místní tam docházeli organizovat různé aktivity, třeba výlety po okolí nebo nejrůznější besedy. I po odchodu z tábora s nimi Syřan zůstal v kontaktu. Navštěvují se, občas spolu vyrazí do města.

"Vždycky jsem si říkal, že až k tomu budu mít příležitost, vezmu všechny své nové přátele do Sýrie, aby se seznámili s naší kulturou. Pak jsem si ale uvědomil, že z naší kultury už nic nezbylo, všechno je pryč."

Jako most mezi starousedlíky a nově příchozími tu působí sociální pracovnice, psycholožka Elisabeth. V prvních měsících mu byla hlavním průvodcem zdejším prostředím. Doprovází ho i teď, na výletě uličkami nedaleké historické perly Bavorska, středověkého městečka Rothenburg.

"Všechny místní přátele jsem naučil pár slov arabsky a naučil jsem je i arabské recepty," odpoví Ziad na otázku, zda se už cítí být součástí zdejší společnosti. V jeho odpovědi je zřetelně patrná nadsázka. V tu chvíli jsme všichni na stejné vlně; plujeme na stejné lodi vzájemného porozumění a respektu, co si k druhému můžeme dovolit. 

"Víte, proč nosí uprchlíci kalhoty s kapsami? Aby si do nich mohli strčit chytré telefony," pokračuje se smíchem.

Minulost otisknutá v přítomnosti

V historických uličkách Rothenburgu se ze Ziada stává normální turista. Najednou není ve statusové škatulce "uprchlík" a to mu vyhovuje. Jak přiznává, příčí se mu, když je s ním zacházeno jinak než s ostatními lidmi v Německu.

Brzy se ale ukáže, že se na město přeci jen dívá jinak než návštěvníci odjinud. Minulost se promítá i do přítomnosti.

"Když vidím tyhle staré domy a staré ulice, vzpomenu si vždy na svou zem, kde je to docela podobné," vypráví. "Vždycky jsem si říkal, že až k tomu budu mít příležitost, vezmu všechny své nové přátele do Sýrie, aby se seznámili s naší kulturou. Pak jsem si ale uvědomil, že z naší kultury už nic nezbylo, všechno je pryč. A tak jsem ten nápad zas nechal být."

Ziad ukazuje fotografie své rodiny. Žena a syn jsou stále v Sýrii, denně jsou ale ve spojení. Pokud tam tedy funguje elektřina... | Video: Michal Pavlásek |  04:42

Když míjíme středověkou závěsnou klec, v níž byly v Rothenburgu upalovány čarodějnice, padne otázka, jaké by to asi bylo, být zavřený uvnitř. "Tohle si nechci představit," odpoví Ziad. "Ale chci pochopit, jak muži byli hloupí. A jsou dosud, i když jiným způsobem. Už nepotřebují používat technické přístroje, místo toho k mučení lidí používají peníze. Ale u nás v Sýrii, tam najdeš obojí."

Jakmile domluví, začnou vyzvánět zvony stařičkého kostela. Jako by jeho slovům naslouchaly.

Poslední fotka se synem

Během cesty domů začne mluvit o nejtěžším momentě, který v životě prožil. "Bylo to tehdy, když jsem si uvědomil, že musím opustit svou rodinu a všechno. To bylo to nejhorší," vzpomíná. 

Před rokem přišli do Evropy. Seriál Aktuálně.cz

Před rokem přišli do Evropy. Seriál Aktuálně.cz

Michal Pavlásek loni strávil několik týdnů s uprchlíky na Balkáně. Po roce je potkává znovu - v západní Evropě. Aktuálně.cz přináší portréty lidí, kteří odešli z domova, aniž by tušili, kde jejich cesta skončí.

Všechny zveřejněné reportáže a videa NAJDETE ZDE.

"Seděli jsme všichni spolu. Má matka v té chvíli věděla, že už nikdy neuvidí svého syna. Má žena také. Trvalo hodinu, než to pochopila, byl to pro ni šok. Bylo to šokující, když jsem jí řekl, že nemám jinou volbu, musím si jen něco rychle vzít a pak odjet."

Manželka a čtyřletý syn jsou stále v Sýrii. Ukazuje jeho fotografii. "Tohle je poslední fotka s mým synem. Spí se mnou v jedné posteli. To bylo naposledy, co jsem s ním osobně mluvil, protože druhý den jsem musel brzy vstát a odcestovat."

Nejtěžší zápas, který teď svádí, je ten o sloučení rodiny. Mnoho času tráví se sluchátky na uších, když se svou ženou telefonuje. Někdy se dokonce zdá, jako by tu jeho rodina už byla. Servírování na stůl komentuje slovy: "V rodinné domácnosti nikdy neuvidíš takovou večeři. Tohle je jídlo jen pro dva lidi. Pro rodinu je zapotřebí veliký stůl, teď je to ale takhle…"

Ode dne, kdy odešel ze Sýrie, ale uplynou nejméně tři roky, než svou rodinu znovu uvidí. A s tím se jen velmi těžko vyrovnává.

"Celá čekací doba trvá přes dva roky, a to už jsem tu déle než rok. Takže tři roky bez rodiny," řekne Ziad a krátce se odmlčí. "Ano, žijeme teď v bezpečí. Ale tam jsou ještě lidé, kteří vidí vojenská letadla, bombardování. Každý den. My jsme v bezpečí, ale co naše rodiny?"

Nekonečné čekání

Aby dostal ženu se synem do Německa, zkusil už všechno možné. "Pokusil jsem se o deset schůzek na německých ambasádách po celém světě," vypráví.    

V zemích, do nichž Syřané smějí vstoupit, totiž neexistuje možnost schůzky na ambasádě. Sloučení rodiny se však bez takové schůzky neobejde.

"Tohle je normální den v životě uprchlíka – jen se najíš, jdeš do školy, vrátíš se domů, co pět minut voláš své rodině a zbytek dne jen hledáš možné cesty, jak se pokusit o sloučení. A den končí."

Do států, které by setkání teoreticky umožnily, Ziad nedostal cestovní vízum. Elisabeth teď pro něj shání informace o ambasádě v súdánském Chartúmu, kterou Ziadovi doporučil jeho známý. Variantě, že by se Ziadova rodina dostala ze Sýrie přes Egypt až do Súdánu, tu ale věří jen málokdo.

Ve všech evropských zemích, které uprchlíky přijaly, se najdou lidé, kteří běžencům nabízejí řešení. "Jsou v šedé zóně mezi tím vším a říkají nám, že za peníze mohou poskytnout službu: prý někoho dalšího uplatí a tím nám zajistí dřívější termín schůzky někde na ambasádě. Chtějí za to 1500 eur na jednoho člena rodiny," popisuje Syřan z Bad Mergenheimu. "Umíš si to představit? 1500 eur jen za údajné domluvení schůzky? Když odmítneš, musíš čekat dva roky."

Evropská unie – definicí úzce vymezenou – rodinu chrání. Konkrétně manželské páry s nezletilými dětmi, pokud jako rodiny existovaly už v zemi původu.

Německo ovšem v březnu rozhodlo, že spojování rodin běženců bude možné až po dvou letech. Rodinní příslušníci úspěšných žadatelů o azyl ale dostanou přednost při sestavování kontingentů lidí, které budou Němci v budoucnu vyzvedávat přímo z krizových oblastí. Chtějí tak zamezit posílání dětí na nebezpečnou cestu přes moře.

Nové statistiky ukazují, že skoro třetina nově příchozích do zemí EU dorazila právě kvůli rodinným vazbám. Slučování rodin je obvyklá varianta legální migrace cizinců také do České republiky. Třetina cizinců z takzvaných třetích zemí získává pobytový status rodinného příslušníka.

"Tohle je normální den v životě uprchlíka – jen se najíš, jdeš do školy, vrátíš se domů, co pět minut voláš své rodině a zbytek dne jen hledáš možné cesty, jak se pokusit o sloučení. A den končí," líčí Syřan Ziad. "Další a další dny jsou pořád stejné. Hodina s hezkou dívkou není jako hodina s rukou v ohni. To nejsou má slova, řekl to Einstein. Takže tady každý den trvá 10 000 let. Každý den."

Když nejde hora k Mohamedovi…

Ziad myslí na svou rodinu pořád. Neuplyne hodina, kdy by si nevzpomněl.

"Prý se musíme integrovat – chodit na kurzy jazyka, pracovat, zlepšovat se. My ale musíme ve zdejší společnosti začít fungovat s naší plnou silou, kterou teď nemáme," tvrdí. "Veškerá energie vychází z hlavy, ale tu mám stále v Sýrii. Jsem v mysli se svou rodinou," dodává.

"Mám teď školu asi tři měsíce, němčinu ale opravdu moc nepoužívám. Když musím do školy, prostě celou dobu myslím na svou rodinu – teď tam mají elektřinu, takže jim musím zavolat, i když jsem zrovna ve škole. Protože tam elektřinu zkrátka nemají vždycky."

Než usne, bere Ziad do ruky kytaru. Prohlíží rodinné fotografie a hraje písně, které se naučil v Sýrii. Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Jeden z častých obrazů současné situace uprchlíků v Evropě.

Tento text byl vytvořen s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost – Mobility. Vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076.

autor: Michal Pavlásek | 11. 12. 2016

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama