Vaše kniha začíná kuriózně. Popisujete, jak jste se loni 7. října ráno probudil v Kyjevě, kde jste pracoval na reportážích, a ihned se začal přesouvat do Izraele po zjištění, co se tam stalo. Řekl bych, že to je jeden z nejdivočejších přesunů v dějinách novinařiny. Asi jste v těch dnech prožíval dost napětí…
Měl jsem jednu výhodu. Celou tu dobu jsem si uvědomoval, že to není můj průšvih. Také se mohlo stát, že bych byl na dovolené. To bych měl problémy s pocitem viny. Že se během mé dovolené něco stalo, já jsem to prošvihl a je to moje chyba. To naštěstí nebyl tento případ, protože jsem nabízel kolegům České televize, že pojedu na Ukrajinu v rámci našeho systému rotace reportérů.
Přesun byl divoký. Samozřejmě jsem vše podřídil cíli dostat se co nejdříve do Izraele. Při cestě z Kyjeva do Prahy autem je největší neznámou nevyzpytatelná ukrajinsko-polská hranice. Jednou nás tam zdrželi asi na čtyři hodiny, tentokrát to bylo naštěstí rychlejší.
A pak shánění letu do Izraele. Na letišti stepovaly stovky Izraelců, mnoho z nich ve vojenském věku, kteří věděli, že míří do armády, a do toho se přifařilo pár novinářů včetně nás. Ale jak jsem řekl, největší noční můrou zahraničních zpravodajů je, že se něco stane, když mají dovolenou a jsou někde na Mácháči. Já jsem naštěstí byl jen na jiné pracovní misi.
V knize se věnujete příběhu své sousedky a jejího přítele, kteří bydleli vedle vás v izraelské Herzliji a tři měsíce před útokem se přestěhovali k rodičům do vesnice u Pásma Gazy, na kterou Hamás zaútočil. Muž při útoku přišel o deset členů rodiny. Někteří zemřeli, někteří jsou dosud věznění v Gaze. Jste s ním v kontaktu a jak se s tím, co se stalo, vyrovnal? Vrátili se bydlet do vašeho sousedství?
Bydlí jinde, u jeho sestry. Našli si náhradní ubytování. Vesnice Beeri, kam se tehdy přestěhovali, měla v té době asi tisíc obyvatel. Před třemi týdny jsem ji navštívil a teď tam žije zhruba padesátka lidí. Tu a tam se objevují opravené domy, i když v některých částech Beeri domy nebyly poškozené a vypálené.
Život je tam samozřejmě složitý. Žijete vedle neodklizených trosek a vypálených domů.
Takové město duchů…
Ano a město, které má za sebou něco strašného. V Česku se těžko prodávají domy, kde se stala vražda. Když se tam stane něco takového, dům je na realitním trhu těžko prodejný. Když ve vesnici zemřela desetina obyvatel a další unesli, je těžké se tam vracet.
S tím známým jsem se viděl před třemi týdny. Vypadá lépe než tehdy krátce po 7. říjnu, ale pořád má čtyři příbuzné v Gaze, neznámo kde. Jeho otec je mrtvý, strýc a teta také.
Zvítězí nakonec touha nepřipustit úspěch Hamásu a všechny ty napadené vesnice se opraví a znovu do nich přijdou žít lidé?
Ten pokus určitě bude a stát na tom jistě má zájem. Celý izraelský urbanismus je založený na tom, že se Izraelci nesmí bát bydlet u hranic. Kdyby se báli, tak to znamená porážku. Proto se už od padesátých let zakládaly vesnice u hranic, byly to takové předsunuté hlídky. Kromě traumatu je ale u přeživších problém s pocitem jakési nedokončenosti. Protože pokud jsou někteří lidé z těchto vesnic stále rukojmími v Gaze, tak se jejich sousedé zdráhají do původního bydliště vrátit. Nemohou předstírat normální život, když v Gaze za plotem, na který vidí od svých domů, jsou v podzemí jejich příbuzní a sousedi.
Může válka v Gaze skončit, aniž by Izraelci zabili předáka Hamásu Jahjáa Sinvára, kterého označuji za strůjce útoku ze 7. října?
To si netroufám říci. Sinvár je pro Izraelce symbolem a jeho smrt by mnoho věcí mohla odblokovat, ale nemohu předvídat osud jednoho člověka. Budu citovat amerického levicového novináře a reportéra dlouho pobývajícího na Blízkém východě Thomase Friedmana. Říkal, že Blízký východ je region bez pravých úhlů. Všechno je zaoblené, nějak "zašumlované", neostré. Ať už je to jazyk: arabština je ornamentální jazyk, lidé neříkají na rovinu, co chtějí. Ať už je to urbanismus: arabská města nemají pravoúhlou šachovnicovou síť. Ať už je to politika: je těžké někoho označit za jasného přítele, či nepřítele, často je to obojí najednou. A týká se to i konfliktů, prostě nejsou pravoúhlé. Izrael byl podle Friedmana výjimkou, ale podle mého názoru se postupně přizpůsobuje rytmu Blízkého východu.
(Ve čtvrtek odpoledne 17. října, již po zveřejnění tohoto rozhovoru, izraelská armáda v prohlášení uvedla, že ve čtvrtek v Rafáhu na jihu Pásma Gazy velmi pravděpodobně Sinvára zabila.)
Říkám to z toho důvodu, že zaoblené může být i to, co vzejde ze současného konfliktu. Válka může skončit zaobleným, těžko definovatelným výsledkem. Vůbec si nemyslím, že musí skončit totálním vítězstvím Izraele. Nejspíš nezavládne ani úplný mír, ani nepřijde nějaké dlouhodobé řešení. Blízkovýchodní konflikty často končí plichtou. Může to skončit trochu izraelskou okupací Gazy, trochu palestinskou autonomií, trochu mezinárodním dohledem. Trochu vláda Hamásu, trochu vláda někoho jiného.
Jedna z kapitol ve vaší knize je o tom, jak se to vlastně mohlo stát. Jak to, že se Hamásu podařil takový průlom. Máte po více než roce nějakou odpověď?
Je to kombinace šlendriánu, přehlížení a defenzivní mentality, která v poslední dekádě pronikla do Izraele. Systém protivzdušné obrany Železná kopule je defenzivní technologie. Zeď na hranici s Gazou je defenzivní technologie. To vše Izraelce vedlo k pocitu, že je možné žít s Hamásem a mít ho za souseda, protože defenzivní technologie je ochrání.
Loňský 7. říjen byl totálním selháním této koncepce. Hamás si byl vědom toho, že Izraelci se zdráhají vstupovat do Gazy. Pokud měl jistotu, že tam nevtrhnou, tak měl takzvaně klid na práci. Budoval tunely, arzenál a možná několik let promýšlel plány na invazi do Izraele.
Už před válkou jste omezil soukromé cesty na Západní břeh Jordánu. Začalo být nebezpečné jezdit tam s izraelskou espézetkou?
Žije tam půl milionu izraelských osadníků, kteří jezdí s izraelskou espézetkou. Ale řeknu to takhle. Dekáda zhruba od roku 2005, kdy odezněla druhá intifáda, byla na Západním břehu klidná. Nic moc se tam nedělo, jezdilo se do národních parků, do vinařství. Já jsem tam cestoval i s mým malým synem. Mám kamarády Palestince, jezdil jsem tam na večeře, často do jednoho pivovaru. Cestoval jsem tam i jako turista, nemával jsem nikde izraelskou vlajkou. Nezažil jsem tam nic problematického. Tento klid ale zmizel. Je tam drobná občanská válka. Palestinské útoky na židovské osadníky, útoky židovských osadníků na Palestince.
V knize popisujete vtipnou historku. Byl jste se skupinou novinářů v Dženínu na Západním břehu Jordánu a průvodce říkal, že o přítomnosti skupiny ve městě informoval Hamás, Islámský džihád a Brigády mučedníků od al-Aksá, takže můžete v klidu pracovat. To byla nějaká bezpečnostní garance?
Ano. Zrovna Dženín je vysoce paranoidní město, protože tam pravidelně dochází k izraelským raziím. Občas tam Izraelci pronikají v utajení, jako v nějakém kýčovitém špionážním filmu. V tomhle paranoidním prostředí je trochu riskantní jezdit s izraelskou espézetkou. I když já to vidím tak, že kdybych byl izraelský agent, tak přijedu v palestinském autě a předstíral bych, že jsem Palestinec.
Do loňského 7. října bylo bezpečné a neproblematické jezdit do Ramalláhu, Betlému i Hebronu, ve kterém to naopak v devadesátých letech vřelo. Největší problémy jsou teď v Dženínu a Nábulusu. Už před 7. říjnem jsme to řešili tak, že jsme měli palestinského fixera, který nás provede městem a kontaktuje militantní skupiny s informací, že jsme skutečně jen novináři.
