V březnu 1983 vás a dalších 65 Čechoslováků unesli vojáci angolských partyzánů z UNITA. Brzy ráno přepadli městečko Alto Catumbela, kde jste žili. Co přesně se stalo?
Kolem šesté hodiny nás vzbudila střelba. Ze začátku to vypadalo, že se nějaký voják opil a vypálil dávku do vzduchu. Ale střelba neustávala, byla naopak silnější a silnější. Táta šel zjistit, co se děje, a jakmile odešel, na ulici se začali objevovat vojáci a vybuchla nám nálož vedle domu. Jako dítě si pamatuji, že ozbrojenci byli divní, chovali se jinak, měli na hlavách copánky. V jednu chvíli jsme padli na zem. Začali nám střílet na dům, vyrazili dveře a vpadli dovnitř. To bylo zhruba dvě hodiny od začátku střelby. Tou dobou jsme měli na sobě jen základní oblečení a na nohou spartakiádní cvičky jarmilky. Měl jsem jen je, modré socialistické tepláky s gumou u pasu a tričko. Tak vypadalo mé veškeré vybavení, se kterým jsem vyrazil na pochod.
Jak se k vám komando UNITA chovalo?
Nedělali nic zlého. Řekli nám, že se máme sebrat a jít. Vůči nám neměli žádné negativní postoje. Na tu situaci byli velmi přátelští, občas se s námi dělili o jídlo, s dospělými o tabák.
Co bylo podle vás cílem únosců? Věděli, že jsou na místě cizinci, ze kterých se mohla stát cenná kořist?
V žádném případě. Cílem vojáků bylo vyřadit důležitý průmyslový podnik - papírnu a celulózku, kde Čechoslováci pracovali - a poškodit tak angolskou komunistickou vládu. Únosci sami říkali, že vůbec nevěděli, že tam budeme. Tušili snad jen, že v Alto Catumbele by měli být Kubánci. Jenže ti byli před přepadením evakuováni, protože se bezpečnostní situace zjevně zhoršovala.
Československý režim byl zodpovědný za to, že jsme na místě zůstali. Zásadní roli sehrála ekonomika. Dostával spoustu peněz za to, že jsme v Angole byli a nechtěli spolupráci přerušovat. Například týden před přepadením přijela na návštěvu zástupkyně polytechny. Zjišťovala, jaká je na místě situace. Poté na svých vysokých podpatcích odjela zpátky do metropole Luandy. My jsme si potom s kyselým úsměvem představovali, jak takhle vybavená s námi pochoduje džunglí.
UNITA tedy nešla do Alto Catumbely záměrně pro vás. Bylo na vojácích vidět, že improvizují?
Ano. Odvedli nás do blízkého lesíka a začali zjišťovat, kdo jsme. Muže třídili podle toho, jestli prošli vojenským výcvikem. Sepisovali seznamy a tak dále. V tu chvíli se ukázalo, že celou fabriku chtějí vyhodit do vzduchu. Naštěstí jsme tomu zabránili. V zásobnících bylo uloženo pět tun chloru. Kdyby továrnu nechali vybuchnout, v okolí by zemřely desetitisíce lidí. Byl by to velký chemický útok ve stylu yperitu (bojový plyn, poprvé použitý v první světové válce, pozn. red.).
První chvíle po zajetí musely být nejhorší. Jak na ně vzpomínáte?
Nevěděli jsme, co se bude dít. Seděli jsme v eukalyptovém lese, kolem nás pochodovali vojáci a nosiči se zásobami. Pak jsme se vydali do hor na pochod. Poprvé jsme se brodili řekou, překonávali buš. Navečer jsme se dostali do domorodé horské vesnice, domy byly postavené ze slámy.
Únos 66 Čechoslováků v Angole
Vojáci hnutí UNITA, kteří v občanské válce bojovali proti tehdejší marxistické angolské vládě podporované Sovětských svazem i ČSSR, přepadli Alto Catumbelu 12. března 1983. Jako cennou kořist si vzali Čechoslováky. Po dvou a půl měsících pochodu a jízdy na korbách aut zajatci dorazili na základnu UNITA. Nedlouho na to partyzáni pustili ženy, děti a sedm nemocných mužů. Dvacet mužů si ale povstalci nechali jako bič na československou vládu. Požadovali oficiální jednání se zástupci pražského režimu, což by pro ně fakticky znamenalo mezinárodní uznání. Jejich požadavek byl nakonec naplněn a 23. června 1984 na Ruzyni přistálo letadlo s posledními zajatci.
Dostali jsme první jídlo - těstoviny svařené do sebe, nikomu to nechutnalo. V sedě jsme tam přenocovali. Za týden jsme vzpomínali, jak jsme to mohli nejíst, jak jsme byli rozmazlení a co bychom za taková jídla teď dali. Asi po dvou dnech nám vojáci oznámili, že jsou z UNITA a že nás museli vzít s sebou. Řekli nám, že máme jít na základnu, která je 650 kilometrů daleko (Čechoslováci nakonec ušli dvojnásobek - více než 1300 kilometrů, pozn. red.). Byla to šokující zpráva. Nepředstavitelné, že bychom to mohli absolvovat.
Co jste na to oznámení říkali?
Dospělí to vojákům rozmlouvali a opakovali jim, že na tak dlouhý pochod nejsme vybaveni, že ho nezvládneme. Dostali ale jen odpověď, že jinak to být nemůže a musíme to zvládnout. Největší problémy nastaly s malými dětmi, které nebyly schopny jít samy. Nastoupily tak nosičky-černošky. Docházelo k dramatickým situacím, kdy matkám utekly, protože šly svým tempem.
Pochodovali jste skoro tři měsíce, neprostupným horským terénem, křovinami mezi hady a tropickými zvířaty. K jakým problémům docházelo?
První týdny byly dramatické. Nacházeli jsme se v dosahu vládního vojska, obcházeli jsme velká města. Čas od času jsme se dostávali do přestřelek. Překonávali jsme velké kopce, řeky i bažiny - často v hluboké noci. Ze začátku nás šlo snad pět tisíc, z toho 66 Čechoslováků. Pochodovali jsme v řadě za sebou, vedle nás vojáci.
Vládní jednotky musely vědět, že jste bydleli v Alto Catumbele i že vás UNITA zajala. Snažily se vás nahánět?
Několikrát při pochodu nad námi létala letadla, schovávali jsme se. Vládní vojska nás údajně sledovala. Abychom byli co nejméně nápadní, museli jsme se v některých oblastech maskovat. Únosci nás natírali popelem a začerňovali.
Přeživší angolského únosu dřív popisovali, jak je trápily nemoci - hlavně průjmy. Ani vám se nevyhnuly?
Průjmy byly asi to nejhorší. Bylo to nezastavitelné. V noci jsem dvacetkrát vstával a odešel na záchod. Stejně to nepomáhalo. Strava byla špatná, všichni jsme zhubli až o 20 kilogramů. Děti měly po pár týdnech nafouklá vystouplá břicha jako podvyživení Afričané. I jako hladové dítě jsem nebyl schopen některé pokrmy pozřít.
Asi po měsíci pochodu potkala vaši skupinu tragická událost - zemřel Slovák Jaroslav Navrátil. Co přesně se stalo?
Část lidí byla hned na začátku pochodu ve špatném zdravotním stavu a bylo potřeba je nést na improvizovaných nosítkách utkaných z lýka, která nosiči měli na hlavách. Protože jsme procházeli kopcovitým terénem, stávalo se, že lidé z nosítek padali. Takhle spadl i Jaroslav Navrátil. Pravděpodobně došlo ke krvácení do mozku a během několika desítek minut zemřel. Byli jsme z toho vyřízení. Druhý den jsme se s ním rozloučili, zpívali jsme československou hymnu. Vojáci ho údajně pohřbili na soutoku tří řek. Po jeho smrti nám letouny UNITA shodily ze vzduchu zásoby. Pro mě tahle smutná epizoda paradoxně znamenala, že jsem po 600 kilometrech pochodu dostal nové boty. Nemusel jsem chodit v jarmilkách, které mi máma podšila kusem kabátu.
Jak vnímali smrt únosci?
Stalo se něco, co si vůbec nepřáli. Vojáci UNITA chtěli vystupovat co nejvíc přátelsky, v Angole byla občanská válka mezi východem a západem a já do jisté míry sdílím sympatie spíš s UNITA.
Čechoslováci v angolské Alto Catumbele
Českoslovenští experti v dalekém angolském městě Alto Catumbela pomáhali zprovoznit výrobu v místní papírně a celulózce. V době studené války sem spolu s rodinami přišli v rámci dohody mezi spřátelenou socialistickou vládou ČSSR a Angoly. Petr Kocian do Afriky přicestoval v prosinci 1982 spolu s matkou a mladším bratrem. Otec již tou dobou v Angole byl. Po propuštění ze zajetí Petr Kocian vystudoval Masarykovu univerzitu, ve 21 letech se stal ředitelem nemocnice v Neratovicích. V červnu 2008 založil oční kliniku NeoVize.
V době únosu vám bylo deset let. Co si z něj nejvíc pamatujete?
Mám pár vzpomínek, které mě zasáhly. Vidím před sebou několik obrazů. Procházeli jsme přes zpustošené vyhořelé farmy. Ve střední části Angoly jsme vstoupili do města duchů. Vypadalo to tam jako z knížky Den Trifidů, domy i ulice postupně zarůstaly. Působilo to depresivně.
Nejsilnější emoce se projevily hned po zajetí a oznámení, že půjdeme pěšky takovou dálku. Naprosté zoufalství pak nastalo po smrti Jaroslava Navrátila. Říkali jsme si: "To přece nemůžeme přežít."
Nakonec jste pěšky urazili přesně 1326 kilometrů za dva a půl měsíce. A čekalo vás dalších 1800 kilometrů na nákladních autech do základny UNITA na jihovýchodním cípu Angoly.
Ano, jednoho dne jsme přišli do míst, kde měla být auta, ale nikde jsme je neviděli. Únosci nám sdělili, že na nás nemohla čekat a že další týden musíme pochodovat. Propadali jsme letargii. Když jsme konečně k druhému shromaždišti dorazili a auta spatřili, jeden muž ze skupiny tomu nemohl uvěřit. Auta sice viděl, ale šel si na ně sáhnout, jestli se mu to nezdá.
Ale anabáze dál pokračovala…
Sice jsme byli šťastní, že jsme dostali arašídové máslo k jídlu a že nejhorší je za námi, ale zanedlouho jsme zjistili, že přesun v autech je jen další hrůza - vojenské náklaďáky naložené různými pytli s konzervami a dalším materiálem. Jeli jsme většinou v noci kvůli bezpečnosti, bez zapnutých světel. Silnice neexistovaly, řidiči měli tendenci mezi sebou závodit, do hlavy nás mlátily větve stromů. Na druhou stranu jsme ale zažili svítání v buši, v okolí řvali lvi, zvlněná angolská krajina, akácie, jednoduše romantika. Stalo se, že nám vedle hlav střílel voják, auto honila smečka hyen, které na něj vyskakovaly.
Po čase jste dorazili na základnu UNITA u města Jamba, kde jste se setkali i s vůdcem hnutí Jonasem Savimbim. Co se vám vybaví?
Na to už mám lepší vzpomínky. Na základně nás vykrmovali, dostávali jsme kondenzované mléko. Poté se mise Červeného kříže s únosci domluvila, že propustí ženy a děti. Byli jsme šťastní, že pojedeme domů, ale zároveň jsme s mámou a bratrem věděli, že tam táta musí zůstat. Na konci se s námi Savimbi rozloučil, uskutečnila se i vojenská přehlídka. Pamatuji si na jeho masitou ruku, zlaté prsteny a parfém. Rozloučil se s námi s tím, že se těší, až se znovu potkáme ve svobodné Angole. Když jsme odjížděli k letadlu, dozvěděli jsme se, že UNITA propustila i muže, kteří na tom byli zdravotně nejhůř, mezi nimi byl i táta.
Vzpomínáte na únos v Angole i teď, po více než 35 letech? Pokud tedy zrovna neposkytujete rozhovor.
Určitě. Když je soumrak a cítím kouř, často se mi něco přepne v hlavě a myslím na Angolu, kterou mi kouř připomíná. Přistupuji k tomu tak, že co mě nezabije, to mě posílí. Co jsem prožil v Angole, hodnotím v zásadě pozitivně. Byl to strašně silný zážitek. Teď už vím, že se situace může změnit z minuty na minutu. Můžete být v naprosté pohodě a znenadání se dostanete do katastrofální situace. V podnikání mám vždy rezervu. Když jedu autem, beru si dostatek benzinu. Tohle mě naučila Angola.
Angolská občanská válka
Konflikt v Angole začal bezprostředně po získání nezávislosti na Portugalsku v roce 1975. O moc v nově svrchovaném státě bojovalo vládní Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), podporované Sovětským svazem, Kubou nebo Československem, a Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (UNITA), kterému pomáhaly USA. Obě strany válčily s nevybíravou krutostí. Mnoho let trvající konflikt, jenž zemi uvrhl do chaosu a extrémní chudoby, nakonec skončil smrtí lídra UNITA Jonase Savimbiho a uzavřením definitivního míru 4. dubna 2002.
