Tady začal největší únos v dějinách. Čechoslováci museli v Angole ujít 1300 kilometrů

Jan Hejl Jan Hejl
12. 3. 2019 5:58
Přesně 36 let uplynulo od největšího únosu v našich dějinách. V africké Angole partyzáni z hnutí UNITA zajali 66 Čechoslováků, kteří tam pomáhali obnovit provoz místní celulózky a papírny. Vojáci je přinutili ujít nepředstavitelných 1326 kilometrů. Zajatce, včetně žen a malých dětí, mučily obrovské průjmy, vyčerpání i strach. Alto Catumbelu a továrnu, kde únos začal, navštívil reportér Aktuálně.cz.
Jarmilky mi máma podšila kusem kabátu, vzpomíná Čech na únos v Angole. | Video: Jan Hejl, Tomáš Cetkovský, Blahoslav Baťa, Jakub Plíhal

Alto Catumbela, Angola (od našeho zpravodaje) - Svítání nad angolským městečkem Alto Catumbela proťala střelba. Její zvuk doléhal k přízemním domkům s upravenými předzahrádkami a oknům, za kterými zrovna spali českoslovenští experti a jejich rodiny. Často s malými dětmi. Rodiče tehdy desetiletého Petra Kociana si mysleli, že opilí vojáci pálí do vzduchu.

Křik, který vystrašení poslouchali za zdmi, je ale rychle vyvedl z omylu. Nedaleko vybuchla nálož, ulice byly plné ozbrojenců, několik kulek se zavrtalo přímo do fasády jejich domu. Vojáci vyrazili vchodové dveře a vpadli dovnitř.

"Měl jsem na nohou jen spartakiádní cvičky jarmilky, modré socialistické tepláky s gumou u pasu a tričko," vzpomíná Petr Kocian. Dramatické chvíle, od kterých v úterý uplynulo přesně 36 let, si i teď vybavuje do nejmenšího detailu.

V šest hodin ráno začal na jihozápadě Afriky největší únos v našich dějinách. A ráj uprostřed rozmanité angolské přírody se pro skupinu 66 Čechoslováků ze dne na den změnil v katastrofu.

Čechoslováci unesení v Angole.
Čechoslováci unesení v Angole. | Foto: ČTK

Únosci ozbrojení samopaly je nejdřív vedli do nedalekého eukalyptového lesíku, kde muže roztřídili podle toho, jestli absolvovali vojenský výcvik. Chtěli zjistit, jakou fyzičku Čechoslováci mají. Kdo jsou a co je čeká, jim řekli až dál ve vesnici v horách za městem.

Představili se jako partyzáni z hnutí UNITA, které v angolské občanské válce bojuje proti marxistické vládě podporované Sovětským svazem i tehdejší ČSSR. "Oznámili nám, že s nimi musíme jít na jejich základnu, která byla na druhém konci země. To byla naprosto šokující zpráva. Bylo nepředstavitelné, že bychom to mohli absolvovat," kroutí hlavou Petr Kocian.

Z městečka Alto Catumbela až na základnu Jamba. Tuhle přes celou Angolu trasu museli Čechoslováci překonat.
Z městečka Alto Catumbela až na základnu Jamba. Tuhle přes celou Angolu trasu museli Čechoslováci překonat. | Foto: Jan Kačer

Na 1300 kilometrů dlouhý pochod stejně jako ostatní Čechoslováci vyrazil jen v oblečení, které měl zrovna na sobě. V něm se brodili řekami a prosekávali si cestu buší plnou jedovatých hadů.

Češi a Slováci tehdy v dalekém angolském městě Alto Catumbela pomáhali zprovoznit výrobu v místní papírně a celulózce. V době studené války sem přišli v rámci dohody mezi spřátelenou socialistickou vládou ČSSR a Angoly. Nic jim nechybělo. Každá rodina dostala na africké poměry přepychový dům, k dispozici byl bazén, česká lékařka i společenské centrum. "Jezdili jsme na výlety do okolí. Žilo se nám nádherně," popisuje Kocian, který za otcem do Angoly přiletěl v prosinci 1982 spolu s matkou a mladším bratrem.

Únos Čechoslováků v Angole.
Únos Čechoslováků v Angole. | Foto: ČTK

Ponurá atmosféra zchátralé fabriky

Dnes - po 36 letech od osudné soboty 12. března - fabrika v Alto Catumbele chátrá. U vchodu na lavičce sedí hlídači a pokuřují, za nimi vrátnice s opadávající omítkou a komunistickým budovatelským heslem. Po skoro půldenním vyřizování povolení na angolských úřadech za bílou závoru pustí i české novináře.

Rozlehlý areál začíná kancelářskými budovami, kde dřív sídlilo vedení. Z vnitřku v africkém parnu dýchá ponurá atmosféra. Okna jsou vymlácená, na zemi se ještě válí věci dělníků, kteří se sem po přepadení vojáky UNITA už nikdy nevrátili. Obrovské zásobníky materiálu na výrobu papíru jsou zrezivělé, úplně na vršku vysokého komínu chybí cihly, jakoby měl vypadané zuby.

Fabrika v Alto Catumbele chátrá.
Fabrika v Alto Catumbele chátrá. | Foto: Jakub Plíhal

Stejně zchátralé je zázemí, kde zahraniční experti bydleli. V dávno vypuštěném bazénu pobíhají kozy, betonové basketbalové hřiště vedle něj zarůstá trávou. V době únosu žilo v Alto Catumbele přes dvacet tisíc lidí. Právě tato čtvrť, kde Petr Kocian a další Čechoslováci bydleli, byla centrem města. Hlavní ulice dokonce nesla název "Česká". Místo hlídalo několik vojáků, které Češi dobře znali, děti si s nimi hrály a na ostrahu si rychle zvykly. Kocian si i po 36 letech pamatuje, jak jeden voják ležel s prostřelenou hlavou na zemi, další mrtvý o kus dál.

Místní s odchodem Čechoslováků přišli o významné výhody, ve městě od té doby není lékař, ani obchod s kvalitními potravinami. "Kdyby tu vaši lidi nebyli, nic takového bychom neměli k dispozici," rozhazuje rukama osmapadesátiletý Paulino Vasco. Sám ve fabrice pracoval a několikrát opakuje, jaké má na Čechoslováky dobré vzpomínky.

Domy, ve kterých Čechoslováci v Alto Catumbele bydleli.
Domy, ve kterých Čechoslováci v Alto Catumbele bydleli. | Foto: Jakub Plíhal

Po chvíli i on stáčí řeč na přestřelku, po které vojáci UNITA Alto Catumbelu rychle dobyli a jako cennou kořist si vzali zahraniční pracovníky. "Jejich jednotky přišly ze všech směrů, město kruhově obklíčily," popisuje a vypráví, jak tehdy zaslechl hovor jednoho z Čechoslováků s únosci: "Zeptal se: 'Kam nás jako chcete vzít? K nám do Česka?' 'Tam rozhodně ne,' smál se voják."

Paulino Vasco, pamětník angolského únosu.
Paulino Vasco, pamětník angolského únosu. | Foto: Jakub Plíhal

V Alto Catumbele dodnes bydlí i Vascův tehdejší kolega Avelino Fracisco. Vratkým krokem prochází areálem továrny, na sobě vyšisované fialové sako a velké dioptrické brýle. Jakmile se opře o stěnu jedné budovy celulózky, začne vzpomínat. Z portugalštiny přechází do nářečí kmene Ovimbundu, který v této části Angoly žije.

Když UNITA město přepadla, byl zrovna v Československu na stáži, kde se učil, jak pracovat se stroji na výrobu papíru. "Když se dozvíte, že vojáci unesli lidi, které jste znal, je to šok," vzpomíná šestasedmdesátiletý Angolan a potvrzuje, že s Čechoslováky nebyly žádné problémy. "I v Angole se únos řešil, nebyla to jen tak ledajaká událost," říká Avelino Fracisco.

Avelino Fracisco, který pracoval ve fabrice v Alto Catumbele.
Avelino Fracisco, který pracoval ve fabrice v Alto Catumbele. | Foto: Jakub Plíhal

Průjmy byly nejhorší

Únosci Čechoslováky vyvedli z Alto Catumbely podél skalnatých oblých hor, které v okolí města připomínají velbloudí hrby, až do domorodé vesničky s chatrčemi postavenými ze slámy. Tady zajatci v sedě přespali. "Dostali jsme první jídlo - nějaké těstoviny svařené do sebe, nikomu to nechutnalo. Za týden jsme vzpomínali, jak jsme to mohli nejíst, jak jsme byli rozmazlení a co bychom za takové jídlo dali teď," vzpomíná Petr Kocian.

Cíl partyzánů z UNITA byl jasný - dovést zajatce na svou základnu Jamba v jihovýchodním cípu Angoly a vyjednáváním s pražskou vládou si fakticky vysloužit mezinárodní uznání. Vojáci Čechoslováky vedli oklikami, neprostupným terénem plným bažin a řek. První týdny byli v dosahu vládních vojsk, pochodovalo se proto v noci, vojáci je navíc začerňovali popelem, aby byli méně nápadní.

Všudypřítomný strach a vyčerpání ale nebyly nejvážnější problém, s nímž se museli zajatci po celý náročný pochod vyrovnávat. Dospělí kvůli průjmům a nedostatku jídla zhubli o dvacet kilogramů, děti měly po pár týdnech nafouknutá břicha jako Afričané. "Bylo to nezastavitelné. V noci jsem dvacetkrát vstával a odešel na záchod a stejně to nepomáhalo," popisuje Kocian, jak ho trápily velké průjmy. Ani jako hladové dítě nebyl schopný některé pokrmy vůbec pozřít. "Většina jídel byla šílená," krčí rameny.

Dávno vypuštěný bazén v Alto Catumbele. Tady se Čechoslováci koupali.
Dávno vypuštěný bazén v Alto Catumbele. Tady se Čechoslováci koupali. | Foto: Jakub Plíhal

Zoufalství 38. dne

To nejhorší ale mělo teprve přijít. Čechoslováci byli na cestě už déle než měsíc, někteří z nich v tak špatném stavu, že nebyli schopni chodit. Vojáci improvizovali - ze dřeva a lýka upletli nosítka, na nichž na hlavách nesli zbědované zajatce hornatým neprostupným terénem.

38. den pochodu mezi Čechoslováky zavládlo zoufalství. Z nosítek spadl Slovák Jaroslav Navrátil, vážně si poranil hlavu a pravděpodobně začal krvácet do mozku. Po pár desítkách minut zemřel. "Říkali jsme si, že ani my to nemůžeme přežít," popisuje Petr Kocian.

Velitel přepadu UNITA vzpomíná na únos Čechoslováků

Česká televize v roce 2005 natočila rozhovor s generálem Mariem Vasco Vatuvou, hlavním organizátorem přepadení československých občanů. Tvrdil v něm, že UNITA před únosem o Čechoslovácích v Alto Catumbele nevěděla a nešla je cíleně zajmout. "Šli jsme zničit strategické místo. Dostali jsme strach, protože s takovým počtem bílých jsme nepočítali. V první chvíli jsme si říkali, že bude rozhodně nejjednodušší je zabít," vysvětloval Vatuva, který zemřel v roce 2007.

V důsledku smrti Navrátila letouny UNITA ze vzduchu shodily zásoby. "Pro mě tahle smutná epizoda paradoxně znamenala, že jsem po 600 kilometrech pochodu dostal nové boty. Nemusel jsem chodit v jarmilkách, které mi máma podšila kusem kabátu," dodává.

V tu dobu už se o angolském únosu vědělo i v komunistickém Československu. Tehdejší režim se horečně snažil získávat informace. "Lidé mi říkali: Vy Angolané jste unesli naše občany," vzpomíná na rok 1983 Emanuel Sousa, jak mu Češi dávali za vinu, co se stalo. Tehdy studoval v Praze na ČVUT. "Nadávali nám, co jsme zač," říká Angolan, který nyní žije v hlavním městě Luanda a pracuje jako letecký technik.

Jednoduše romantika

Skupina Českoslováků pomalu přešla benguelskou železnici, která Angolu pomyslně dělila na dvě poloviny - sever v době občanské války kontrolovala vládní vojska, jih UNITA. Hornatá krajina se změnila v polopoušť. Zajatci, včetně malých dětí, nakonec pěšky urazili nepředstavitelných 1326 kilometrů, dalších 1800 na korbách nákladních aut. "To byla jen další hrůza," líčí cestu ve vozidlech Kocian. Vojáci kvůli bezpečnosti jeli převážně v noci, bez zapnutých světel, silnice neexistovaly. "Řidiči měli tendenci mezi sebou závodit, do hlavy nás mlátily větve stromů," popisuje.

Na druhou stranu si ale Petr Kocian vybavuje, jak skupina Čechoslováků zažila nezapomenutelná svítání v buši za řevu lvů. "Zvlněná angolská krajina, akácie, jednoduše romantika," usmívá se.

Jonas Savimbi, lídr partyzánů UNITA.
Jonas Savimbi, lídr partyzánů UNITA. | Foto: Ernmuhl/Wikimedia Commons

Po dvou a půl měsících vyčerpaní zajatci přijeli na vojenskou základnu Jamba. Tady je osobně přivítal sám vůdce UNITA Jonas Savimbi, v generálské uniformě se čtyřmi hvězdami na výložkách a zlatými prsteny na rukou. Nedlouho poté mise Červeného kříže s únosci domluvila, že propustí ženy a děti. UNITA nakonec pustila i sedm nemocných mužů, mezi nimi i otce Petra Kociana.

Dvacet mužů si ale povstalci na základně nechali jako bič na československou vládu. Stále platil jejich požadavek, že chtějí oficiální jednání s režimními předáky, čímž by se jim de facto dostalo mezinárodní uznání. UNITA nakonec dosáhla svého - do Angoly, přímo k Savimbimu, se vypravil náměstek československého ministra zahraničí, který slíbil, že Praha nebude do Angoly dodávat zbraně. V sobotu 23. června 1984 na Ruzyni přistálo letadlo s posledními zajatci.

Dnes šestačtyřicetiletý Petr Kocian se v 21 letech stal ředitelem nemocnice v Neratovicích, nyní vede síť očních klinik u nás i na Slovensku.

V Angole občanská válka skončila v roce 2002, dva měsíce po smrti lídra partyzánů, kteří Kociana unesli. Jonase Savimbiho patnácti kulkami rozstřílelo komando vládních vojsk v jeho rodišti, provincii Moxiko.

Rozsáhlý rozhovor s Petrem Kocianem o únosu v Angole přineseme v následujících dnech.

Angolská občanská válka

Angola - pozůstatky občanské války - tanky, rozstřílené domy, trosky

Konflikt v Angole začal bezprostředně po získání nezávislosti na Portugalsku v roce 1975. O moc v nově svrchovaném státě bojovalo vládní Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), podporované Sovětským svazem, Kubou nebo Československem, a Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (UNITA), kterému pomáhaly USA. Obě strany válčily s nevybíravou krutostí. 27 let trvající konflikt, jenž zemi uvrhl do chaosu a extrémní chudoby, nakonec skončil smrtí lídra UNITA Jonase Savimbiho a uzavřením míru.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Ve velkém procesu v Salvadoru odsoudili 373 členů známého gangu

Salvadorský soud dnes poslal do vězení 373 členů nechvalně proslulé zločinecké organizace Mara Salvatrucha. Výše trestů se různí, některé jsou v délce až 74 let. Podle agentury AP o tom informovala tisková služba příslušného soudu v hlavním městě San Salvadoru.

Během procesu se podle soudních dokumentů mimo jiné potvrdila tajná jednání mezi kriminálními skupinami a politiky ohledně podpory ve volbách v roce 2014. Potvrdily to předložené důkazy ve formě videozáznamů, fotografií a přepisů zachycených telefonních rozhovorů.

Předsedající soudce Godofredo Salazar v této souvislosti kritizoval prokurátory, že nevznesli obžalobu vůči politikům jak z levicové Fronty národního osvobození Farabunda Martího (FMLN), tak z pravicového Nacionalistického republikánského spojenectví (ARENA).

Zdroj: ČTK
před 5 hodinami

Před pěti lety z bankomatu v Mělníku zmizelo šest milionů korun, policie nyní obvinila dva muže

Policie zadržela dva muže, kteří jsou podezřelí z toho, že před pěti lety vykradli bankomat v Mělníku. Podle kriminalistů z něho odnesli šest milionů korun. Hrozí jim pět až 12 let vězení.

"Pracovali v bezpečnostní agentuře, která poskytuje služby v převozu peněz a provozuje bezpečnostní systémy. Měli tak detailní znalosti o chodu společnosti, znali způsob manipulace s kazetami na bankovky a jejich doplňování do bankomatů," uvedla mluvčí.

Policisté oba, čtyřicetiletého a čtyřiačtyřicetiletého muže, zadrželi 4. prosince. Obvinili je z vloupání.

Zdroj: ČTK
Další zprávy