reklama
 
 

Milionové dotace pro romskou vesnici. Má drahý boj smysl?

11. 3. 2014
Druhá část reportáže z Obrnic na Mostecku – obce, která se vyrovnává s přílivem stovek Romů.

Obrnice - Před patnácti lety žily v Obrnicích čtyři romské rodiny. "Nikdy s nimi nebyly problémy," shodují se starousedlíci. Dnes představují Romové skoro polovinu z 2,5 tisíce zdejších obyvatel. Čtyřicet procent žáků místní základní školy je ze sociálně vyloučených rodin. Noví sousedé obec mění a ta se brání.

Boj s devastací upadajícího sídliště, který vyhlásila starostka Drahomíra Miklošová, začíná nést výsledky: podařilo se zastavit živelný přerod sídliště v ghetto (čtěte v první části reportáže – zde).

Na záchranu Obrnic jako příjemného místa k životu to ale nestačí. Zdaleka není vyhráno.

Dva světy

Hospoda vedle obecního úřadu vypadá jako obyčejná vesnická knajpa. Nebýt toho, že v okně visí honosná cedule „šachový klub“. Jde o soukromé zařízení, vstup jen pro členy s bílou pletí. Romové chodí do „černé“ hospody na opačném konci vsi.

Černý a bílý svět v Obrnicích zůstává oddělen. I přes to, že starostka Miklošová dostala za práci na romské integraci cenu od Rady Evropy a do obce jezdí její zkušenosti studovat zahraniční delegace.

Majitel šachového klubu Pavel Zákostelský je důsledným oponentem starostky a jejích integračních aktivit. "Vytýkají mi, že jsem rasista. Ale mně cikáni nevadí. Když sem chodil starý Gabčo, starousedlík, to bylo v pohodě. Zato ti noví, co k nám přitáhli, ti mi vadí. Udělali z Obrnic cikánskou vesnici, odkud kdo může, uteče,“ stěžuje si.

Konkrétní problémy musí pan Zákostelský trochu dolovat z paměti, ale nakonec se rozpovídá: "Nedávno Romové přepadli souseda a vzali mu peníze. Je teda fakt, že byl namazaný, takže to ani nehlásil. Jednou tu šest parchantů rozkopalo škodovku. Cikáni v noci dělají bordel, táhnou vesnicí a zpívají. Asi před rokem v černé hospodě zmlátili bílého chlápka…,“ vypočítává. Občanské soužití v Obrnicích není idylické.

Když Drahomíra Miklošová před sedmi lety přišla na obecní úřad, jejím prvním cílem bylo dostat pod kontrolu bytový fond a bránit dalšímu přílivu problematických nájemníků. Brzy ale pochopila, že to nestačí. "Základem je bydlení, ale taky bezpečnost, zaměstnanost, vzdělání, sociální služby, rozvoj a obnova infrastruktury. A taky veřejný a společenský život, protože dřív tu nebylo kam jít,“ říká.

Pod dohledem

Začněme bezpečností. Obec zaměstnává čtyři asistenty pro prevenci kriminality (tři jsou Romové, jeden bílý). Chodí po vesnici, hlídají pořádek: zákaz pití alkoholu na veřejnosti, zákaz znečišťování zeleně, dodržování nočního klidu. Vodí nejmenší školáky přes silnici a večer zahánějí domů výrostky, které rodiče nechávají toulat. Romové mají mezi svými lidmi autoritu, dohled funguje.

Obec je prošpikována kamerami napojenými na dispečink mosteckých strážníků. Veřejná prostranství jsou monitorována 24 hodin denně. Pravidelně sem zajíždějí hlídky městské policie, Miklošová usiluje o zřízení služebny přímo ve vsi. Služebnu republikové policie se tu naštěstí podařilo udržet.

Pak jsou tu obecní vyhlášky: kromě zákazu pití či volného venčení psů třeba ta o zrušení místní herny (zákaz automatů ovšem už pár měsíců vázne na ministerstvu financí).

Ve dvou obecních bytovkách, obývaných převážně Romy, jsou zřízena domovnická místa. Drobný detail, dobře známý z praxe majitelů podobných domů: Domovníci nepracují na plný úvazek, protože mzda, jakou jim obec může nabídnout, je nižší než podpora, kterou berou jako nezaměstnaní. Za práci dostávají jen 4 tisíce měsíčně jako přilepšení k sociálce. Ale i to je stačí motivovat, aby v domech udržovali pořádek.

Domovnická ruka je v obecních domech patrná na první pohled. Zvlášť bije do očí kontrast se sousedními, rovněž převážně „romskými“ paneláky, které spravují soukromé realitky nebo špatně fungující společenství vlastníků bytů.

Kromě toho obec zaměstnává trvale zhruba třicet lidí na veřejně prospěšných pracích, jejich mzdy hradí úřad práce. Skupina, jež se rekrutuje hlavně z Romů, uklízí veřejné plochy a obecní budovy, zajišťuje obsluhu sběrného dvora, dozor na hřištích, někteří dělají řidiče. Podle starostky je o práci zájem, není problém volná místa obsadit. Potíž je ale v tom, že nikdo ze zájemců si neudrží práci natrvalo, protože tomu brání zákon. Úřad práce nesmí dotovat místo pro jednoho člověka dlouhodobě. A tak se zaměstnanci střídají.

Sociální služby

Obec se snaží pracovat i s rodinami. Před dvěma lety založila Centrum sociálních služeb, jež poskytuje sociální poradenství, provozuje nízkoprahové zařízení, kde může mládež mezi 15 až 26 lety trávit volný čas jinak než poflakováním po vesnici a děláním neplechy, nebo aktivační centrum pro rodiče s malými dětmi. Jeho hlavním cílem je pomoci překonávat sociální hendikep začínajícím školákům, vštěpovat rodičům zásady a návyky, které nejsou Romům z ghett vlastní.

Dosáhnout ovšem změny zavedených zvyklostí v rodinách, kde dorůstá už třetí generace lidí žijících výhradně ze sociálních dávek, je obtížné. „Jsme jako na houpačce,“ přiznává sociální pracovnice Jana Štiková. „Když jde o pomoc ohledně sociálních dávek, o peníze, klienti k nám rádi naklušou. O programy směřující ke změně životního stylu je menší zájem. Někteří je vítají, celkově mají ale problém s jakoukoliv pravidelností v životě. A převažuje spíš nezájem o změnu.“

Většinu zdejších Romů ovládá rezignace. „Mně se tu líbí, moc,“ říká v posledním patře rozmláceného paneláku bez tepla, teplé vody a elektřiny na chodbách romská matka Anna Demeterová. Třípokojový byt je v pátek v poledne přeplněný rozjařenou mládeží i dospělými, popíjí se káva. Početná rodina sem nedávno přišla z Kadaně. Zažili prý už mnohem horší bydlení.

„Většina lidí jiný styl života nezná, nevěří, že mohou žít jinak než ze dne na den,“ říká Jana Štiková. Přesto se najdou rodiny, které se chopí pomocné ruky a snaží se z bídy a rezignace vybřednout s vlastním přičiněním. Sociální pracovníci se snaží hlavně o to, aby šanci dostaly děti. Aby je rodiče posílali do školy, aby se jim tam líbilo. Aby měly chuť po devítiletce jít do učení nebo na střední školu a získaly tak základní předpoklad pro budoucí zaměstnání.

Pastelkovné od obce

Proto Obrnice hodně investují do místní mateřské i základní školy. V mateřince se neplatí školné, prvňáčkům obec kupuje školní pomůcky, základka má k dispozici romského asistenta. Škola má výborně vybavenou hudebnu, pro malé výtvarníky se pořádají výstavy s vernisážemi.

Děti mohou volný čas trávit i v klubovně sídlištní neziskovky Duhovka, kde si pod dohledem dělají úkoly, hrají si, kreslí nebo muzicírují. Sportovní vyžití nabízí Sokol. Jde o to, ukázat romským dětem jiný život, než jaký znají z rodin. Vést je k zodpovědnosti, soustavnosti, zájmu o okolí.

"Je to běh na dlouhou trať. Za dva roky, co tyto aktivity běží, není možné čekat výsledek. Změna je otázka generací,“ říká ředitel obrnické školy Vladimír Šiman. „Můžeme ovlivnit problém jen zčásti, u dětí je rozhodující rodina. Ale určitě se daří dopady sociálního vyloučení aspoň zmírnit.“

Většina absolventů zdejší devítiletky nastupuje na střední a učňovské školy, zdaleka ne všichni je ale dokončí. Někdy nezvládají nároky, jindy prostě ztratí o vzdělání zájem.

"Řada dětí, které jsme tady vnímali jako bezproblémové, nakonec sklouzne do podmínek, v nichž žijí jejich rodiče," říká ředitel. Na druhou stranu mnozí jeho bývalí žáci se na trhu práce chytili. Jedna ze zdejších „cikánských“ rodin vychovala dvě vysokoškolačky, obě v životě úspěšné.

Není práce

Sociální pracovníci, pedagogové i starostka se shodují v jednom: hlavní příčinou vysoké nezaměstnanosti mezi Romy je hlavně to, že na Mostecku není práce. Nabídka míst je omezená i pro vzdělané lidi, zvyklé pracovat, natož pro nekvalifikované Romy bez pracovní zkušenosti.

"Kdyby tu práce byla, určitě by dělalo víc lidí,“ je přesvědčena Irena Kováčová, bývalá jeřábnice, která už pět let dělá vychovatelku v neziskové Duhovce. I ona by nejspíš žila z dávek, kdyby nenašla toto uplatnění.

Její plat, stejně jako mzdy dalších Romů, které zaměstnává obec a neziskový sektor, hradí dotace a granty. Starostka se snaží nabídku pracovních míst rozšířit. Připravuje založení obecních Technických služeb, jež by měly zaměstnávat místní lidi a poskytovat služby na komerční bázi v obci i okolí. Na rozjezd je ovšem třeba dotace, teprve časem by mohla být firma samofinancovatelná.

Obrnické tažení za lepší život v obci je drahé. Jen samotné obci s 30milionovým ročním rozpočtem od roku 2007 přiteklo z kraje, ministerstev a Úřadu vlády na 38 milionů dotací. Další peníze jsou na cestě na už schválené rozpracované programy, a to má starostka ještě další záměry a připravené žádosti. K tomu je třeba připočíst peníze poskytované v rámci politiky zaměstnanosti úřadem práce. Pak je tu neziskový sektor. Starostka odhaduje, že do Obrnic přiteklo z veřejných zdrojů celkově už téměř 200 milionů korun.

Má to všechno smysl? V Obrnicích je řada lidí otrávených stejně jako Pavel Zákostelský. Někdy je za znechucením vlastní zkušenost, někdy k němu přispívají předsudky.

"Na sídlišti jsem dávno nebyl, ale vím, že je to tam hrozné,“ říká majitel "šachového klubu".

Jinak vidí život v obávané části Obrnic Milada Pixová, "bílá" sociální pracovnice. V roce 1994 se do sídliště nastěhovala nakrátko, jen na dobu, než sežene v Mostě byt. Nakonec zůstala a dnes by odsud nešla.

"Hodně se tu za poslední roky změnilo k lepšímu. Je tu pořádek a nemám strach jít v noci ven. Nevidí to jen ten, kdo nechce,“ říká.

autor: Zuzana Kubátová | 11. 3. 2014

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama

    Ústecký kraj

    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama