reklama
 
 

Mění se váš domov v ghetto? Tady zjistili, jak s tím bojovat

10. 3. 2014 5:30
První část reportáže ze severočeských Obrnic, které bojují s bobtnajícím "romským problémem“.

Obrnice - Obrnice u Mostu jsou na první pohled příjemná obec. Upravená náves, opravená škola a kulturní dům, nové chodníky, rekonstruovaná kaplička. Pořádek, klid.

Těžko věřit, že ze zdejších 2,5 tisíc obyvatel je skoro polovina Romů, kteří sem přišli v posledních letech za levným bydlením. Přičemž často jde o lidi ze společenského dna, dlouhodobě nezaměstnané, zatížené dluhy.

Obrnice se proslavily jako obec úspěšná v boji se sociálním vyloučením.

Starostka Drahomíra Miklošová za to dokonce loni dostala cenu Rady Evropy. Zároveň se ale právě na příkladu Obrnic dá přesně popsat, jak se v Česku rodí „romský problém“. Jak se normální domy během pár let mohou změnit v ghetto, jak vzniká podhoubí pro konflikty a rasovou nenávist. Jak se s těmito jevy dá bojovat. A jak je tento boj obtížný a drahý.

Tragédie paní Hanny

Obrnice mají ještě jednu tvář, odlišnou od té přívětivé. Stačí se projít po místním sídlišti. Na první pohled je taky příjemné - nová dlažba, lavičky, udržovaná hřiště, pořádek. Ale narazíte tu na zchátralé prázdné domy se zabedněným přízemím. Nebo obydlené, ale omšelé a špinavé paneláky. Některé vchody jsou zdevastované, s rozmlácenými dveřmi, vytrhanými zvonky a chodbami plnými odpadků.

A mezi těmito barabiznami stojí udržované paneláky s barevnými fasádami, za jejichž novými plastovými okny svítí rozkvetlé květináče. Hranice mezi dvěma světy je tu nebezpečně tenká.

Své o tom ví paní Hanna (příjmení na její přání neuvádíme). Třiačtyřicetiletá Ukrajinka se do Obrnic přistěhovala před šesti lety s českým manželem. Do té doby žili v jednopokojovém bytě v Podbořanech, Hanna čekala třetí dítě.

„V Obrnicích jsme koupili tři plus jedna za 468 tisíc korun,“ líčí Hanna. Rok jí trvalo, než sehnala banku, ochotnou dát hypotéku dvěma dělníkům z podbořanské textilky. Paní Hanna ji bude splácet do svých devětašedesáti let.

Před šesti lety se rodina stěhovala do pěkného zatepleného paneláku s novými okny a balkony.

Dnes žijí v domě hrůzy. Už druhou zimu bez tepla, teplé vody a světla na chodbách, s rozmláceným vchodem, hlučnými sousedy. Dům je způli prázdný, kdo mohl, odešel. Do volných bytů se stěhují zoufalci, neschopní uchytit se jinde, většinou Romové.

Hannu opustil manžel, o práci přišla, živí se příležitostnými brigádami. I ona by ráda utekla, jenomže hodnota jejího bytu spadla za poslední dva roky ani ne na desetinu ceny, kterou za něj zaplatila. Co bude dělat? „Nevím,“ krčí rameny.

Panelák zatáhl do maléru úvěr, který si vzalo zdejší sdružení vlastníků bytových jednotek (SVJ).


 V severních Čechách za krize prudce stoupla nezaměstnanost, v domě přibylo neplatičů do společných fondů. Dokud to šlo, platilo SVJ za neplatící členy, pak mu došel dech a samo přestalo splácet vlastní dluhy. 

Předloni odstřihli dům od dodávek distributoři tepla, teplé vody a elektřiny ve společných prostorách. Původní správce domu vypověděl služby, nahradila ho realitka z Mostu. Ta stěhuje do uvolněných bytů nejméně náročné klienty, hlavně Romy. Devastace nabrala na obrátkách a dům se během dvou let změnil v poloprázdnou ruinu.

Expanze chudoby

V Obrnicích se léta žilo dobře. „Byly tu čtyři romské rodiny, nikdy s nimi nebyl problém,“ shodují se starousedlíci. Zdejší paneláky vyrostly v 70. letech pro zaměstnance litvínovského Chemopetrolu a státních drah.

Stěhovaly se sem mladé rodiny a ještě koncem minulého tisíciletí tu bylo příjemné a klidné bydlení. V té době se ale už začínala roztáčet spirála úpadku.

V 90. letech přešla většina bytů do majetku obce, ta se jich ale zbavovala. Část bytového fondu získala mostecká firma Quick, zbytek začala obec od roku 2002 prodávat nájemníkům za ceny zhruba od 20 do 50 tisíc korun.

Mnozí majitelé byty obratem prodávali - za tržních podmínek. Před krizí tedy i za víc než desetinásobek privatizační ceny. Řadu bytů skoupili jako investici lidé, žijící mimo Obrnice.

Od konce 90. let ale zdejší populace chudne. Přibývalo nezaměstnaných, rostl počet neplatičů. Obrnice se vylidňují, za poslední roky tu počet lidí s trvalým pobytem klesl o dvě stovky.

Přibývá dalších a dalších volných bytů, jež lákají realitní kanceláře, specializující se na chudou klientelu. A ty do Obrnic stěhují lidi, které kvůli dluhům a problémům se sousedy vysidlují jejich domácí z Mostu, Litvínova, z Prahy…

S přílivem nových nájemníků začala v Obrnicích růst kriminalita a přibývat sousedských konfliktů.

Tady neprivatizovat!

V této situaci se do Obrnic přistěhovala Drahomíra Miklošová, ekonomka s letitou praxí na litvínovském městském úřadě. S manželem založili v Obrnicích ODS a ve volbách v roce 2006 poprvé získali tři mandáty v místním zastupitelstvu a od té doby Miklošová obec řídí se spolustraníkem Stanislavem Zaspalem. Spustili strategii, jejímž cílem bylo zastavit příliv problematických lidí do obce.

„Bylo jasné, že privatizace bytů není dobrá v lokalitách, jako je naše. Tam, kde je vysoká nezaměstnanost, hodně sociálně slabých a zvýšený počet Romů,“ říká starostka.

„Takže jsme se rozhodli zastavit privatizaci a divoký trh s byty. To znamená domy, které by mohly lákat problémové lidi, postupně odkupovat zpět a oživovat,“ vysvětluje starostka.

Prvním cílem bylo získat paneláky, jež v té době patřily státní Správě železniční dopravní cesty. Tři domy na okraji sídliště dráhy dávno neudržovaly, stěhovali se do nich Romové, často neplatiči. Řada bytů byla vybydlená, prázdná.

Dráhy se chystaly prodat barabizny v dražbě, hrozilo, že je koupí firma, která je bude cíleně užívat jako levnou ubytovnu. Trvalo tři roky, než se podařilo vyjednat na vedení SŽDC a na ministerstvu financí bezúplatný převod na obec. Ta nechala sestěhovat platící nájemníky do jednoho z domů a zbylé dva zabednit.

Neplatiči museli odejít. Díky dotacím se pak podařilo obydlený dům opravit. „Zbývá nám tam už jen zateplení a dodělat pár posledních bytů,“ říká místostarosta Zaspal.

Romové a dlouhodobě nezaměstnaní v domě zůstali. Ale obec tu s pomocí další dotace zřídila místo domovníka, díky tomu je dnes v někdejším domě hrůzy pořádek. Devastaci se podařilo zastavit.

Bílé dluhy

V soukromých domech, kde vládnou sdružení vlastníků bytů, má obec méně možností. Většina paneláků na obrnickém sídlišti je zadlužená u bank. A protože mezi členy sdružení je mnoho neplatičů, hrozí jejich domům stejný osud, jaký potkal panelák paní Hanny.

Dlužníci v Obrnicích totiž zdaleka nejsou jen nezaměstnaní Romové. Nejvíc dluhů „nasekali“ bílí: „měli jsme tu jednu bílou rodinu s třičtvrtěmilionovým dluhem z nájemného. Nebo taky bílou invalidní důchodkyni s milionovým dluhem.

A vůbec nejproblematičtější jsou majitelé bytů, kteří v Obrnicích nebydlí a byty pronajímají. Často tu vlastní bytů hned několik, inkasují peníze od podnájemníků, ale sami neplatí za společné služby a do fondů oprav. Nekomunikují, nejsou k sehnání. Sdružení vlastníků tím dostávají do neřešitelných situací,“ říká starostka Miklošová.

Před časem se dostalo do platební neschopnosti další ze sídlištních SVJ, banka nařídila exekuční dražbu domu. Hrozilo, že jej získá realitka, která do něj začne stěhovat problematické nájemníky. „Rozhodli jsme se dům vydražit sami,“ vypráví starostka.

„Měli jsme neskutečné štěstí. Chtěla ho koupit realitka z Prahy, ale její zástupce přijel na dražbu pozdě. Takže jsme dům za 2,5 milionu získali my.“ Panelák je dnes prázdný, zabedněný. Platící nájemníci dostali bydlení v opraveném obecním domě, neplatiči se museli vystěhovat bez náhrady, dům je určen k demolici.

Dnes obec vlastní na sídlišti celkem šest domů, z toho čtyři prázdné. „Jeden máme připravený k přestavbě na malometrážní byty, čekáme ale, zda se nám na to podaří získat dotaci, sami přestavbu nezvládneme. Kromě toho se snažíme skupovat jednotlivé byty v soukromých domech, celkem teď obec vlastní 98 bytů,“ vypočítává místostarosta Zaspal.

Starost navíc

S vlastním bytovým fondem je práce. Jen na kontrolu plateb a vymáhání dluhů zaměstnala obec úřednici na plný úvazek. Ta má ale díky osobnímu kontaktu, důslednosti a znalosti každého z klientů výrazně lepší skóre ve vymáhání dluhů než přespolní realitky. I tak dělá nedoplatek na nájemném trvale kolem osmi milionů korun, obec má však ve svých bytech nájemníky pod kontrolou.

V obydlených obecních domech jsou zřízena místa domovníků. Mzdy se platí z dotací. „Domovníky dělají Romové. Je s nimi výborná zkušenost,“ říká starostka. Je to vidět na první pohled - kolem obou obecních domů s převážně romskými nájemníky je uklizeno, i uvnitř jsou čisté.

Tři zabedněné obecní domy půjdou k zemi. Demolice každého z nich přijde na 3 miliony korun.

Pro srovnání: celkový výtěžek ze sedm let trvající privatizace pro obec činil necelých deset milionů.

Paneláky by sice bylo možné adaptovat třeba na domov pro seniory. Nejsou na to ale peníze a pustit je zpod kontroly do rukou soukromých investorů se obecní úřad dnes už neodváží.

Obrnicím se podařilo zkázu sídliště zastavit. Ovšem udržet tu pořádek a dobré sousedské vztahy vyžaduje víc, než skupovat zpět byty a důsledně pracovat s nájemníky. „Postupně jsme došli k tomu, že je potřeba nasadit také strategii sociálního začleňování.

Lidem nejde jen o bydlení, ale taky o bezpečnost, zaměstnanost, vzdělání, sociální služby, rozvoj infrastruktury, veřejný a společenský život,“ říká starostka, která pro všechny tyto oblasti vymýšlí konkrétní projekty a shání na ně peníze.

Jak se v Obrnicích daří udržovat mír mezi bílými starousedlíky a chudými romskými přistěhovalci? Kolik taková strategie stojí? Jaké jsou ambice obrnické starostky Drahomíry Miklošové? Čtěte v dalším díle obrnické reportáže na Aktuálně.cz v úterý.

autor: Zuzana Kubátová | 10. 3. 2014 5:30

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama