Projektu Rapid Re-Housing se účastní převážně lidé, kteří dřív bydleli v brněnských ubytovnách. Jaké tam jsou podmínky?
Marie Ferencová (MF): Špatné. Největší problém je, že lidé se tam naučí žít v komunitě, uzavřené skupině. Nejsou ve styku s majoritní společností. Na ubytovně jsou také strašné potíže s hygienou, na jednom patře je třeba jen jeden záchod. A to tam žije deset patnáct rodin. Stejně tak se sprchou nebo kuchyní, člověk se nemůže umýt, uvařit, kdy potřebuje - vždycky musí brát ohledy na sousedy. Správně by se měly společné prostory po každém použití vytřít, to se ale neděje, nikdo to moc nehlídá a na hygienu nebere ohled. Kvůli tomu, že se musí lidé v kuchyni prostřídat, vaří se většinou jídla, která jsou rychle hotová. A podle toho taky vypadá zdravotní stav lidí žijících na ubytovnách.
Dochází tam ke konfliktům?
MF: Ano, právě kvůli sdíleným prostorům. Mohou nastat spory o záchod, uklízení a podobně. Nebo se ale mohou rodiny naopak hodně sblížit.
Marie Giňová (MG): Když jsem docházela na ubytovnu za rodinou, kterou mám v projektu nyní na starosti, šlo vidět, jak si tam všichni pomáhají. Když něco neměli, šli si to půjčit vedle. Zaujalo mě, jak si lidé na ubytovnách pomáhají.
MF: Naučili se žít ve své komunitě, která spolu něco sdílí. Velké negativum je ale prostředí pro děti. Na ubytovnách není klid ani prostor, aby se nachystaly do školy, psaly úkoly.
Seriál o sociálním bydlení v Brně
Deník Aktuálně.cz v novém seriálu přibližuje problematiku sociálního bydlení v Brně a ambiciózní plán Rapid Re-Housing, který padesát sociálně slabých rodin dostal z ubytoven a azylových domů do městských bytů.
Z předražené ubytovny jsme chtěli pryč. Rodiny v brněnském bytovém experimentu dělají pokroky.
- Představení brněnského projektu Rapid Re-Housing.
Zeptali se, jestli jsme Romové, pak nás odmítli. Roky žili mezi štěnicemi, teď dostali v Brně byt
- Příběh osmadvacetileté Nikoly Rácové, která s dětmi po letech na ubytovně dostala městský byt.
Ty seš jinej, slýchají úspěšní Romové. Diskriminace je všudypřítomná, říkají sociální pracovnice
- Rozhovor s dvěma romskými sociálními pracovnicemi o projektu Rapid Re-Housing i postavení Romů ve společnosti.
MG: Kvůli nedostatku místa je spaní na ubytovnách úplně krizové. Děti spolu s rodiči spí na dvou spojených postelích dohromady. Člověk zvnějšku si to ani nedokáže představit.
V telefonu slýcháváme jen odmítnutí
Rodina Nikoly Rácové, o které jsme psali dříve, platila za dva pokoje na ubytovně 17 tisíc měsíčně. To je běžná cena?
MF: Ano, je. Platí se za velikost pokojů i za osoby, které tam bydlí. Majitelé si připočítávají, že lidé používají záchod, koupelnu. Ale už se nebere ohled na to, že se teplá voda na celý den vypíná.
Paní Rácová také říkala, že se snažila najít běžný byt a snad 60 majitelů bytů nebo realitních kanceláří ji odmítlo s tím, že má děti nebo je Romka. Stává se to často?
MG: Stává se to velmi často. V naší organizaci jsme dělali několik testů na diskriminaci při hledání bydlení a jednoznačně jsme prokázali, že Romy ubytovat nechce hodně majitelů bytů. I realitní kanceláře se odkazovaly na to, že majitel si nepřeje Romy v bytě. Romové po dvacátém odmítnutí s odůvodněním, že je Rom, propadají zoufalství. Máme případy, kdy jsme obvolali i sedmdesát komerčních podnájmů a nikde je nechtěli. Je to frustrující. I sama si z vlastní praxe - a to mám bydlení, chodím do práce, manžel pracuje - nedokážu představit, že bych o bydlení přišla a hledala si podnájem. Bylo by strašně stresující zvednout telefon, říct svoje jméno a čekat na odezvu, kterou slyším od odmítnutých klientů.
MF: Já jsem byla s mnoha Romy na prohlídkách bytů. Oni vás, pokud nemáte vyloženě romské jméno, pozvou na prohlídku, ale když vidí, že jste Romové, okamžitě řeknou, že mají obsazeno.
Vnímáte u rodin, které v rámci plánu Rapid Re-Housing dostaly byt, nějaké pokroky?
MG: Sleduji to u rodiny z ubytovny, které v projektu pomáhám. Když si paní šla prohlédnout byt, sousedi slyšeli, že je někdo na chodbě, a hned na ně vyletěli: "My tady romskou rodinu nechceme!" Teď řešíme soužití a cítím, že na sobě rodina pracuje, že chce, aby byly sousedské vztahy dobré. S bytem se potřebovali sžít. Rodina se nastěhovala před čtyřmi měsíci a nyní už říkají, že si zvykli a na ubytovnu nikdy nechtějí. Dnes říkají: "Na ubytovně to je teď hrozné." Já jsem jim na to odpověděla, že hrozné to bylo už předtím, když tam bydleli. Až teď pochopili, jak jejich bydlení bylo špatné, dřív si to ani neuvědomovali.
MF: Dá se říct, že ani jedna rodina, i když v začátcích neměla na bytě ani postel, se od prvního dne nechce v životě vrátit na ubytovnu.
Když sociální pracovníci sčítali po Brně rodiny v bytové nouzi, zjistili, že jich je zhruba 420. Šedesát procent z nich jsou Romové. Romů ale v Brně žije v porovnání s většinovou společností jen zlomek. Čím je dané to, že tak velká část romské populace žije v nuzných podmínkách?
MF: V devadesátých letech začaly privatizace a Romové o městské byty přišli. Kdo šel první z bytu ven, byli Romové. Nikdo jim tehdy moc nepomohl a oni se často nikoho nezeptali, co mají dělat. To byl začátek problému. Podniky, které měly svoje prostory, je prodaly a majitelé z nich udělali ubytovny. Lidi, kteří neměli kam jít, tam šli bydlet.
MG: Mnoho Romů také přišlo o obecní byty, protože začali dlužit. Nyní se ale setkávám s tím, že kdo dostane šanci mít běžný byt, je pro něj prioritní mít zaplacený nájem. Platba nájemného je na prvním místě.
Nemáme pozitivní vzory
Česko je za přístup k romské menšině dlouhodobě kritizované například Evropskou komisí nebo mezinárodními organizacemi. Myslíte, že se přístup většinové společnosti postupem času zlepšuje?
MF: Říká se, že je mnoho volných pracovních míst a Romové nepracují. Ne všude ale Roma vezmou, jen málokterý podnik Romy bere. Když ano, dá jim často dohodu o provedení práce, není to klasická pracovní smlouva, po několika měsících jsou zase bez práce.
MG: Diskriminace je všude, například ve školství.
To spočívá v tom, že romské dítě je automaticky přeřazeno do zvláštních škol?
MG: Nejenom. Školy se dlouho vymlouvaly na spádovost. Mého syna, který už je v deváté třídě, třeba nepřijali do školy, kde byla volná místa. V den u zápisu byl jediný Rom, proto ho nepřijali. Ve třídách se taky stává, že Romové jsou vyčleňováni z kolektivu. Moje bývalá klientka si na to stěžovala, tak jsem jí radila, aby děti přeložila na jinou školu. Pořád tam jsou, ale ona řeší jeden problém za druhým. Musím ale dodat, že to často není vina učitelů - děti se samy k sobě chovají rasisticky. A platí to opačně - i někteří Romové se tak chovají ke svým spolužákům.
Hovořili jsme o stereotypech. Často se říká, že Romové nemají elity, vzory. Souhlasíte s tím?
MG: Myslím, že Romové nevyužívají šance přístupu ke vzdělání. Rodiče by měli děti víc nutit, aby se vzdělávaly a využívaly své možnosti. Vůbec to mnohokrát nedělají. Chybí nám právníci, doktoři, učitelé - tyto osobnosti máme jen málo a pak Romové vzory nevidí. V lokalitách, kde žijí, se nepředává dál, že se má klást důraz na vzdělání.
MF: Vzory chybí. Kdyby Romové měli v rodině někoho úspěšného, pomohlo by jim to.
MG: Když vedle sebe nemají někoho, kdo jim řekne, že vzdělání je důležité, a neptá se ho, proč dítě nechodí do lepší školy, když to jeho ano, je to složité. Já mám střední školu a můj syn studuje gymnázium - a to proto, že moji rodiče mě vychovali v duchu, že nejdůležitější je učit se, pracovat a něco v životě dokázat. Rodina musí tyhle věci předávat dál. A to se nestává.
Známý romský aktivista Karel Holomek v jednom rozhovoru říkal, že se setkává s tím, že většinová společnost za Romy považuje jen lidi, se kterými jsou potíže. Že když vidí úspěšného Roma, za příslušníka menšiny ho nepovažují. Vnímáte to taky?
MG: Oni tvrdí: "Ty seš jinej!" "Ty seš výjimka, nejsi jako oni!"
MF: S tím se setkáváme hodně často.
MG: Ale my nejsme odlišní. Jen naši rodiče nám dali něco jiného, viděli svět jinak.
MF: Když lidé žijí na ubytovnách v jedné komunitě, těžko tam najdou vzory. Žijí ze dne na den, nedívají se na to, co bude zítra a pozítří. Jsou rádi, že žijí dnes, a kdo ví, jestli budou žít zítra. Nemají plán, co by chtěli v budoucnu dosáhnout a co pro to udělat. A to je strašně špatně.
