Jaký příběh, na který se na Donio.cz pořádala sbírka, vás nejvíce zasáhl nebo vám zkrátka něčím utkvěl v paměti? Ať už z nedávné doby, nebo za celou dobu.
Určitě si pamatuji příběhy, které byly na začátku (projekt vznikl v roce 2019 - pozn. red.). V prvních měsících fungování platformy jich bylo v řádu jednotek. Za těmi lidmi jsme navíc jezdili, takže jsem se s nimi osobně znal.
Z poslední doby si vybavím příběh Nely Moravcové, která byla brutálně znásilněna a kvůli posttraumatickému stresu později vyskočila z okna a je v invalidním důchodu. Její příběh si velmi pamatuji. Když mi o něm kolegyně vyprávěla poprvé, říkal jsem si, že to je opravdu velmi drsné. Ve sbírce se podařilo vybrat dost peněz (Nela vybírala peníze na pronájem bezbariérového bytu a jeho vybavení - pozn. red.), takže má Nela aspoň o nějaký stres méně, i když samozřejmě strašáků v hlavě má asi stále dost. Se svým osudem ale bojuje a pomáhá i ostatním.
A na jaké typy sbírek lidé nejvíce přispívají?
Máme celkem osm kategorií a nejvíce se přispívá na děti (na různé neurorehabilitace, kompenzační nebo zdravotnické pomůcky a tak dále). Lidé na děti nahlížejí jako na bezbranné, nemohou si pomoct samy, mají celý život před sebou a oni jim ho finančním příspěvkem mohou pomoci změnit. V roce 2021 byla samozřejmě ještě další silná a speciální skupina, a to lidé zasažení tornádem, kdy se za tři týdny vybralo 90 milionů korun.
Naopak nejméně se přispívá na seniory. Lidé mají často rádoby "racionální" pohled, že senioři už přece žádnou pomoc nepotřebují, už nějak dožijí a co my se o ně budeme starat. Je to zlé, ale někteří lidé takhle přemýšlí.
Kolik žádostí o založení sbírky v průměru evidujete?
Průměrně jde o 350 až 400 žádostí měsíčně, takže zhruba nějakých deset až patnáct denně. Přibližně 70 procent jich schválíme, 30 až 35 procent zamítneme. Ne z důvodu, že by se nám příběh nelíbil, ale protože lidé nejsou schopni doložit, že je pravdivý. Někdo třeba shání peníze na invalidní vozík, ale není nám schopný dodat lékařskou zprávu, která potvrzuje, že je na něj upoutaný. A my samozřejmě nechceme uveřejňovat podvodné sbírky.
Současně se snažíme najít nějaký kompromis, aby založení sbírky bylo snadné, protože spousta lidí na tom s používáním internetu není nejlépe. Na druhou stranu ale musíme koukat i na druhý břeh - na dárce, kteří chtějí přispívat tam, kde to má smysl a kde se peníze nezneužijí.
A setkali jste se tedy i s podvodnými příběhy?
S podvodnou sbírkou jsme se nesetkali. Spíš je to tak, že se takoví lidé v procesu schvalování prostě vypaří a přestanou se ozývat. Upřímně ale říkám, že by bylo hodně složité odhalit, že šlo o podvod. Bavili jsme se o tom s Dobrým Andělem (nadace, která pomáhá rodinám, ve kterých se vyskytlo vážné onemocnění - pozn. red.) a podle nich tady existují "profesionálové", když jde o získávání peněz od nadací.
Všechny dokumenty doloží tak, aby to působilo, že na příspěvek nárok mají. Je tedy možné, že v našem objemu sbírek, kterých už je aktuálně 2300, nám jich mohlo pár podvodných proklouznout. Můžu dát ale ruku do ohně za to, že děláme opravdu všechno pro to, aby se to nestalo.
Dárcovské platformy v Česku
Češi a tuzemské firmy jsou i přes krizi způsobenou nejprve koronavirovou pandemií a nyní tou ekonomickou nebývale štědří, charitativní organizace hovoří o rekordních sumách. Loni situaci ovlivnilo tornádo na jižní Moravě, letos válka na Ukrajině. Ochota pomoci cizím lidem se projevila také v pandemii.
Podívejte se na výběr dalších dárcovských platforem v Česku:
Jsou Češi a české firmy teď v období Vánoc štědřejší?
Určitě. U firem je to velmi markantní. Místo zbytečných dárků pro zaměstnance nebo obchodní partnery usoudí, že chtějí radši udělat něco hezkého a přispět na dobročinnost. Pořádají také vánoční zaměstnanecké sbírky a tak dále.
U fyzických osob je to podobné. Roli hraje i stereotyp, že si lidé chtějí před Vánocemi spravit karmu a jít do nového roku s čistým štítem. Lidé také peněžní příspěvky dávají jako dárky. I na Doniu si můžete koupit dárkový certifikát a věnovat ho třeba babičce. Ta si pak přečte, že jste za ni přispěli třeba na malého nemocného Lukáška. Je to hezký dárek.
A jak je to obecně se štědrostí Čechů? V řadě rozhovorů jste zmínil, že Češi podle vás rádi přispějí jednorázově na konkrétní sbírku, ale aby někoho trvale podporovali, na to moc zvyklí nejsou. Také proto Donio spustilo projekt Dobrozvyk, kde lidé mohou na pomoc přispívat pravidelně. Odkdy projekt funguje a jak se uchytil?
Projekt jsme spustili minulý rok před Vánocemi primárně právě pro to, aby ho lidé mohli pořídit jako dárek. Čekali jsme ale větší zájem. Aktuálně máme asi 4500 tisíce dárců, kteří Dobrozvyk využívají každý měsíc.
Časem jsme pochopili, že je těžké lidem na internetu, ale vlastně i v off-line prostředí vysvětlit, jak Dobrozvyk funguje. Není to tak snadno pochopitelné, jako když si třeba předplatíte Netflix na čtvrt roku a můžete na všechno koukat neomezeně. U nás si předplatíte dejme tomu 900 korun třeba na tři měsíce a každý měsíc můžete uplatnit 300 korun na nějakou sbírku. Zatím hledáme cesty, jak lidem tohle vysvětlit. Je to složité, protože něco takového u nás na trhu předtím nikdy nebylo.
Jinak Češi jako dárci vychází ze všech možných průzkumů a statistik jako horší průměr v rámci Evropské unie. Faktorů, proč tomu tak je, je hodně. Jednak u nás historicky kultura dárcovství nebyla - dělat charitu v období komunismu bylo trestné. Stát na sebe v uvozovkách převzal roli charity, protože říkal, že všichni jsme si rovni a nikdo nestrádá. Kdyby tedy nějaké charity fungovaly, státu by se to úplně nehodilo.
Podle mě je to ale otázka obměny generace. Lidé pod čtyřicet let už dneska podle mě chápou, že na něco přispět je úplně normální, a když tu možnost mají, tak proč by to neudělali. Odráží se to i na datech, podle kterých jsou naší nejpočetnější skupinou dárců lidé ve věku 25 až 40, 45 let.
V Česku je to jinak určitě ovlivněné i trhem. Nechci vyzdvihovat Donio, ale upřímně si myslím, že do té doby s dobročinností nikdo nepracoval tak dobře. Lidem ukazujeme, že je možné přispívat na konkrétní příběhy - i když s tímhle dlouhodobě velmi dobře pracuje třeba i zmíněný Dobrý anděl. Hodně velkých organizací se ale podle mě z hlediska komunikace zaseklo v 90. letech a nechápou důležitost on-line prostředí. Bohužel s tím souvisí i zdejší legislativa, která organizacím moc nepomáhá v tom, aby mohly jednoduše a efektivně vybírat peníze na dobré věci.
Na druhou stranu teď byly dvě velké události - covid a tornádo -, které ukázaly, že solidarita v Česku je obrovská. V rámci tornáda organizace vybraly miliardu korun, což je neuvěřitelné číslo, u covidu to byly vyšší stovky milionů. V jednorázové pomoci jsou tedy Češi podle mě skvělí a na předních příčkách, umíme se semknout. Přijde mi to ale jako horská dráha. Najednou vystřelíme vysoko a přispějeme velké peníze, ale už si neřekneme, že bychom na to přispívali pravidelně.
Ale události, kterými byly pandemie a tornádo na Moravě, tedy mohly přístup Čechů k dárcovství dlouhodobě pozitivně ovlivnit?
Velmi bych si to přál a na začátku pandemie jsem věřil, že lidé si uvědomí, jaké hodnoty jsou vlastně důležité. Přiznám se ale, že tohle nadšení a naivita u mě trochu upadly. Výraznou změnu zatím u lidí nevidím.
Obě události ale pomohly vtáhnout lidi, kteří chtěli přispět, do on-line prostředí. Lidé pochopili, že nemusí jet na jižní Moravu, aby pomohli, ale že nejjednodušší je přispět prostřednictvím internetu.
Když mluvíte o on-line prostoru, tak jak jsou pro Donio důležití influenceři, kteří sbírky propagují na sociálních sítích? Například herečka Nikol Leitgeb v prosinci každou adventní neděli vybrala jednu sbírku a vyzvala lidi, aby přispěli. Dvě ze sbírek byly i z Donio.cz.
Konkrétně u Nikol Leitgeb je to obrovská pomoc. Je to prostě neskutečné, když sbírku sdílí a za den se vyberou tři miliony. Doufám, že v tom bude pokračovat a půjde příkladem ostatním vlivným osobnostem, které mají moc a možnost ovlivňovat široké spektrum lidí. Takové aktivity jsou potřeba.
Donio mělo dříve také patrony sbírek v podobě známých osobností. Přispěvatelé s nimi mohli vyhrát setkání jako poděkování za pomoc. Děláte to stále?
Naše první sbírky byly navázané na setkání například s Lucií Bílou, Jakubem Kohákem, Jiřím Macháčkem (to mělo asi největší úspěch), Lukášem Krpálkem… Postupně jsme ale pochopili, že abychom mohli dělat 200 sbírek měsíčně, není to udržitelný model, a ustoupili jsme od něj. Zaprvé těch osobností u nás ani tolik není a pro lidi to ani není tak silné. Nedá se to srovnat s tím, když nadace v USA nabízí setkání s Robertem Downeym mladším, to chce každý.
Dnes nám spíš někdy osobnosti samy napíší, že by chtěly být patronem konkrétní sbírky, protože třeba danou rodinu znají. Jindy naopak rodina přijde s tím, že má osobnost, která by sbírku zaštítila. Proaktivně ale influencery nevyhledáváme, aby se patrony staly. Kolikrát to má větší sílu, když někdo z nich sbírku nasdílí a vyzve k podpoře, než když za to nabízí nějakou odměnu a podobně.
Provoz platformy Donio zajišťují hlavně příspěvky od lidí. U každé platby se zeptáte, zda chtějí dát dýško ve výši 6, 11 nebo 15 procent nad rámec částky, kterou přispěli na sbírku, nebo vám mohou zanechat libovolnou částku. Dříve jste uváděl, že vás podpoří každý druhý dárce. Jak je to teď?
Aktuálně nám zanechá dýško sedm z deseti lidí, což je krásné číslo. Lidem se líbí, že jim dáváme možnost, zda přispět chtějí, nebo ne, a ne že si automaticky strhneme třeba pět procent. Autorům sbírky vždycky předáme 100 procent. Myslím, že tím si získáváme důvěru dárců a odbouráváme největší překážku, proč lidé nechtějí charitám přispívat - mají pocit, že si jejich ředitelé jezdí na dovolené, kupují si bavoráky a tak dále.
V březnu jste uvedl, že jste díky dýškům finančně soběstační asi ze 60 procent. Změnilo se to?
Minulý měsíc jsme byli na 80 procentech. Dost se to mění. Třeba za tornáda jsme samozřejmě od lidí vybrali na dýškách více, dokázali jsme zaplatit veškeré náklady a ještě nám něco zbylo na další měsíce. Když je slabší měsíc, tak zase musíme sáhnout do rezerv nebo vlastních zdrojů.
Určitě je to ale také o tom, že jsme vsadili na velký kvalitní tým. Kdybychom chtěli, tak můžeme lusknout prsty a za dva měsíce jsme soběstační. My ale koukáme do budoucna, chceme se technologicky rozvíjet, expandovat do dalších zemí a tak dále, takže si uvědomujeme potřebu silného lokálního týmu. Naše náklady jsou tedy vyšší, než by musely být.
Předpokládám, že vám ale zároveň finančně velmi pomohla investiční skupina Miton, která do Donia vstoupila. Nebýt jí, mělo by Donio finanční problémy?
Nevím, jestli by bylo prodělečné, paradoxně možná ne, protože bychom nebyli tak ambiciózní. Měli bychom jednoho člověka na marketing, jednoho vývojáře a dělali třeba jen pět sbírek měsíčně. Věřím, že by nám tedy po odečtení nákladů zůstalo nominálně více peněz, ale projekt by neměl tak velký společenský dopad.
Myslím, že nebýt investora Miton, nepůsobili bychom dneska na Slovensku, nevybrali přes 320 milionů korun, neudělali přes dva tisíce sbírek a nebyli bychom ani z deseti procent tak kvalitní a velký projekt.
Kromě expanze na Slovensku jste v minulosti hovořil o tom, že byste Donio rád dostal i do dalších zemí, třeba Maďarska. Jak to vypadá?
Aktuálně máme nejvíc v hledáčku Rumunsko, kde chybí lokální crowdfundingová kampaň. Koukáme i po dalších zemích, kde také není, jako Řecko nebo všechny tři pobaltské státy.
Kdykoliv sice můžete udělat kampaň na portálech jako Kickstarter, GoFundMe nebo Indiegogo (americké crowdfundingové platformy - pozn. red.), ale šedesátiletá paní z periferie Bukurešti si sbírku na takových platformách nezaloží. Pro takové lidi je obrovská překážka i to, že stránky nejsou v jejich jazyce, a i když jsou, tak chybí nějaký lokální tým, který by za platformou stál.
Samozřejmě slýcháme, že české firmy často chodí na východ a ať tedy přijmeme výzvu a expandujeme na západ. Mně ale nedává smysl být pátá platforma v Německu, byť bychom třeba vyrostli a tamní konkurenci porazili. Z lidského pohledu vidím větší smysl v tom jít do Rumunska, kde obyvatelé nemají možnost vybrat si peníze na změnu svého života.
Je možné, aby dárci pak viděli, jak konkrétně peníze pomohly a jak se dané osobě nebo projektu daří?
Příběh se snažíme vyprávět od A do Z. Za dva měsíce po ukončení sbírky má člověku přijít zpráva ve smyslu "Nelinka dělá první krůčky na rehabilitaci díky tomu, že jste na ni přispěl". Buduje to důvěru mezi dárcem a naší platformou. Také je to transparentní, protože je tu zabudovaný stereotyp, že dárce na něco pošle peníze, které někde zahučí. Já jsem třeba vždycky hrozně neměl rád, když jsem podpořil nějaký projekt na pomoc dětem, a přišel mi jen děkovný e-mail. Vždycky jsem si říkal, o jaké děti přesně jde, jaký je jejich příběh?
Zakladatelé sbírky si ale dneska už na Doniu většinu věcí obstarávají sami, takže nedokážeme ohlídat, aby o vývoji příběhu dárce informovali. Říkáme jim, že je to velmi důležité, samozřejmě je ale nemůžeme sankciovat, pokud to neudělají. To mi nepřijde fér.
Kolik dárců se na Donio vrací a přispívá opakovaně?
Je to zhruba třicet procent. Majoritní dárci jsou lidé, kteří přispějí na konkrétní projekt, protože je to třeba jejich známý nebo o příběhu někde slyšeli. Mnohdy ani nevědí, že navštívili Donio. Když se u nás například pořádala sbírka na plicní ventilátory CoroVent, setkal jsem se s tím, že někteří nevěděli, že se konala na Doniu. Z naší strany tedy ještě vidím prostor, jak lépe pracovat s tím, aby se k nám dárci vraceli.
Konkrétně loňská sbírka CoroVent ale byla pro Donio zásadní a pomohla mu k růstu.
Stoprocentně. Za mě to byl jeden z klíčových projektů. Zejména zakladatelé sbírek si nás začali všímat. Viděli, že je tady nějaké Donio, kde se za den vybralo 14 milionů korun na plicní ventilátory, což bylo neuvěřitelné, a že to tedy asi funguje dobře.
Loni lidé na Donio přispěli skoro 90 milionů korun. Kolik se vám povedlo vybrat v roce 2021?
Tento rok (v roce 2021, rozhovor vznikl loni v prosinci - pozn .red.) jsme aktuálně na 230 milionech. Myslím, že do konce roku by se ještě takových deset milionů korun mohlo vybrat. Celkově by to tedy mohlo být čtvrt miliardy korun, což je skvělý nárůst.
V několika rozhovorech jste zmínil, že inspirací k tomu pomáhat lidem a potažmo založit i projekt Donio, byla situace, kdy jste v šestnácti letech stál v lékárně ve frontě a paní před vámi nevyšly peníze na léky, které potřebovala pro svou malou dceru. Vy jste jí potřebnou částku doplatil. Měl jste ale kromě takových situací i inspiraci v nějaké konkrétní osobě nebo projektu?
Nejvíce mě inspiroval můj otec - ve vztahu k dobrovolnictví a celkově svou filozofií. Kdykoliv mohl, tak někomu nabídl pomocnou ruku. Ne vždycky se to přitom člověku vrátí.
Co se týče projektu, tak v Česku mě žádný neinspiroval. To, co jsem chtěl dělat, podle mě u nás nikdo kvalitně nedělal. V cizině jsem se na začátku hodně inspiroval u platformy Omaze.com, kdy se dárci mohou potkat s celebritami. Dnes už tam mohou vyhrát také vily, drahá auta. I když Donio u setkání se známými osobnosti nezůstalo, tak zpočátku to pro nás bylo velmi důležité, protože nás to odlišilo od ostatních. Celebrity nám pomohly i z hlediska marketingu a důvěry.
Máte pocit, že se na vás někteří lidé dívají skrz prsty a nevěří vám, že prostě jen chcete pomáhat?
Slýchám to od lidí, u kterých vím, že nikdy v životě na nic nepřispěli a velmi pravděpodobně to ani neudělají. Takoví lidé vám takové věci předhazují, protože si sami nedokážou představit, že by to opravdu někdo dělal proto, že chce pomoct. Typicky člověk, který se pohybuje v neziskovém sektoru nebo pravidelně přispívá na dobročinnost, vám tohle neřekne, protože vidí, že pomáhat je potřeba.
