Ať se bude vycházet z čísel ve statistikách nebo ze subjektivních pocitů, bylo to se spokojeností Čechů jako na houpačce. Někdy vítězil optimismus, například za konjunktury uprostřed dvacátých let minulého století, bezprostředně po druhé světové válce nebo v roce 1968. A opět po pádu komunismu a naposledy těsně před covidem.
Jindy převažovala blbá nálada - za světové hospodářské krize a nacistické okupace, normalizace i v době ekonomických obtíží obnoveného kapitalismu. Důležitý je také osobní úhel pohledu. "Individuální zkušenost je velice odlišná a záleží na tom, z jakých skupin obyvatelstva člověk pochází," připomíná historik Jakub Rákosník.
Jak spokojení byli naši předci po vzniku Československa? Můj děda říkal, že za Rakouska se žilo lépe.
Podle čeho to ale určovat? Podle HDP na hlavu, míry právní regulace a dozoru? Nebo z vývoje reálné mzdy a podoby sociálního zabezpečení? Důležité jsou také subjektivní zkušenosti jednotlivce. Německy mluvící státní úředník z Liberce stejnou situaci zakoušel úplně jinak než člen Sokola z Českého Brodu nebo nacionálně indiferentní obyvatel Uher z okolí dejme tomu Prešova. Kvalifikované sociologické výzkumy pro spokojenost s poměry mezi válkami vůbec nemáme, jen nepřímé ukazatele, jako třeba vývoj podpory extremistických stran.
Co právě z něj vychází?
V roce 1921 na okraji levice vznikla komunistická strana, která se postupně dál radikalizovala. Příznačné je, že německé strany v Československu, ačkoliv byly většinou relativně ideologicky umírněné, zprvu en bloc zastávaly antičeskoslovenské postoje. Až v roce 1926 vstupují do vlády a zahajují konstruktivní spolupráci.
Ve 20. letech přišla konjunktura a také různé novinky. Nebylo to trochu jako teď, jen s tím rozdílem, že tehdy to nebyl internet, ale rádio?
Československo opravdu s rozhlasem nijak nezaostávalo, jeho pravidelné vysílání začalo v květnu 1923, přičemž v USA začínali jen o tři roky dříve. Rozhlasové přístroje tu zprvu sice byly drahé a nespolehlivé, ale v roce 1929 tu již bylo 250 tisíc koncesionářů a před válkou jeden milion. Takže v českých zemích rádio měla každá druhá domácnost. Dost podceněné ovšem bylo zdejší německé vysílání.
Jaký dopad ale měla hospodářská konjunktura v druhé polovině 20. let? Jak ovlivnila spokojenost lidí s tehdejšími poměry?
Přinesla obrovskou úlevu, protože lidé za sebou měli desetiletou mizerii. Od roku 1914, kdy vypukla první světová válka. Po vzniku republiky dlouho trvala ekonomická obnova a ještě zhodnocování koruny v roce 1922 přineslo ekonomickou krizi. Když v roce 1924 začal prudký hospodářský růst, tak doslova vlil do žil optimismus. Navíc i zmiňovaní čeští Němci se začali chovat pragmaticky a kooperovat při budování státu. Byla tu plná zaměstnanost, a ačkoliv automobily dál zůstávaly luxusním zbožím, nebyli jsme tehdy jako USA s fordovskou výrobou, životní úroveň rostla. Reálná mzda byla v roce 1930 skoro o třetinu vyšší než v nuzném poválečném roce 1920.
Ve 30. letech přišla hluboká ekonomická krize - co se dá říct o tehdejší blbé náladě?
Opět k tomu nemáme reprezentativní sociologické výzkumy. Navíc tehdejší fašismus a komunismus můžeme interpretovat zčásti i jako generační vzpouru mládeže proti gerontokracii. Vůdci najednou byli o generaci mladší. Široce vnímaná byla těžkopádnost demokratických procedur a nelibost vzbuzovalo i korupční prostředí. Pod tlakem veřejnosti naopak ustupuje explicitní násilí, od roku 1933 končí do té doby nikoliv výjimečné střílení do demonstrací.
Co však s názory lidí udělal katastrofální propad domácí ekonomiky?
Když máte ve státě, kde je zhruba šest milionů ekonomicky aktivních lidí, oficiálně více než milion nezaměstnaných a neoficiálně jistě aspoň o třetinu více, tak si podle vlastních zkušeností dovedeme představit, jaká hospodářská nejistota mezi lidmi panovala.
Ti navíc od nástupu Adolfa Hitlera k moci žili ve stínu války. Trochu jako nyní v souvislosti s konfliktem na Ukrajině a hrozbou jeho eskalace. Jak to se tehdy promítalo do běžných životů?
On ten stín války byl přece jen jiný: ta předchozí skončila teprve v roce 1918, proto jsou nám těžko srozumitelné appeaserské přístupy západních vlád s ohledem na jejich voličstvo. U nás se to, s mírnou nadsázkou, nejprve promítlo spíše pozitivně: zbrojní konjunktura od roku 1935 pomohla vymanit se z hospodářské krize. Že je opravdu zle, začalo být evidentní až od března 1938. Po Hitlerově anšlusu Rakouska a aktivizaci českých Němců. Ti vzápětí v květnu 1938 přišli s takzvanými karlovarskými požadavky na autonomii. Ty už věstily rozbití republiky.
Po druhé světové válce nepochybně nastala, alespoň mezi Čechy, euforie. I proto, že skončila okupace a přestali se bát o život…
To byl samozřejmě obecný rys ve všech osvobozených, respektive vítězných zemích. Lidi spojoval nový étos: je třeba začít znovu a jinak, což platilo jak pro Západ, tak pro české země. Šlo o sociálně reformní společenský konsenzus.
Později v 50. letech ve Velké Británii tomu novináři říkali "butskellismus", což je označení spojující části jmen dvou kandidátů na ministra financí - Butlera a Gaitskella. I když šlo v jednom případě o konzervativce a v druhém o labouristu, o potřebě smíšené ekonomiky a silném sociálním státu hovořili oba politici shodně. V Itálii či Německu to probíhalo pod režií sociálně reformní křesťanské demokracie, u nás zase výrazem tohoto konsenzu byla Národní fronta.
Ta pak ve velkém znárodňovala. Jak s tím veřejnost souhlasila?
Šlo o koncepci vzniklou už v exilu. Průzkum z roku 1947 ukazoval, že 76 procent dvacátníků říkalo, že znárodnění bylo dobře. Nejstarší byli nejskeptičtější, i mezi nimi jich ale souhlasilo 56 procent. Celkem se znárodněním bez výhrad souhlasily dvě třetiny populace.
Poválečná doba nebyla jen o ekonomice, měnila se i kultura?
Když se omezím na literaturu, tak na Západě upadla popularita temných existenciálních autorů, jako byla například Virginia Woolfová. U nás rovnou přišla Němá barikáda od Jana Drdy a hledání lepšího světa po letech temnoty. Tato tendence romanopisectví pak kulminovala v 50. letech socialistickým realismem.
K moci přišli komunisté a kritiku své vlády zakrátko odráželi slovy: teď zatneme zuby, ale vybudujeme komunismus a pak vše bude skvělé. Jak moc se tomu v 50. letech věřilo?
Jak kdo. Kdysi prosperující, ale zrovna vyvlastněný živnostník vnímal socialismus úplně jinak než třeba škodovácký nekvalifikovaný dělník, který to dotáhl na odborářského bosse. Individuální zkušenost je velice odlišná a záleží na tom, z jakých skupin obyvatelstva člověk pochází. Není nouze ani o překvapení.
Jediný kloudný průzkum veřejného mínění, který z 50. let minulého století máme k dispozici, zpracovala kupodivu StB. Historici na něj s oblibou odkazují. V prosinci 1953, bez ohledu na stále platné listovní tajemství, pročítala poštu - 14 tisíc vnitrostátních dopisů a 12 tisíc dopisů do zahraničí. Vyšlo z toho, že lidé nebyli nijak zvlášť negativističtí, byť bylo po měnové reformě a ani jinak právě tento rok za mnoho nestál. Reptali sice nad drahotou či nedostatkem elektřiny, převážně však očekávali zlepšení. Jen malá část, deset procent, podle StB pisatelé z bývalých buržoazních vrstev, byla pesimistická.
Má takový průzkum patřičnou relevanci?
Lze ho porovnat s výše citovaným průzkumem veřejného mínění z roku 1947 o znárodnění. Tehdy také 10 procent dotázaných bylo kompletně proti. Bylo by samozřejmě zajímavé vědět, zda ta desetina nesouhlasící s poměry byla stále stejná. Jestli tu skutečně existovala nějaká antikomunistická kohorta, nebo šlo jen o shodu čísel. To už asi nikdy nezjistíme.
Jak kruté bylo vystřízlivění, když se v roce 1968 pootevřelo okno do Evropy a do světa?
Uvolňování bylo postupné během celých šedesátých let, nepřišlo ze dne na den. Rozdíly v životní úrovni u nás a na Západě už byly viditelné, zdaleka to však nebylo tak markantní jako na konci let osmdesátých. Reformy roku 1968 posilovaly víru, že nyní ten socialismus, který přece má výhody proti kapitalismu, budeme konečně dělat dobře. V té době se už o nějaké sociologické výzkumy opřít můžeme a je v nich zajímavý posun k pozitivnějšímu vnímání první republiky, než jaké bylo hned po druhé světové válce. Ovšem více z hlediska demokratického pluralismu než ekonomického systému.
Takže vlastně říkáte, že z hospodářského pohledu lidé se socialismem souhlasili?
Kdyby tomu tak nebylo, tak by ekonom Ota Šik se svými návrhy reforem nebyl tak populární. Lidé tehdy byli už dvacet let vystaveni masáži komunistické propagandy. To ostatně bylo vidět i těsně po roce 1989, v době sametové revoluce tu chtěla kapitalismus jen nějaká tři procenta lidí. Jak jinak, když se tu předtím den co den opakovalo, že na Západě je hlavně nezaměstnanost a vše tam ovládají vykořisťovatelské korporace. Proti tomu se vyzdvihoval projekt socialistického humanismu. V roce 1968 socialismus stále ještě byl schopen představovat lákavou a životaschopnou alternativu. O dvacet let později už nikoliv.
Co z optimismu konce 60. let zbylo za normalizace? Jak se veřejnost vyrovnávala s viditelným zaostáváním životní úrovně za vyspělým světem?
Patrné bylo rychlé technologické zaostávání. Například ještě v roce 1975 bylo 39 procent lidí přesvědčeno, že nové vědecké poznatky se zavádějí spíše rychle než pomaleji. V roce 1983 si to už myslelo jen 13 procent lidí. Evidentní bylo postupné zhoršování vize budoucnosti. I oficiální výzkumy ukazovaly, jak se od poloviny 80. let šířila skepse a nejistota. Vypovídající bylo také to, ze kterých sociálních skupin pocházeli ti, kteří měli nejčernější očekávání ve vztahu k budoucnosti. Nadprůměrný podíl mezi nimi měli důchodci, obyvatelé velkoměst a rovněž lidé s vysokoškolským vzděláním.
Jak ale lidé vnímali svůj každodenní život?
Nejvíce vadil nedostatečný výběr, nízká kvalita a vysoká cena. Mezi důvody nespokojenosti vévodilo úplatkářství spojené s přístupem k těžko dostupnému spotřebnímu zboží. Sledovanou veličinou byla i spokojenost s pracovním příjmem, která během normalizace rapidně klesala. Jestliže v roce 1973 nespokojenost vyjadřovala jen třetina respondentů, v roce 1989 to již bylo 58 procent, přičemž hlavní skok nastal po roce 1985. Negativně se vyvíjely i názory týkající se sociálních jistot, byť méně dramaticky. Lidé si například stěžovali na horšící se zdravotnictví a ve zlepšení zdravotní péče už věřila jen necelá čtvrtina obyvatel.
Existovalo opravdu něco takového jako nepsaná smlouva mezi Husákovým komunistickým režimem a veřejností? Ve smyslu - my máme svoji politiku a privilegia, vy své paneláky, chaty a škodovky, a tak budeme dělat, že je vše v pořádku?
I když reálně nikdy nikdo takovou smlouvu neuzavřel, díky této abstrakci můžeme lépe porozumět fungování pozdně socialistické diktatury. Chorobné dědictví této "smlouvy" si neseme dodnes v silné míře takzvaného privatismu české společnosti. Za bývalého režimu se lidé realizovali hlavně v soukromí, protože jinak by se museli stát konformisty a vstoupit do komunistické strany. Podstatou oné nepsané společenské smlouvy bylo: když se nebudete plést do politiky, budete mít klid na práci a v soukromí přiměřený blahobyt.
I dnes seberealizaci spatřujeme především v soukromé spotřebě. Zájem o věci veřejné je často nahlížen jako nežádoucí "prudičství", typicky ve věcech životního prostředí. Péče aktivních občanů o obec, v tom někdejším athénském pojetí, je podezřelá. To je sice společný rys všech dnešních neoliberálních společností, avšak podle sociologů je to rys silnější ve středovýchodní než v západní Evropě. Vysvětlují to zpravidla dlouhými stíny oné pozdně socialistické společenské smlouvy.
Obnovení kapitalismu po roce 1989 bylo spojeno s očekáváním, že se - zejména co do životní úrovně - rychle dotáhneme na vyspělé země. To se ani za 35 let nenaplnilo. Do jaké míry je toto rozčarování za periodicky se vracejícími vlnami špatné nálady a současným rozpolcením české společnosti?
Bezprostředně po revoluci byla vidět velká nespokojenost se životní úrovní a současně byl patrný silný optimismus. Lidé říkali: teď je to blbé, ale očekáváme rychlé zlepšení. Spokojenost během první poloviny devadesátých let opravdu rostla, s blbou náladou v letech 1997 a 1998 se to prudce zlomilo. Spokojenost znovu kulminovala v roce 2020 a poklesla spolu s tím, jak přišel covid a válka na Ukrajině.
Došlo ale k velké změně. Průzkumy na konci socialismu ukazovaly, že méně vzdělaní a kariérně méně zaměření lidé byli spokojenější, zatímco ti vzdělanější, které tehdejší systém brzdil a nenechal je vydělat, patřili k nespokojeným. Dnes je to přesně obráceně.
Jakub Rákosník
- Po studiích práv a historie na Univerzitě Karlově pracoval v advokátní kanceláři. Později začal přednášet na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získal docenturu. Nyní tam je proděkanem pro infrastrukturu.
- Jako historik se specializuje na hospodářské a sociální dějiny 19. a 20. století a na dějiny sociálních teorií. Napsal například publikace Odvrácená tvář meziválečné prosperity a Sovětizace sociálního státu, je rovněž spoluautorem knihy Kapitalismus na kolenou.
