Zavařovací hrnec s příslušenstvím: zavařovací sklenice, teploměr, lžíce, otvírák a kovová pera. | Foto: Národní zemědělské muzeum

Již v 17. století se zavařené ovoce ukládalo do sklenic. Od 18. století se v Česku rozšířilo zavařování do speciálních sklenic s vně přehnutými okraji.

• Zprvu se sklenice uzavíraly měchuřinou a převazovaly motouzem. Měchuřina po vyschnutí sklenici neprodyšně uzavřela. Na podobném principu později fungoval i pergamenový papír a celofán.

Hospodyňky dříve používaly také silný hedvábný papír namočený v nesvařeném mléce nebo povoskovaný papír. Ke krátkodobému skladování ve sklenicích s užším hrdlem sloužila také vata.

Někdy se pergamen nebo celofán potíral vhodným lakem nebo i bílkem, aby se zabránilo vysychání obsahu sklenice. 

"Jednou z metod bylo také parafinování marmelád a povidel ihned po jejich naplnění. Parafín se nejdříve rozehřál a potom se na povrch marmelády nalila tenká vrstvička. Tato procedura se opakovala ještě druhý den, aby povrch zůstal naprosto neprodyšný," popisuje kurátorka Národního zemědělského muzea Lucie Kubásková.