Aktuálně.cz: Češi by už brzy mohli podávat hromadné žaloby. Sdílíte názor ministerstva spravedlnosti a spotřebitelských organizací, že se tím zlepší postavení zákazníků, kterým se vyplatí i soud kvůli 100 korunám?
Filip Hanzlík: Obecně vzato lze institut hromadné žaloby považovat za progresivní opatření, které zejména spotřebitelům umožní, projeví-li o to aktivně zájem a má-li to z jejich pohledu nějaký smysl, domáhat se náhrady i za relativně malé škody. Klíčem je ovšem vhodné nastavení podmínek, za kterých lze proces hromadné žaloby použít, a zejména pak ukotvení přísných "filtrů" zamezujících šikanóznímu zneužívání tohoto institutu.
Myslíte si, že v navrhované podobě bude možné hromadné žaloby zneužívat?
Tato obava existuje zcela reálně, a to zejména u hromadných žalob ovládaných principem opt-out (všichni potenciální poškození jsou do žaloby zařazeni automaticky - pozn. red.). Ten čerpá inspiraci ponejvíce z americké právní úpravy tzv. class action, což je z pohledu české i kontinentální evropské právní tradice princip cizorodý a potenciálně nebezpečný.
Bohužel návrh zákona o hromadných žalobách, který před několika dny schválila vláda, je postaven primárně právě na principu opt-out, což považuji za velmi nevhodné a nešťastné. Element zneužitelnosti je podle mého názoru neoddiskutovatelný. S jistou mírou nadsázky lze říct, že je součástí "právní DNA" tohoto institutu.
Je podle vás postup, který automaticky zahrne do žaloby všechny poškozené bez jejich vědomí, největším rizikem připravovaného zákona?
Ano, to je podle mého názoru zásadní problém. Podle základních logických pravidel soukromého práva musí každý soukromoprávní nárok někomu patřit, aby byl rozsudek vůbec vykonatelný a bylo poznat, kdo jaký nárok a vůči komu vymáhá.
Samozřejmě, že suma individuálních nároků konkrétních osob může být předmětem společného řízení. To přirozeně nevylučuje existenci podání společné nebo "hromadné" žaloby. Osoby, které se cítí poškozeny určitým jednáním podnikatele, musí být identifikovatelné, a je jistě legitimní, aby měly možnost se připojit se svým nárokem na náhradu škody v rámci společného postupu. Věcný návrh zákona ale tuto prostou logiku popírá.
Vytýkáte principu opt-out kromě právních věcí i něco praktického?
Není třeba zřejmé, jak se v případě hromadných žalob ovládaných tímto principem má prokazovat výše nároků, když prakticky nelze určit přesný počet žalobců. Není tedy vůbec jasné, jak se jejich počet bude odhadovat.
Například ve sporu spotřebitelů určitého potravinářského výrobku, který se vyrábí ve velkých objemech a u kterého se v několika případech zjistí nesoulad mezi deklarovaným a skutečným složením takového výrobku. Přičemž argumentem konzumenta může být, že za danou cenu by si výrobek nekoupil, pokud by věděl, že jeho složení je ve skutečnosti horší, než výrobce deklaroval, respektive že by zaplatil cenu nižší.
Ministerstvo nicméně tvrdí, že pokud by se lidé měli kvůli škodě za pár stovek dobrovolně hlásit k žalobě, nikdo to neudělá a zákon bude k ničemu.
To je myslím silně zjednodušené, až aktivistické vnímání. Ministerstvo neustále operuje pojmem "racionální apatie" a používá ho doslova jako zaklínadlo.
Příkladem může být kauza bankovních poplatků, kterou lze vnímat jako určitý předobraz hromadných žalob. Tam přece jednotlivé uplatňované nároky byly relativně nízké, nezřídka v řádu stokorun nebo několika málo tisíc korun. Podle ministerstva spravedlnosti by spadaly do režimu automatického začleňování poškozených osob, neboť spotřebitelé jsou v takových případech přece racionálně apatičtí. Z této apatie se jich ovšem probudilo několik tisíc a takzvaný boj o poplatky se stal jednou z nejmasivnějších právních kampaní v dějinách České republiky. Jiná věc je, že šlo ve skutečnosti o celkem klasický příklad byznysového projektu jeho iniciátorů, uměle vykonstruovaný a mimochodem naprosto neúspěšný.
Aktivistické je takové vnímání potud, že spotřebitele považuje za téměř nesvéprávného ignoranta, který nedokáže učinit ani ten nejjednodušší úkon, kterým by se například přihlásil k hromadné žalobě. Stát nám jinými slovy říká, že ví lépe než spotřebitel, co je pro spotřebitele dobré a správné, a že ho hodlá chránit i proti jeho vůli, řečeno s mírnou nadsázkou. S podobnou nadsázkou bychom pak mohli očekávat, že další vývojovou fází hromadných žalob bude povinné přidělování opatrovníka každému spotřebiteli pro účely hromadných žalob.
Nebojíte se, že by se mohl rozjet byznys advokátů s hromadnými žalobami a soudy by byly ještě více zahlceny?
Otázky financování hromadných žalob a odměny za jejich vedení patří k nejspornějším částem návrhu, který se navíc neustále mění. Za nedostačující považuji kromě jiného kompenzace pro případ neúspěchu hromadné žaloby. Považoval bych za nežádoucí, aby náhrada nákladů řízení žalovanému v případě neúspěchu hromadné žaloby byla omezena částkou vypočtenou podle advokátního tarifu.
Neopodstatněná hromadná žaloba může mít pro žalovaného závažné následky. A nejde jen o vynaložené náklady řízení. Taková žaloba může vést k poškození dobré pověsti žalovaného, odlivu zákazníků, v extrémním případě i k faktické likvidaci byznysu žalovaného.
Co by pomohlo?
Mám za to, že by v případné právní úpravě hromadných žalob měla být přímá odpovědnost za škodu pro správce skupiny vůči žalovanému za neúspěšnou žalobu. Také by mělo být doloženo pojištění odpovědnosti za škodu a stanovena povinnost správce skupiny složit dostatečně vysokou kauci. Je třeba připomenout, že již dnes se složení jistoty k úhradě případné újmy vyžaduje i u standardního předběžného opatření. Výše uvedená opatření by podle mého názoru pomohla snížit hrozbu profesionálního sudičství.
Snížil byste i odměny pro advokáty?
Návrh předpokládá, že odměna by mohla dosahovat až 20 procent z vysouzené částky náhrady škody. To je podle mého názoru jeden z parametrů, ve kterém jde zcela proti doporučení Evropské komise. To říká, že členské státy by měly zajistit, aby odměny za právní zastoupení a způsob jejich výpočtu nepobízely k vedení soudních sporů, které jsou zbytečné z pohledu zájmů jakékoliv strany, a neměly by povolovat podílové odměny vázané na výsledek ve věci, které mohou pobízet k vedení soudních sporů.
Odměňování advokáta, které chce zavést ministerstvo spravedlnosti, je podle mého názoru pojata právě jako motivační k až spekulativnímu vedení sporů s vírou, že úspěch v některých z nich pokryje vynaložené náklady. V návrhu se rovněž uvádí, že uvedené procento je nastaveno tak, že v případě, že advokát bude úspěšný alespoň v třetině případů, vedení kolektivních řízení se mu vyplatí. Ministerstvo tak navzdory doporučení Evropské komise nepřímo pobízí k vedení soudních sporů a jako princip zavádí podílové odměny vázané na výsledek ve věci, tedy konstruuje tuto odměnu právě tak, že získává charakter jednoznačné pobídky k vedení sporů.
Proti doporučení Evropské komise jdeme i v zavádění automatického začleňování poškozených do hromadné žaloby. Stejnou praxi ale nepoužívají jen Spojené státy americké, ale i některé evropské země, jako Velká Británie, Nizozemsko nebo Španělsko. Opravdu jsme tedy v rámci EU takovou raritou?
Návrh v předložené podobě považuji za nevhodný, což má několik důvodů. Jednak mám za to, že materiál je předložen přinejmenším předčasně. Lze očekávat, že na úrovni EU dojde v dohledné době k legislativní aktivitě směřující k regulaci hromadných žalob. Evropská komise momentálně dokončuje celoevropské šetření ohledně právní úpravy hromadných žalob v jednotlivých členských státech, výsledky by měly být zveřejněny ještě letos v dubnu.
Navíc se dá očekávat, že pokud Evropská komise přijde s návrhem směrnice, učiní tak v návaznosti na své výše uvedené doporučení, které kromě jiného jednoznačně upřednostňuje právní úpravu hromadných žalob založenou na principu opt-in, tedy aby se každý poškozený musel k hromadné žalobě připojit samostatně.
Český zákon jde tedy zcela opačným směrem a toto doporučení fakticky ignoruje, jakkoli ho ve svém textu označuje za "klíčové".
Kontinentální evropské právní tradici jednoznačně svědčí hromadné žaloby založené na principu opt-in. Kromě Velké Británie, která jediná z evropských států následuje anglosaskou právní tradici a která je takříkajíc na odchodu z EU, jsou hromadné žaloby založené na automatickém zapojování poškozených pouze zhruba ve čtyřech až pěti členských zemích. Mimo země EU jsou pak v Norsku. Celoevropsky vzato se tedy jedná o jev spíše okrajový.
