Otroci, zbraně, cukr i boty. S čím dokázaly české země uspět v zahraničí - Aktuálně.cz

3. 1. 2021 20:13

Českému exportu v minulosti nesvědčila poloha ve vnitrozemí. Středověká těžba a export stříbra ale stačily na pozvednutí obchodu, rozvoj Prahy a hornických měst i na velmocenskou politiku. Ekonomická izolace byla prolomena až s rozvojem moderní dopravy, železnice a silniční sítě, kdy v Československu rostl význam strojírenství. Země proslula i exportem zbraní.

Od 19. století se rozvíjelo hutnictví a strojírenství a začal i export zbraní. Snímek ukazuje těžké dělo ze Škodových závodů v Plzni připravené ke střeleckým zkouškám. | Foto: ČTK

Poloha uprostřed kontinentu je pro České země dvojznačná. Strategicky je důležitá, nicméně vzdálenost od mořských tras obchodu a tím i exportu nesvědčila. A pomalejší a dražší suchozemské spojení a hradba hor v minulosti vedly k ekonomické izolaci. Ta byla prolomena až za průmyslového věku s rozvojem moderní dopravy, železnice a pak silniční sítě.

I tak to znamenalo převahu příhraničního obchodu a těsné napojení na německý hospodářský a často politický svět. Tak tomu je ostatně dodnes. Měnily se exportní komodity: v počátcích českého státu šlo o otroky, později o stříbro a další nerosty. Ty se časem přetavily do podoby skla, železa (a zbraní) nebo uhlí, které stojí i za dnešním vývozem elektřiny.

Od otroků ke sklu

Vznik státu na českém území je spojen s vývozem otroků. Moravští vládci a první Přemyslovci je v 9. a 10. století lapali mezi pohany po tisících při svých válečných taženích. Měnili je za zbraně, luxusní zboží i za peníze. Dodávali je jak do západní Evropy, tak do bohatých islámských zemí.

Oslnivý vzestup českého království později financovala těžba a export stříbra. To se z Jihlavy a Kutné Hory dostávalo do světa v podobě mincí, ale také v surovém stavu. Ačkoliv se ho podle moderních odhadů dobývalo jen kolem deseti tun ročně, stačilo nejen na pozvednutí obchodu, rozvoj Prahy a hornických měst, ale i na velmocenskou politiku.

Ta by nebyla možná bez početné armády, výstavby hradů, darů pro církev a štědrých úplatků zahraničním politikům. Stříbro bylo jedním z tajemství úspěchů panovníků od Přemysla Otakara II. až po Karla IV.

Foto: Historická statistická ročenka ČSSR, Praha 1985

Příchod husitství pak znamenal izolaci, kterou se podařilo prolomit až v pobělohorské době. V 18. století o dominantní postavení v domácím vývozu soupeřilo plátenictví a sklářství. První obor v roce 1732 vyvezl zboží za 1,3 milionu zlatých, druhý za milion.

Zpracování lnu v severních Čechách a na severní Moravě živilo desetitisíce přadláků a tkalců. Export byl ovšem dlouho v rukách norimberských a augšpurských obchodníků, část produkce šla jako "subdodávka" do Anglie k barvení. V roce 1768 ovšem podnikavý hrabě Josef Kinský s pražskými bankéři založil Českou obchodní společnost pro vývoz plátna do Španělska. Ta začala textilie prodávat i do Latinské Ameriky a Asie.

Sklářský průmysl zůstával v rukou jednotlivých mistrů, kteří výrobky svých dílen zprvu vyváželi do sousedního Německa. Postupně české sklo proniklo do Francie a Nizozemska a na opačné straně do Polska, Ruska a na Balkán. Z nově zakládaných obchodních skladů v Hamburku či Terstu mířilo také do zámoří. Za Marie Terezie byla bilance Českých zemí vysoce aktivní, dovoz představoval jen třetinu vývozu. Napomáhal tomu export zemědělských produktů, který ovládali židovští kupci. Šlo hlavně o vlnu, obilí, chmel a dobytek.

Zásadní posun přinesla moderní doba, protože díky uhlí se v Českých zemích v 19. století nacházelo 70 procent průmyslové kapacity habsburské říše. Domácí firmy, v českých i v německých rukou, vyvážely hlavně do ostatních regionů Rakouska-Uherska.

Skutečně velké podniky, Škodovy závody v Plzni či severomoravské Vítkovické hutě, ale exportovaly i za hranice. Zejména vybavení továren, například začínajících elektráren, a také zbraně. Na vývoz pracovaly sklárny a textilky, úspěšně se vyvážely potraviny, vedle cukru a piva třeba proslulá pražská šunka.

Světové jméno získaly hudební nástroje. Firma Petrof z Hradce Králové před první světovou válkou prodávala klavíry a piana do Německa a pak do celé Evropy. Podnik V. F. Červený & synové zase dodával dechové nástroje do řady evropských armád − ruské, německé, rakouské, španělské či srbské a měl obchody také v Chicagu a Istanbulu.

Zbraně místo cukru

Rozpad monarchie v roce 1918 a omezenost domácího trhu tlak na export znásobily. Předimenzované průmyslové podniky se především snažily udržet svoji dosavadní pozici v nástupnických státech − Rakousku, Maďarsku nebo Jugoslávii a Rumunsku.

Pronikání na Balkán na čas usnadnilo poválečné vyřazení německé konkurence, komplikací ovšem zůstávala vnitrozemská poloha a závislost na cizích přístavech. Navíc podle historika Aleše Skřivana na vzdálenějších trzích museli exportéři prolamovat nedůvěru ke zboží označovanému najednou nálepkou "Made in Czechoslovakia".

Prvních deset let se to docela dařilo, ačkoliv zpevňování koruny vývoz zdražovalo. Navzdory tomu šla na export téměř třetina domácí produkce (nyní to je podle Českého statistického úřadu asi 35 procent) a jen za vrcholné konjunktury mezi lety 1926 a 1929 se jeho fyzický objem zvýšil o 20 procent. Zpočátku hrál prim lehký průmysl − textil, porcelán a sklo. Po vzniku republiky představoval polovinu exportu, jeho vzestup, s výjimkou vývozu bot z Baťových závodů, zastavila hospodářská krize, která propukla v roce 1929.

Ta podlomila i do té doby výnosný export cukru. Ještě po válce o něj byl ve světě enormní zájem a čeští sedláci a cukrovarníci prosperovali. Cukr představoval 12 procent celkového vývozu, za hranice šly dvě třetiny domácí produkce, 1,1 milionu tun ročně.

Jenže už od poloviny 20. let ho ze světových trhů začaly vytlačovat dodávky levnějšího cukru třtinového z Kuby a Jávy. V roce 1933 vývoz spadl pod 200 tisíc tun, což nebyla rána jen pro zahraniční obchod, ale pro celé cukrovarnické odvětví. Zanikla čtvrtina cukrovarů a plochy cukrovky bylo nutné zredukovat na polovinu.

Když pomineme výrobu některých lihovin − například firma Rudolf Jelínek ve třicátých letech dokázala expandovat do USA −, poradily si s hospodářskou krizí jen dva obory. Baťovy závody ve Zlíně, které těžily z racionalizace práce a zejména z pásové výroby, dokázaly vyvážet obuv do celého světa díky nízkým cenám. Nakonec vsadily na velkorysé budování poboček a závodů v zahraničí. V roce 1938, v době, kdy se jiné československé firmy sotva držely nad vodou, zaměstnávaly 65 tisíc lidí, z toho 23 tisíc mimo republiku.

Díky všeobecnému zbrojení v předvečer druhé světové války obstály rovněž československé zbrojovky. Škoda Plzeň vyvážela polovinu svojí produkce těžkých zbraní, hlavně děl. V Evropě se stala druhým největším zbrojním podnikem a její produkce šla do Jugoslávie, Rumunska, Polska a Turecka, ale i do Íránu. Raketově rostla polostátní Zbrojovka Brno. V roce 1919 měla 600 zaměstnanců, v roce 1938 již 22 500.

Vyráběla pistole, pušky a stále více kulomety. Firma prodávala nejen ruční zbraně, ale i licence, Velká Británie jednu takovou zakoupila kvůli výrobě kulometů Bren. Za 20 let se z Brna vyvezly zbraně za dvě miliardy korun (na tolik pro srovnání přišlo pohraniční opevnění) a kromě malodohodových spojenců firma vyzbrojovala Čínu a Latinskou Ameriku.

Podíl zbraní na československém exportu narostl na sedm procent. Praha se tak uprostřed třicátých let podílela na světovém obchodu se zbraněmi asi jednou čtvrtinou, a v letech 1934 a 1935 dokonce držela celkové prvenství.

Pro málo náročné trhy

Kolaps exportu ve třicátých letech vedl k vládním pokusům o jeho stimulaci. Devalvacemi, exportními prémiemi a zárukami, v roce 1934 dokonce vznikl Exportní ústav československý pro podporu přístupu na vzdálené trhy. Pomoc ale byla už ve své době hodnocena jako opožděná a málo efektivní.

Měnila se i teritoriální struktura vývozu. Zatímco jeho podíl do států vzniklých rozpadem Rakouska-Uherska klesal, rostl před nástupem Adolfa Hitlera k moci význam německého trhu. Například v roce 1927 do Německa šlo 28 procent československého vývozu.

Do zemí západních spojenců export stagnoval − v případě Velké Británie byl třikrát nižší. Na významu nabývaly trhy americké, asijské a africké, což ale potvrzovalo i to, že se domácí průmysl prosazuje snáze v méně vyspělých zemích. "V obchodních stycích s vyspělým světem se naopak ukázalo, že Československo nemá mnoho špičkových výrobků, které by dokázaly ve větší míře zaujmout západní odběratele," uvádí historik Aleš Skřivan.

Tento trend se prohloubil po nástupu komunismu, kdy byl export přesměrován do socialistických zemí v čele se SSSR. Ty získaly téměř tříčtvrtinový podíl a preferovaly lacinější zboží s nižší technickou úrovní, což znamenalo postupnou ztrátu konkurenceschopnosti domácích podniků. Státy východního bloku navíc po vybudování vlastních kapacit ztrácely už koncem 50. let zájem o československé stroje a zbraně, což v Praze opět vedlo ke snaze vyvážet alespoň do rozvojových zemí.

Ani to však nevedlo k tlaku na kvalitu a modernizaci. Na Západ nakonec nebylo možné, snad s výjimkou skla, vyvážet o mnoho víc než suroviny a polotovary.