Jistě, tento přešlap není ve správném slova smyslu automobil, ale určitě se jedná o vozidlo, které je úzce spojené s Porscheho prací pro Adolfa Hitlera. Na základě zadání německého diktátora a jednoho z nejhorších válečných zločinců všech dob totiž Porsche nepostavil jen Brouk, ale navrhoval pro něj i zbraně.
Příběh hybridního tanku začíná v roce 1940, kdy německá armáda přišla s požadavkem na vývoj nového průlomového obrněného vozidla s hmotností 30 tun. Soutěže se účastnilo několik firem, včetně Porsche.
Ferdinand se již tehdy rozhodl vsadit na originální pohonné ústrojí. Zatímco běžný tank tehdejší doby poháněl klasický spalovací motor, jenž svou sílu přenášel přes převodovku na hnací ozubená kola, která hýbala pásy, v případě prototypu označeného VK 30.01 (P) mělo jít o sériový hybrid.
Dva benzinové, vzduchem chlazené vidlicové desetiválce měly pohánět elektrické generátory a ty pak dodávat proud elektromotorům, které přímo točily ozubenými koly. Nebyl to první tank podobného typu, obdobné uspořádání používali již za první světové války Francouzi a pro Porscheho to také nebylo první podobně řešené vozidlo. Již na začátku dvacátého století postavil první sériový hybrid Lohner-Porsche Mixte Hybrid, který měl rovněž spalovací motor, jenž poháněl generátor a ten napájel elektromotory v nábojích kol.
Porsche si od takového uspořádání u svého prototypu sliboval mnohé. Motory mohl v korbě tanku libovolně posouvat a nemusel přitom řešit komplikované úpravy hnací hřídele (některé tanky mají například motor vzadu a poháněná přední ozubená kola).
Ušetřit vnitřní prostor pak mělo další řešení. Jeho chystaný tank byl vybaven podvozkem odpruženým podélnými zkrutnými tyčemi, které mohly být kompletně vně tanku a neubírat prostor pro posádku, munici a další.
V květnu 1941 se zadání změnilo. Po schůzce s Hitlerem dostali zástupci firem Henschel a Porsche za úkol postavit tank s hmotností 45 tun. Povinně ho měli osadit věží od firmy Krupp, která nesla 88mm, původně protiletadlový kanón. Důvod byl nasnadě: tato zbraň byla z německého arsenálu jediná, která si dokázala na dostatečnou vzdálenost poradit s britskými tanky Matilda II a hlavně sovětskými T-34 a KV-1.
Porsche se v případě nového zadání rozhodl pokračovat dále s projektem VK 30.01 (P), jehož označení se změnilo na VK 45.01 (P). "Musel řešit spoustu problémů, jeho pohonné ústrojí se jen stěží do tanku vešlo, takže se muselo vymyslet, kam dát pohon věže, hrozilo i přehřívání," říká kurátor tankového muzea v britském Bovingtonu David Willey.
V dubnu 1942 Henschel i Porsche ukázali Hitlerovi své prototypy a začalo být jasné, že konvenční návrh konkurenčního Henschelu je jednodušší a lepší. Později se z něj stal pravděpodobně nejznámější těžký tank druhé světové války, proslulý Tiger. Pro perspektivu, jak reálně byl návrh Porscheho technicky složitý: ani návrh Henschelu a výsledný Tiger nedosahoval jednoduchosti, kterou prosluly sovětské tanky, jež tak mohly vznikat ve spartánských podmínkách v obrovských počtech.
Hybridnímu tanku nehrála do karet ještě jedna věc. Elektromotory potřebovaly měď a tu zase nacistické Německo potřebovalo do svých dieselektrických ponorek. Na masovou výrobu tanku by jí již nebylo dost.
Přes neúspěch ve výběrovém řízení na těžký tank Porsche pokračoval. V rakouském závodě Nibelungenwerk vzniklo dohromady sto koreb, pro které nebylo využití. V září 1942 proto ministr vyzbrojování Albert Speer rozhodl, že devadesát z nich poslouží jako základ stíhače tanků.
Tak se Porscheho dílo dostalo na frontu, výsledný stíhač tanků dokonce hrdě nesl jeho křestní jméno: Ferdinand. Na první pohled šlo o monstrózní záležitost. V dozadu posazené kasematě byl 88mm kanon, ale ne ten samý, co měl Tiger. Ferdinand dostal nově vyvinout prodlouženou verzi Pak 43, která byla podle Willeyho schopná zničit většinu spojeneckých tanků na dva kilometry. Vlastní posádku přitom chránil až 20cm pancíř.
Úprava ukázala flexibilitu Porscheho řešení. Zatímco původně navrhovaný tank měl mít motory vzadu, u Ferdinandu byly uprostřed. A byly také jiné. "Porscheho desetiválce ve skutečnosti nefungovaly," říká Willey a je jen těžké si představit, jak udržet vzduchem chlazený motor umístěný uprostřed korby na správné provozní teplotě. Ferdinand tak dostal dvojici vodou chlazených motorů Maybach HL 120 TRM, které jinak samostatně poháněly o poznání menší německé tanky Panzer III a Panzer IV.
Přemístění motorů si vyžádalo zvláštní rozložení posádky. Řidič a jeho asistent seděli před pohonnými jednotkami vpředu, za nimi pak byl bojový prostor pro kapitána, střelce a dva nabíječe. Navzájem se oba oddíly dorozumívaly interkomem. Navzdory tomu, že zde píšeme o stíhači tanků dlouhém přes osm metrů a širokém takřka 3,5 metru, prostor uvnitř byl velice stísněný. Nepomohl ani inovativní komplikovaný podvozek, který byl navíc podle Willeyho zdrojem celé řady problémů. Původně ostatně počítal s o dvacet tun lehčím strojem.
Vysoká hmotnost, Ferdinand vážil 65 tun, komplikovala i odtah. Němci potřebovali pět běžných vyprošťovacích tanků, aby s nimi hnuli. Rychlost na silnici dosahovala pouhopouhých dvaceti kilometrů za hodinu. Při manévrování v blátě se navíc těžký tank mohl snadno zahrabat.
K tomu se přidala i vysoká spotřeba, na silnici jezdil Ferdinand za 600 litrů na sto kilometrů, v terénu za 900 litrů. Nikterak úsporný Tiger pro srovnání spotřeboval 432 litrů na sto kilometrů na silnici. Apetit Ferdinanda tlačil na německý nedostatek pohonných hmot a na logistické řetězce. Těm nepomáhalo ani zásobování náhradními díly, které se do velké míry neshodovaly s ostatními německými tanky.
Ferdinandy byly rychle dokončeny právě včas, aby se mohly zúčastnit jedné z nejslavnějších bitev druhé světové války. Poslední velké ofenzivy německé armády u ruského Kursku. A tam se ukázalo, jak moc nedomyšlené byly a jak jim ještě nesvědčila použitá taktika.
Nové stíhače tanků kvůli své domnělé nezničitelnosti měly tvořit jakýsi pancéřovaný klín. Do útoku i kvůli sovětskému ostřelování postupovaly před pěchotou, často bez její podpory. Tak se ale ukázala jejich zranitelnost. Ferdinandům chyběly zbraně na obranu proti pěšákům, neměly v korbě namontovaný kulomet. Pěchota Rudé armády se mohla přiblížit a poškodit stíhačům pásy. Bez otočné věže se z Ferdinandu v takovém případě stal nepohyblivý bunkr a terč pro ruské dělostřelectvo, kryty nad oběma motory přitom nebyly dostatečně silné, a snadno tak mohlo dojít k poškození motorů nebo jejich příslušenství.
O to víc byly nedostatky znát, když řada vozidel nezastavila kvůli nepřátelské palbě, ale kvůli nějaké poruše. Stísněný prostor pro motory komplikoval jejich chlazení a vedl k přehřívání. Posádka se pak často musela vydat zpoza tlustého pancíře ven a pokusit se o opravy. Během začátku ofenzivy to ještě bylo pro Němce dobré, při postupu mohli poškozené Ferdinandy dávat dohromady během nocí. Jakmile se ale bitva zlomila, zůstala z nich celá řada opuštěná a jejich vlastní posádky je musely zničit. Jeden, který posádka zničit nestihla, Rusové ukořistili a dnes ho vystavují v muzeu.
U Kurska bylo zničeno 19 z 90 vyrobených Ferdinandů, dalších 40 bylo poškozeno a podařilo se je opravit. Čistě matematicky úspěšné byly, dvě jednotky, které jimi byly vyzbrojené, hlásily tři sta až pět set zničených sovětských tanků, ale jejich operační nasazení prostě nedopadlo dobře. Jiná taktika, například společné nasazení společně s klasickými tanky, by možná znamenala, že by Ferdinand byl úspěšnější. K tomu ale nedošlo.
Vojáci je proto chtěli upravit podle svých potřeb, nicméně podle Willeyho k tomu nedostali příležitost. Neustále byli nuceni se svými nedoladěnými stroji bojovat.
Na konci roku 1943 bylo 48 z 50 zbývajících Ferdinandů posláno zpět do továrny, aby konečně dostaly potřebné úpravy. Než byly ale práce na všech dokončeny, museli je Němci dostat do Itálie, kde se vylodili Spojenci. V roce 1944 byl Ferdinand přejmenován na Elefant (slon), úpravy přidaly pancíř, kulomet v korbě, velitel dostal pozorovací kupoli a další.
Ani v Itálii se však upraveným stíhačům nedařilo. Úpravy zvedly hmotnost na 70 tun, takže už je neunesly italské silnice nebo mosty. Velký stroj navíc potřeboval pro bojový úspěch otevřený prostor, který mu Itálie nedopřála. Z Apeninského poloostrova nakonec Němci dokázali dostat jen dva kusy vozidla, které bylo jedním z prvních Hitlerových megalomanských projektů.
Poslední Ferdinandy/Elefanty byly nasazeny při obraně Berlína u města Zossen. Dnes existují jen dva, jeden zmíněný Ferdinand je v Rusku, druhý Elefant v Aberdeenu v USA, Američané ho ukořistili v Itálii.
Celý příběh ukazuje to, že i věhlasní inženýři se mohou seknout. Porscheho prokletím byla jeho přehnaná snaha být vždy na špici techniky a mít vlastní, neortodoxní řešení. Je dokonce vůbec otázka, jestli Ferdinand/Elefant vznikl inženýrským přístupem. Jednalo se do velké míry o technický počin, jakousi snahu dokázat, že to vůbec jde. Nikdo nestihl pořádně vyřešit, jak bude ve skutečnosti fungovat na bojišti, kde byl jeho jedinou devizou výkonný kanon, a celé řešení navíc neodpovídalo možnostem Německa v zásobování pohonnými hmotami a surovinami.
Porscheho tvrdohlavost, kdy proaktivně vyrobil sto podvozků, aniž by měl přiklepnutou armádní zakázku, navíc (a pro svobodný svět naštěstí) odkláněla zdroje nacistického Německa k nesmyslným projektům s problematickým přínosem. Vrcholem tohoto snažení měl být Hitlerem vysněný obří supertank, ironicky nazvaný Maus. I jeho vývoj měl na starosti Ferdinand Porsche a i on byl poháněný hybridním ústrojím prapůvodem z Elefantu. Vznikl ve dvou prototypech.
