Michal Hekrdla je zvláštní úkaz. Jezdí Tatrou 613, kterou vlastní přes dvacet let a kupoval ji ještě během vysokoškolských studií jako svůj úplně první vůz. Po mnoho let to byl jediný jeho automobil, kterým se dopravoval prakticky každý den, v létě zimě, bez ohledu na počasí a pak ani rodinný stav. T613 se tak stala i jediným rodinným automobilem a nebál se v něm vyrazit s manželkou na dovolenou po celé Evropě nebo vozit materiál při rekonstrukci bytu.
Zároveň ale není ten typický nadšenec, který by svůj vůz a kopřivnickou značku obecně zaslepeně a neobjektivně miloval. Ve skutečnosti na ní s nadsázkou nenechává nit suchou. Zkrátka nemá zbytečné iluze.
První T613 si pořídil přesně před dvaceti lety, když mu bylo čtyřiadvacet. "Tehdy se toho lidi zbavovali, protože nechtěli utrácet ohromné peníze za servis a opravy," vzpomíná. "Tatra se mi ale líbila. Těžko se to popisuje, mám zkrátka slabost pro tradiční mechaniku, pro technicky zajímavé stroje. A když všechno zrovna funguje, jak má, tak je to zkrátka zážitek," rozpovídá se nad svou šestsettřináctkou.
"V nové škodovce to necítíte, tam sice všechno funguje skvěle, ale zkrátka z toho nemám takovou radost, přestože cesta tatrovkou je pocitově dvakrát delší než s novou Škodou," dodává Hekrdla.
Modrá 613 ale nebyla koupě století. "První auto je v podstatě bezcenné, jde sice o kus z roku 1977, nicméně z té doby v ní nezbylo nic. Karoserie se měnila v roce 1982 a pak v roce 1990, jiný je motor, nápravy i interiér.
"Měla střešní okno z Favorita, kterým teklo, vyměnil jsem ho za střešní okno Webasto. Jedna z mnoha absurdit komunistického plánovaného hospodářství spočívala v tom, že podnik si nemohl koupit novou šestsettřináctku, zato si ale mohl nechat na staré vyměnit karoserii. Tehdy byla v podstatě spotřební zboží, když prorezla, vyměnila se za jinou," popisuje. Z veteránského pohledu tak nejde o extrémně cenný kousek, přesto ho má majitel rád.
Po delší pauze přiznává, že ho k nákupu Tatry inspirovaly knihy Hanzelky a Zikmunda. "Když se s Tatrou dostali na kraj světa, přišlo mi tehdy logické si koupit právě Tatru," říká. Tatra ho tehdy stála dvacet tisíc korun a zpětně ví, že absolutně netušil, do čeho jde.
"Pořizovací cena tehdy nebyla vůbec velká, šlo v podstatě o jeden až dva mé tehdejší platy. Problém ale nastal, když se začaly projevovat poruchy a bylo potřeba měnit díly," říká Hekrdla.
Výfuk dle jeho vzpomínek vyšel před dvaceti lety na 7,5 tisíce, výměna přední nápravy dvacet tisíc. "Ti chytřejší, což jsem já nebyl, to tenkrát dělali tak, že koupili tu nejlepší Tatru, která se objevila na prodej, za 100 tisíc. Pět let s ní jezdili, aniž by museli utápět peníze za servis a pak ji pustili dál. Já jsem byl blbej, o autech jsem nevěděl skoro nic a koupil jsem to, na co jsem měl. Takže jsem záhy zjistil, že má shnilé obě nápravy," směje se.
Alespoň se vyhnul lákadlu pořídit si exotičtější varianty, třeba model Special či typy se vstřikováním, s elektricky stahovatelnými okny, posilovačem řízení či s klimatizací, což jsou prvky daleko složitější na údržbu.
"Po takové době za volantem starého vozu mě už nic nerozhází, naučil jsem se jezdit v nouzi s nefunkční spojkou, startérem, stěrači a podobně a vždycky se to pak nějak vyřeší," směje se. "Když člověk koupí jakékoliv staré auto a chce s ním opravdu jezdit, trvá to tak tři, čtyři roky, než ho opravdu rozjezdí. U Tater je navíc problém s náhradními díly. Druhovýroba navíc nedává smysl, trh je malý, kult Tater žije vlastně jen v Česku," dodává majitel dvou T613, kde shání náhradní díly.
Problém je podle něj sehnat například zadní i přední světla, plechařinu, těsnění, výfuky, svody, součástky motoru, písty. "Třeba karburátory, vypadají jako ze škodovky, ale je to úplně jiný karburátor. To samé alternátor. I bezpečnostní pásy vypadají jako ze Škody, jsou ale o půl metru delší. A tak je to se vším," vypočítává. Najít šikovného a poctivého mechanika, který Tatrám rozumí, je pak ještě těžší. Ti nejlepší mají práci nasmlouvanou na roky dopředu.
Aktuálně Michal Hekrdla jezdí smetanovou 613, kterou v zuboženém stavu a rozloženou na díly koupil od kamaráda před asi 14 lety a nechal ji dát dohromady. "Většinou jedno auto vytáhnu a jezdím s ním celý rok či dva, pak je prohodím. Nejlíp se jim daří, když jsou v tahu a rozjezdí se. Měl jsem i 603, ale tu jsem prodal, na normální ježdění byla příliš stará a pomalá," popisuje.
Úplně denně ale s autem, například do práce, nejezdí. Nechce stát v pražských kolonách, smrdět lidem pod nos a pak zoufale hledat parkovací místo, to raději dává přednost MHD. "Nebaví mě to a je to neekologické v jakémkoli autě, natož v Tatře. A taky přece jen, řízení je náročnější," říká.
Tatra je prý ukázkový "dědkolap". "Dívky na tohle auto opravdu nepřitáhnete. Pořád ke mně chodí na benzinkách nějaký děda a ptá se na spotřebu, přitom to je to poslední, co mě osobně trápí. Prý jestli to mám aspoň předělané na plyn, to pak už vůbec nevím, co mám odpovědět," popisuje.
Škodovky vyvolávají daleko větší nostalgii, protože je lidé doma měli. "Ale tohle nikdo neměl, jezdili v tom jen papaláši a běžní lidi si to pořídit nemohli. Z globálního hlediska to nemá absolutní hodnotu," dodává. Proto by si prý v dnešní době novou T613 ani nekoupil. "Prodávají se úplné vraky za půl milionu, lepší stroje za miliony. Za ty peníze si můžete pořídit staré Porsche, které má hodnotu větší a i svezení bude nesrovnatelně lepší," uvažuje.
Jedním dechem ale dodává, že má na Tatře rád historii. "A navíc jsem konzervativní, když si na něco zvyknu, nechci se toho vzdát. Tolik místa jako v Tatře mi navíc škodovka opravdu nenabídne. A ten zážitek z jízdy se dá taky těžko popsat," dodává majitel tatrovek s tím, že nejvíc si cení toho, v jak komorních podmínkách továrna osobní Tatry produkovala, že se nebála vyrábět velmi neortodoxní stroj s mnoha technickými podivnostmi a že se jí toto dílo dařilo udržet ve výrobě až do těžko uvěřitelného roku 1999.
Sám je prý zvědavý, jak dlouho ještě půjde provozovat T613 v běžném provozu. "V plánu mám vydržet do důchodu," říká nadšenec a dodává: "Blbnout s tatrovkama můžu ale samozřejmě díky pochopení mé úžasné manželky."
