Cvikov proslul v rámci automobilové výroby především Trabantem, v předválečných továrnách Audi a Horchu - ty se v roce 1958 spojily do jedné automobilky VEB Sachsenring Automobilwerke Zwickau - se ale zdaleka nedělal jen zázrak z duroplastu, případně jeho předchůdci. Třeba někdejší závod na luxusní automobily značky Horch začal v roce 1947 chrlit nákladní automobily IFA, samozřejmě podle původního kapitalistického vzoru, případně traktory. Osobní auta mu ale zůstávala zapovězená.
To platilo až do roku 1953, kdy přišel politický impuls na zahájení vývoje velké osobní limuzíny s klasickou koncepcí, šestiválcovým motorem a dostatečně reprezentativním designem. Údajně sám předseda komunistické strany SED Walter Ulbricht chtěl, aby se nový vůz co nejvíce podobal (a samozřejmě ho i překonal) západoněmeckému Mercedesu-Benz 220. A byl to právě Ulbricht, k jehož narozeninám 30. června 1954 měla automobilka předvést výsledek vývojového snažení.
Protože bylo nemyslitelné nesplnit úkol k výročí některého z významných komunistů, testovací prototyp limuzíny Horch P240 byl Ulbrichtovi skutečně v den jeho narozenin předveden. Auto se v tu chvíli opravdu jmenovalo Horch, třebaže práva na užívání označení a loga někdejší slavné značky v NDR pochopitelně neměli.
Ačkoliv se přes 4,7 metru dlouhý sedan s 2,8metrovým rozvorem náprav ukázal poprvé v roce 1954, o nějaké větší výrobě ještě v tu dobu nemohla být řeč. Jan Tuček v knize Auta východního bloku zmiňuje, že do konce roku vzniklo jen devět dalších prototypů, samozřejmě pro stranické představitele. Další dvě desítky aut vznikly o rok později a teprve v roce 1956 se sedan Horch P240 už s přídomkem Sachsenring poprvé představil veřejnosti. Bylo to na lipském veletrhu.
Limuzína to byla pohledná a detaily odkazovala na předválečné Horchy. Zdaleka přitom nešlo jen o typické logo. Vedle jednobarevné karoserie existovaly i dvoubarevné kousky, které měly barvy od sebe oddělené poměrně masivní chromovanou lištou táhnoucí se přes celý bok se zalomením v předních dveřích (ta byla i u jednobarevných modelů). Nejen tvar této lišty, ale i provedení masky chladiče nebo blinkrů se ale během několik let výroby proměnilo.
Vedle sedanů vznikly ještě v roce 1956 dva (je ale možné najít i o pár kusů vyšší číslo) přehlídkové kabriolety pro ministerstvo národní obrany. Postavila je karosárna KWD z Drážďan.
Jak už bylo řečeno, Horch P240 byl sedan klasické koncepce se vpředu uloženým šestiválcovým motorem o objemu 2,4 litru a výkonem 59 kW. Sílu přenášela na zadní kola - zadní náprava byla převzatá z EMW 340, což bylo "ukradené" BMW z Eisenachu - čtyřstupňová manuální převodovka: nejvyšší rychlost byla 140 km/h, spotřeba se pohybovala kolem 12 litrů na 100 km. Karoserie pak seděla na žebřinovém rámu, což bylo na luxusní vůz té doby poměrně neobvyklé řešení.
Tuček zmiňuje, že v roce 1956 už vznikly na dvě stovky sedanů, ovšem s řadou menších či větších poruch a problémů, které se musely řešit takzvaně "za pochodu". Problémem nebyl ani tak zájem pracovníků automobilky, ti naopak byli rádi, že mohou dělat i přece jen prestižnější osobní auta, jenomže vyšší podíl ruční práce v kombinaci s nedostatečným technickým vybavením se na kvalitě zkrátka podepsat musely.
Sériová produkce se rozběhla až ve druhé polovině roku 1957, jestli se ovšem výrobě lehce přes 500 kusů za rok dá sériová produkce vůbec říkat. Počátkem stejného roku také západoněmecká automobilka Auto Union oficiálně podala protest - píše Andy Thompson v knize Cars of Eastern Europe: The Definitive History - proti užívání jména a loga Horch, sedan se tak přejmenoval na Sachsenring P240, to podle nedalekého závodního okruhu. Od roku 1958 pak nesl rovněž logo se stylizovaným S, které je známé i z Trabantů.
V roce 1958 také vzniklo šest kombíků s plátěným stahovacím dílem střechy, které byly určené jako přenosové a kamerové vozy pro východoněmeckou televizi. Mezi zákazníky, kterými byly především vrcholní představitelé strany i státu, respektive (tajné) policii, se praktičtější model nedostal.
Nakonec i ze sedanu P240 se stala poměrně vzácná až skoro sběratelská záležitost. V roce 1958 totiž vzniklo opět jen lehce přes 500 automobilů, navíc už v srpnu téhož roku bylo jasné, že výroba P240 v následujících měsících skončí. V rámci RVHP totiž nebylo žádoucí dělat tolik podobně zaměřených aut a komunističtí představitelé usoudili, že sovětské Čajky a Volhy (jejichž dovoz do NDR byl levnější), respektive československá Tatra 603 musí stačit. Ostatně právě s T603 byl typ P240 na příkaz RVHP přímo porovnáván a prohrál s ní. I to přispělo ke konci "východoněmeckého Mercedesu". Ve Cvikově navíc potřebovali všechny kapacity vrhnout na výrobu Trabantů.
Mezi lety 1956 a 1959 nakonec vzniklo necelých 1400 kusů Horchu a později Sachsenringu P240. Plánovaná roční produkce byla přitom na úrovni až devíti tisíc kusů. Přežil alespoň motor, který se objevil ve vojenském terénním autě Sachsenring P3.
Byl by to úplný konec příběhu jedné neúspěšné a zapomenuté limuzíny z NDR, kdyby nepřišel rok 1969 a oslavy dvacátého výročí založení NDR. Ta potřebovala přehlídková auta, která ale z Wartburgů nebo Trabantů šlo udělat jen hodně těžko. Pro lidovou armádu tak kabriolet Sachsenring P240 Repräsentant na základech už nevyráběného sedanu P240.
Zatímco technika včetně 59kW šestiválce zůstala beze změn, karoserie byla navržena úplně nově a vzhledově odpovídala konci 60. let. Vyrobená však byla z laminátu a postrádala také jakoukoliv i provizorní střechu. Velmi strohý byl také opět laminátový interiér vozu. Vzniknout měla jen dvě auta, lze se ale dočíst také až o pěti vyrobených kusech. Na přehlídkách se každopádně kabriolety objevovaly až do roku 1989.
