Je třeba nějakých speciálních schopností a triků, aby bylo možno jet s dodávkou střední velikosti v běžném provozu se spotřebou pod pět litrů?
Právě tu (konkrétně 4,91 litru nafty na sto kilometrů) dosáhl při svém červnovém pokusu rakouský specialista na úspornou jízdu Gerhard Plattner za volantem vozu Volkswagen Transporter. Vydal se na trasu Praha-Hanover a zpět, přičemž oficiálně ověřená spotřeba na více než 1000 kilometrů dlouhé trase byla 4,91 litru.
Rozhodli jsme se reálnost jeho výkonu ověřit. Nikoli ovšem na stejné trase, ale na trati, po které se jezdí tuzemská soutěž o co možná nejnižší spotřebu s vozy Škoda, takzvaný Economy Run.
Měli jsme k dispozici naprosto stejný vůz jako Plattner, tedy skříňové provedení dodávky Volkswagen Transporter Transporter T6 s motorem 2.0 TDI EU6 a s výkonem 110 kW/150 koní. Ten je spojený šestirychlostní manuální převodovkou.
Oficiální kombinovaná spotřeba tohoto vozu je 6,1 litru na sto kilometrů.
Poslední červnovou sobotu jsme se tedy vydali na tři sta kilometrů dlouhou trať, která startuje v Kosmonosích u Mladé Boleslavi a vede směrem na Bělou pod Bezdězem, Českou Lípu, Nový Bor, Liberec, Jablonec do Harrachova, Vrchlabí, Trutnov, Jičín a Sobotka zpět do Kosmonos.
Jde o okruh dlouhý takřka přesně tři sta kilometrů a například je nutno při něm v Kořenově vyjet do nadmořské výšky zhruba osm set metrů. Projíždí se na něm rovněž centry řady měst, kde je nutno zastavovat na křižovatkách nebo před kruhovými objezdy, tempo je navíc zpomalováno množstvím semaforů na úsecích s jednosměrným provozem. Ty jsou instalovány kvůli probíhajícím opravám komunikací.
Zatímco Plattner na rovinaté trase (s výjimkou překonání Krušných hor) docílil průměrné rychlosti 70 kilometrů v hodině), my jsme se drželi pravidel eco rally a dodržovali průměrnou rychlost nad 55 kilometrů v hodině.
V cíli dokladoval palubní počítač vozu, že naše průměrné tempo bylo 56 kilometrů v hodině.
Na rozdíl od rakouského specialisty jsme se ale rozhodli více než pět hodin trvající cestu absolvovat se zapnutou klimatizací. Pokud bychom to neučinili, možná bychom v cíli potřebovali lékařskou péči, protože venku v ten den panovaly tropické teploty přes 33 stupňů Celsia. Bylo nám tedy hned na počátku cesty jasné, že Plattnera nejspíše napodobit nedokážeme.
Začátek trasy nás ale naplňoval optimismem. Spotřeba na palubním počítači postupně klesala, až se na začátku České Lípy dostala na rovné čtyři litry. Jenže semafory ve městě (jeden z nich s dlouhodobým stáním kvůli opravě silnice) zvedly vzápětí spotřebu na průměrných 4,4 litru. Současně se zhoršil parametr průměrné rychlosti z počátečních skvělých 64 kilometrů v hodině na 60.
V další fázi cesty, která stoupala do hor, nám bylo jasné, že se spotřeba dále zhorší, jen jsme nevěděli o kolik. V Novém Boru palubní počítač ukazoval 4,6, v Tanvaldu už 4,8. To už jsme měli za sebou více než třetinu stanovené trasy.
V Kořenově, kde se nachází nejvyšší bod předepsané cesty, se spotřeba dostala na 4,9 litru. To už jsme si mysleli, že Plattnera dokonce pokoříme.
Celou dobu jsme se snažili důsledně dodržovat zásady "ekologického" jezdce, které nám vštípili několikanásobní vítězové zmíněné soutěže Economy Run Marek Tribula a Martin Kadlec.
Ty spočívají především ve snaze o maximální plynulost jízdy a co možná nejvyšší využití získané kinetické energie. Při jízdě po rovině to například znamená co možná nejrychlejší rozjetí vozu na rychlost cca 70-80 kilometrů v hodině a pak co nejdelší plachtění na neutrál až do doby, kdy je možné za použití nejvyššího dostupného rychlostního stupně opět vůz rozjet na výše zmiňované tempo.
Jenže, jak jsme si ověřili zejména z kopce, jízda s dodávkou, která má vzhledem k přísně užitnému tvaru velký odpor vzduchu, je něco jiného než řízení Škody Rapid, s níž jsme rally absolvovali loni v září.
Auto nedokáže tak daleko plachtit jako aerodynamicky mnohem lépe tvarovaný "osobák". Dokonce i z kopce bylo nutno občas sešlápnout plynový pedál.
Semafory provázející opravy silnic snižovaly tempo, takže jsme se před Trutnovem dostali na takřka limitních 56 kilometrů v hodině, navíc zhoršovaly i spotřebu, jelikož se při stání s vypnutým motorem v kabině zvýšila teplota a klimatizace po opětovném rozjezdu odebírala více výkonu. Nicméně v Trutnově jsme měli spotřebu v průměru 4,8 litru a libovali jsme si, že minimálně podle palubního počítače budeme lepší než rakouský jezdec.
Nakonec se ale tento záměr nepodařil a do cíle jsme dorazili přesně s tou hodnotou spotřeby, kterou deklarovala samolepka na autě. Tedy - 4,9 litru na sto kilometrů.
