První Volhou, která přežila nejen reformy uvnitř Sovětského svazu ve druhé polovině 80. let a jeho následný rozpad, ale také celé 20. století, byl GAZ 3102. Ano, o něm jsme se zmiňovali již minulý týden v článku o modelu GAZ 24 Volha. Řada 3102 měla být její luxusnější a lepší alternativou a také měla lépe vyplnit mezeru, která vznikla mezi 24 a luxusním státnickým modelem GAZ 14 Čajka.
Vývoj vozu začal zhruba v polovině 70. let a od začátku nebylo pochyb o tom, že - jakkoliv byla 3102 luxusnější než tehdy jediná Volha s označením 24 - na zcela nový technický základ nebude dostatek finančních prostředků. Takže se pracovalo především na karoserii, interiéru a dílčích technických vylepšeních. První prototyp nesl označení 3101, další s větším množstvím změn už přešly na konečné jméno 3102.
Příbuznost s Volhou 24 byla zjevná především ve střední části, která si zachovala svůj tvar. Spojení také potvrzoval stejný rozvor náprav o délce 2,8 metru. Designéři nicméně výrazně přepracovali přední i zadní část, v obou případech oproti originálu prodlouženou. Auto tak dostalo nejen modernější tvarování, ale také měřilo na délku téměř pět metrů.
Výrazně ubylo chromovaných prvků, jakkoliv třeba maska chladiče byla stále výrazně pochromována. Nová byla hranatá přední světla s blinkry zasahujícími do boků karoserie, kliky dveří byly zapuštěné a z předních bočních oken zmizela malá trojúhelníková okénka. Sadu vnějších designových změn oproti 24 doplňovaly nové kryty kol s radiálními pneumatikami a zadní část s velkými skupinovými svítilnami. Jak bylo zmíněno už minule, řadu těchto úprav po pár letech dostal i model GAZ 24-10 Volha.
Za zmínku stojí zcela nový interiér s imitací dřeva, přepracovaným volantem, kruhovými budíky a především nastavitelnými hlavovými opěrkami sedadel vpředu a bezpečnostními pásy vzadu. Objevily se i nové výplně dveří a vyhřívané zadní okno. GAZ 3102 byl zkrátka tou nejlepší Volhou v celé nabídce. Běžným zákazníkům nebylo auto vůbec dostupné, určené bylo jen pro politické představitele, policii či další součásti státní správy. Zapovězen byl taktéž export mimo země východního bloku.
Technické změny zahrnovaly kotoučové brzdy vpředu, vzadu pak bubnové brzdy dostaly alespoň regulátor tlaku tak, aby při prudkém brzdění nedošlo k jejich zablokování. Nádrž se přesunula dozadu za zadní sedadla. Pod kapotou byl známý 2,4litrový čtyřválec z motorárny ZMZ, ovšem vybavený elektronickým zapalováním a také předzapalovací komorou, píše Andy Thompson v knize Cars of the Soviet Union: The Definitive History. Bylo to poprvé, co něco takového sériově vyráběné sovětské auto dostalo.
Výkon motoru stoupl na 77 kW, zadní tuhou nápravu nadále poháněla mechanická čtyřstupňová převodovka. A jakkoliv ve vývojových fázích opět technici uvažovali nad zástavbou šestiválcového motoru, čtyřválec zůstal jedinou volbou. Pokud si auto samozřejmě nevyžádala KGB. Pro ni totiž opět vznikl vizuálně téměř nerozpoznatelný, ale technicky mimořádně odlišný speciál s těžkým osmiválcem.
Opět šlo o 5,5litrový motor o výkonu 143 kW v kombinaci s třístupňovým automatem, schovaný do útrob modelu 31012. Takové auto patřilo k nejrychlejším na tehdejších sovětských silnicích, aby se na ní ale vůbec udrželo, vozilo pod podlahou kufru olověnou desku s hmotností 90 kg. GAZ také zkoušel tuto verzi Volhy vybavenou rotačním motorem původem od automobilky AvtoVAZ. Stejně jako v žigulících s touto jednotkou byly ale i Volhy s ní poměrně nespolehlivé a jejich životnost nebyla dlouhá. Vedle KGB je využívala i klasická policie.
Sériová výroba, jakkoliv v nevelkých číslech - prim hrála i nadále Volha s číslem 24 a později 24-10 - modelu GAZ 3102 Volha odstartovala na přelomu let 1981 a 1982. Následně se připojil i model s osmiválcem, dělaný víceméně ručně v malých sériích, a jakkoliv se automobilka z Gorkého pokoušela vyrobit řadu prototypů včetně naftové verze nebo modelu s prodlouženým rozvorem, sedan nakonec zůstal jediným členem nabídky. Kombi s novou tváří se objevilo taktéž jen jako prototyp.
GAZ měl tedy v polovině 80. let v nabídce dva různé automobily se jménem Volha a luxusní Čajku, všechny tři modely ale přestávaly stačit konkurenci, tím spíše, když se zhruba od poloviny 80. let začaly objevovat postupné ekonomické a posléze i politické reformy Sovětského svazu známé jako perestrojka, tedy přestavba. A v Gorkém tak i proto započaly práce na úplně nové Volze, která mohla nahradit zároveň Volhu i Čajku.
Nejvyšší model zamýšleného programu s novým technickým základem dostal označení 3105. Jeho rozvor měl 2870 mm, délka přesáhla pětimetrovou hranici a především - osmiválec pod kapotou poháněl všechna kola. Kromě modelu 3105 měly na stejném technickém základu vznikat i menší typy se čtyřválcem, v prototypové fázi označované jako 3103 s pohonem předních kol a 3104 s pohonem všech, později jen zadních, kol.
První prototyp vrcholného modelu 3105 vznikl v roce 1987 a dostal vedle relativně moderní zaoblené karoserie i boční prosklení zasahující až do dveří. Šlo o poměrně atypický prvek, tím spíše u jinak celkem konzervativního sovětského luxusního sedanu. Právě v roce 1987 také GAZ dostal zelenou k tomu začít plánovat sériovou výrobu nástupce Volhy.
Nicméně nedostatek financí projekt rychle přibrzdil a místo toho se začalo uvažovat o spolupráci automobilky z Gorkého, pozdějšího Nižního Novgorodu, s někým ze zahraničí, nejlépe ze Západu. Ani tento projekt nicméně nevyšel a GAZ opět přistoupil k rozpracovanému projektu "nové Volhy", tentokrát se zaměřením na nejluxusnější model 3105, která měla být výkladní skříní průmyslu a měla též plně nahradit Čajku. Po řadě testů bylo naplánováno, že se sériová výroba rozjede v roce 1992 - už bez atypických bočních oken.
GAZ se však v listopadu 1992 změnil na akciovou společnost a rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 a celkovou ekonomickou transformací Ruska se automobilka dostala do nemalých finančních problémů. Přišla o státní zakázky a většina bohatých zákazníků dávala přednost výrazně modernějším a kvalitnějším strojům mimo jiné i z německé produkce. Ačkoliv byl tedy GAZ 3105 Volha moderní, měl osmiválec a bohatou výbavu, úspěchu se nedočkal. Do roku 1996 vzniklo jen 55 kusů.
A tak se GAZ musel i v roce 1992 dál spoléhat na prověřenou kvalitu. Model 24-10 Volha nahradil typ 31029 Volha s mizernou kvalitou výroby, na podobné výkyvy si musela zvyknout i souběžně vznikající vyšší řada 3102 Volha. Ta byla nově dostupná i běžným zákazníkům, ovšem stále za vyšší cenu než 31029. Proč? Kvůli lepší image, běžní zákazníci si byli za někdejší pýchu ruské automobilky stále ochotní připlatit.
Od roku 1992 se model 3102 vyráběl ve zmodernizované verzi s upraveným a mírně slabším čtyřválcem ZMZ s karburátorem o výkonu 73,5 nebo 66 kW pod kapotou. Vizuálně se auto nedočkalo výraznějších změn, postupně se ale rozšiřovala sériová i příplatková výbava, včetně třeba klimatizace nebo posilovače řízení. V průběhu 90. let se objevila u některých variant pětistupňová manuální převodovka a do nabídky přibyl také 2,3litrový čtyřválec ZMZ se vstřikováním benzinu a výkonem 96 kW. Zároveň v roce 1994 skončila výroba verze s osmiválcem.
GAZ 3102 také postupem času dostal řadu technických změn, odpovídajících modernějším typům 3110, respektive 31105, i drobných designových vylepšení exteriéru a interiéru. Jedna z jeho hlavních výhod, totiž komfortní jízda, ale zůstala až do konce výroby v roce 2008. Ano, GAZ 3102 Volha nakonec vydržel ve výrobě téměř 30 let a celkem vzniklo necelých 156 tisíc kusů. Postupně se také výrazně zlepšila na počátku 90. let špatná kvalita výroby a na sklonku výroby došlo také na 2,5litrový čtyřválec ZMZ, který vyhovoval emisní normě Euro 3.
Tím, že projekt na výrobu modelů 3103 až 3105 nevyšel, zůstala vedle větší a luxusnější 3102 v nabídce i menší řada 31029. Tu v roce 1997 nahradila její výrazná modernizace 3110 Volha, především v západní Evropě ale prakticky neznámá. Šlo o další, tentokrát ale rozsáhlejší modernizaci původního typu 24 Volha. Rozvor 2,8 metru zůstal, na délku mělo auto nově 4870 mm.
Vedle sedanu v nabídce nechybělo ani o pár milimetrů kratší kombi s označením 310221 a opět se sedmi sedadly, jakkoliv komfort ve druhé a třetí řadě nebyl údajně příliš velký - to proto, že nové byly jen přední sedačky, ty zadní byly stále původní ještě z 24-10.
Kombi bylo také méně populární než sedan a vznikalo ve výrazně menších výrobních sériích. Důležitou zprávou ohledně výroby bylo, že její kvalita výrazně stoupla a auto už netrápilo tolik problémů jako předchozí typ 31029. Co se oproti němu změnilo? Přední část dostala jinou masku chladiče, zadní partie byly více zakulacené a zcela jinak tvarované, kabina byla modernější a pro cestující komfortnější, a kvůli významným úpravám podvozku především v oblasti zadní nápravy se povedlo vylepšit jízdní vlastnosti.
Vpředu se objevily kotoučové brzdy, standardem se stal i hydraulický posilovač řízení a od roku 1999 také pětistupňová mechanická převodovka. Pod kapotou se vedle osvědčených čtyřválců ZMZ o objemu 2,4 litru s výkonem 66 a 73,5 kW a karburátorem objevila i modernější jednotka o objemu 2,3 litru s výkonem 96 kW a vstřikováním paliva. Jde o stejnou nabídku, jakou na konci 90. let disponovala souběžně montovaná Volha 3102.
Rozdílem se stal 2,1litrový naftový agregát s výkonem 70 a po úpravách pro normu Euro 2 81 kW, který vznikal v Rusku ve spolupráci automobilky GAZ a společnosti Magna Steyr. Ten dostal jen typ 3110, přičemž při stálé rychlosti 100 km/h spotřeboval dle Andy Thompsona jen 8,1 litru paliva - to byla výrazně lepší hodnota než v případě zážehových agregátů ZMZ. Mimochodem, nabídku opět doplňovaly speciální verze sedanu pro taxislužby a kombi v sanitní úpravě.
V roce 2003 se do výroby dostalo zmodernizované provedení modelu 3110 Volha. Vizuálně se příliš změn neobjevilo, technicky však došlo na zcela novou přední nápravu (poprvé od 70. let), která už nevyžadovala ke správnému fungování pravidelné mazání řidičem, a instalaci stabilizační tyče na zadní nápravu. Volha si tak opět polepšila v otázce jízdních vlastností. Úpravami prošla i pětistupňová převodovka a čtyřválec se vstřikováním paliva dostal katalyzátor. Hned v únoru 2004 ale 3110 nahradil GAZ 31105 Volha, tedy další modernizace známého vozu.
Ta se vizuálně inspirovala v modelu 3111 Volha, který se ukázal v roce 1998 (a navázal tak na prototyp se staronovým označením 3103 z roku 1997) a měl být dalším moderním pokusem o automobil Volha, tentokrát s pohonem zadních kol. Auto se nicméně kvůli finančním problémům, odkládání sériové výroby a následné nutné restrukturalizaci podniku v roce 2000 při převzetí novými majiteli příliš neujalo. Nová Volha byla také poměrně drahá.
To všechno vedlo k tomu, že mezi lety 2000 a 2004 vzniklo pravděpodobně jen asi 424 kusů Volhy 3111. Nejběžnějším motorem je 2,5litrový čtyřválec ZMZ se vstřikováním benzinu, který se v pozdější upravené formě dostal i do velkosériových modelů s označením Volha. Motorový prostor 3111 ale umožňoval i zástavbu šestiválce či naftového motoru. Poprvé se Volha s tímto modelem také dočkala ABS.
Z 3111 tak skutečně sériové Volhy převzaly některá technická řešení a model 31105 také přední část s kapkovitými světlomety a jinou maskou chladiče. Upraven byl i přední nárazník. Vítanou změnou se stalo přepracování sloupku řízení a snížení pozice předních sedadel, řidič se tak za volant poprvé vměstnal poměrně pohodlně a s určitou prostorovou rezervou. Technické změny představila už modernizace původního typu 3110, u 31105 nicméně zmizelo z nabídky kombi. To bylo k dispozici už jen na objednávku a s výběrem mezi přední části 3110 a 31105.
Koncem roku 2005 se do prodeje dostala ve větším množství Volha 31105 s novým motorem - 2,4litrovým čtyřválcem o výkonu 101 kW z produkce Daimler-Chrysleru. Ten se původně vyráběl v Mexiku, například pro Chrysler Neon, a pro Volhu dostal specifický systém řízení vstřikování paliva. To proto, alespoň jak píše Andy Thompson, že Chrysler nechtěl svůj software poskytnout ruskému výrobci. Byl také o něco větší než původní motory ZMZ, to si vyžádalo úpravu přední nápravy nebo kapoty.
A proč se vlastně poprvé sériová Volha dočkala jiného než ruského motoru? Motorárna ZMZ totiž, podle již citované knihy Cars of the Soviet Union: The Definitive History, výrazně zvedla ceny svých jednotek, takže se ruská automobilka začala poohlížet jinde. A přestože se nakonec GAZ se ZMZ domluvil, dělala se poslední sériová Volha i s americkou pohonnou jednotkou (údajně dostal americký motor na sklonku výroby i model 3102 Volha). Ta byla mimochodem populárnější než původní ruské motory.
V roce 2007 přišla do výroby poslední modernizace modelu GAZ 31105 Volha. Při ní se změnil interiér s výškově stavitelnými sedadly, upravenými budíky nebo výškově i podélně nastavitelným volantem. Změnami prošla také maska chladiče a objevila se verze 311055 s rozvorem prodlouženým o 300 mm. Už v roce 2006 se Volhy zbavily, kvůli problémům s plněním emisních předpisů, motorů s karburátorem. Na úplném konci výroby se naopak do nabídky dostal ještě modernější 2,5litrový čtyřválec ZMZ, který plnil emisní normu Euro 3.
Původně ohlásil GAZ konec výroby modelů Volha už na rok 2007. Nakonec si to ale rozmyslel a život především sedanům o něco prodloužil až do listopadu 2008 (ještě v prosinci stejného roku vznikla finální série sanitek), kdy v Nižním Novgorodu vznikla nejen poslední Volha 31105, ale tím i poslední pohrobek limuzíny GAZ 24 Volha.
A jakkoliv se ruská automobilka snažil kultovní jméno nabídkou modelu Volha Siber, tedy přeznačeného Chrysleru Sebring první generace, v nabídce udržet i po roce 2008, k úspěchu to nevedlo. Siber si do podzimu 2010 připsal ani ne devět tisíc vyrobených kusů. Pod svou vlastní značkou se GAZ od té doby věnuje už jen výrobě užitkových a nákladních automobilů.
