Vůně benzinu a vkus. Dávná doba, kdy československé benzinky bývaly umělecké dílo

Malostranská benzinka na Klárově od Josefa Gočára. Architektonicky pozoruhodný objekt připomínající vlnu.
Čerpací stanice Bratří Zikmundů ve smíchovské Drtinově ulici. Benzinka se na stejném místě nachází dodnes, byť v jiné podobě.
Reklama z roku 1927 uvádí, že síť Bratří Zikmundů měla tou dobou přes 200 čerpacích stojanů po celé republice.
Machoňova čerpací stanice ve Zlíně v roce 1937.
Jednoduché stavební řešení od Ladislava Machoně, které se objevovalo na různých místech republiky. Zobrazit 7 fotografií
Foto: Archiv: Vyšehradskej jezdec
Vyšehradskej jezdec
14. 4. 2020 6:03
Mohlo by se zdát, že pro architekta neexistuje fádnější zadání než navrhnout benzinku. Tak lze alespoň soudit při pohledu na stovky nevzhledných škatulí, rozesetých po české krajině. Přitom bývaly doby, kdy i čerpací stanice stavěli ti nejlepší z nejlepších.

První ryze český automobil se spalovacím motorem vznikl v roce 1897 a dnes je známý pod jménem Tatra Präsident. K jeho pohonu tehdy sloužila směs benzinu s éterem, takže nádrž se nejsnáze doplňovala v lékárně nebo drogerii.

Stejný postup volili motoristé i v následujících desetiletích, kdy na českém území začaly vznikat první rafinerie na úpravu ropy. Majitelům aut nabízely pestrý výběr pohonných hmot - od nafty přes benzin až k různým lihobenzinovým směsím. Jejich prodej pak probíhal v síti vybraných drogistů a hokynářů.

Počet automobilů na území Československa stoupl v rozmezí let 1900-20 z jednotek kusů až na desítky tisíc. A z prodeje pohonných hmot se začal stávat lukrativní byznys, ve kterém zavládla ostrá konkurence. Československý trh postupně ovládla pětice nejsilnějších společností - Fanto, Bratři Zikmundové, Kralupol, Naftaspol a americká Vacuum Oil Company. O zákazníky mezi sebou soupeřily svými cenami, kvalitou produkce a také servisem.

V roce 1923 představila distribuční společnost Bratří Zikmundů první veřejnou čerpací stanici u nás. Stála na pražském náměstí Republiky a měla podobu uzamykatelného stojanu s podzemní nádrží. Podobných čerpadel se zakrátko objevily stovky po celé republice a některé z nich fungovala až do sedmdesátých let.

Na hlavních silničních tazích však začala růst poptávka po větších benzinkách s objemnějšími tanky, které by dokázaly obsloužit víc automobilistů naráz.

V polovině třicátých let tak dvojice úhlavních rivalů Fanto a Bratři Zikmundové oslovila renomované architekty, aby pro ně navrhli čerpací stanice v dnešním slova smyslu. Jednalo se o zastřešené konstrukce s několika stojany a odděleným příjezdovým pruhem. Bylo pamatováno i na obslužný personál, který se mohl ukrýt před nepřízní počasí v malých kioscích.

Společnosti Fanto se podařilo do svých služeb angažovat jednu z největších architektonických hvězd v Československu - Josefa Gočára. Autor proslavený kubistickým Domem U Černé Matky Boží nebo vršovickým kostelem sv. Václava prokázal i v případě benzínek svou výjimečnost.

Jeho zásluhou se na pražském Klárově vzedmula pozoruhodná železobetonová vlna, pod kterou místo surfařů projížděli pražští motoristé. Také ostatním realizacím dokázal Gočár vtisknout nevtíravou eleganci, ať už šlo o benzinku v Moravské Ostravě, anebo Hrdlořezích.

Také Moravská Ostrava se mohla chlubit Gočárovou realizací.
Také Moravská Ostrava se mohla chlubit Gočárovou realizací. | Foto: Archiv: Vyšehradskej jezdec

Pro konkurenční Bratry Zikmundy pracoval pro změnu architekt Ladislav Machoň, který měl s Gočárem mnoho společného. Oba vzešli z ateliéru Jana Kotěry a prošli podobným stylovým vývojem.

Z Machoňových benzinek lze vysledovat větší touhu po typovosti. Konstrukce jeho stanic se dala bez větších obtíží uplatnit takřka kdekoliv a při jejich výstavbě mohla být využita jistá míra prefabrikace. Podle dobového funkcionalistického kánonu se zde hledělo především na funkčnost, která sama o sobě měla stavbám vetknout krásu.

Z prvorepublikových benzinek přežívá dodnes na českém území jen pár posledních mohykánů, např. v Hradci Králové nebo Hodkovicích nad Mohelkou. Až na výjimky jsou v žalostném stavu, což je i případ čerpací stanice v Praze na Zličíně.

Ta bývá občas připisována také Ladislavu Machoňovi, třebaže se mi tuto informaci nepodařilo hodnověrně ověřit. Přesto by byla věčná škoda nechat nejstarší pražskou benzinku spadnout. Snad se pro ni vbrzku najde nové využití…

Případ ukradené benzínky

O návrat k tradici architektonicky řešených benzínek se v roce 2010 pokusil pražský Ateliér SAD. Pro slovenské Matúškovo navrhl čerpací stanici zastřešenou železobetonovým monolitem ve tvaru trojlístku. Dílo nepopírá inspiraci podobnými stavbami z padesátých let, využívá však modernější materiály nebo dílčí řešení. Benzínka záhy po své dostavbě získala několik architektonických ocenění a stala se vyhledávanou filmovou lokací.

V loňském roce pak podobná čerpací stanice vyrostla také v Praze Libni, ovšem bez vědomí původních autorů. Výsledkem toho je soudní spor, ve kterém Ateliér SAD poukazuje na to, že libeňská benzínka je plagiátem jejich stavby v Matúškově.

Pravomocné soudní rozhodnutí dosud nepadlo, nicméně celá šlamastyka ukazuje, že po originálně pojatých benzínkách je poptávka. Kéž by se jich u českých vozovek začalo objevovat více.

Foto: Archiv Atelieru SAD
 

Právě se děje

Další zprávy