Pochází z doby, kdy třícípá hvězda na kapotě byla ještě řidiči krásně na očích a místo plastů na náraznících svítil chrom. Bylo to poslední auto ze Stuttgartu, které to takhle mělo, hned po něm žezlo definitivně převzaly plasty.
Nikdy předtím a nikdy potom se neobjevil mercedes, který by lidé tak moc chtěli. Celkem 2,7 milionu vyrobených kusů znamená jediné - kdo po "pianu" i dnes zatouží, zpravidla bez větších problémů nějaké najde.
Platí to i o dvoudveřové verzi Coupé, které se v letech 1977 až 1985 vyrobilo 99 884 kusů a mezi sběrateli patří k nejvyhledávanějším. Odráží se to i na ceně, auto v perspektivním stavu může být klidně o polovinu dražší než srovnatelný sedan. Tak velký cenový rozdíl mezi jednotlivými karosářskými verzemi původně nebyl, i tak bylo Coupé ve své době suverénně nejdražší. V roce 1983 za něj automobilka chtěla bez příplatků 34 827 marek, o pět tisíc víc než za sedan.
Zatímco v USA nebo Japonsku se dvoudveřová verze W 123 běžně podávala s naftovým motorem, Evropané měli na výběr jen mezi čtyř- a šestiválcovým benzinovým agregátem. V drtivé většině brali čtyřválec - patrně proto, že kupé bylo svého času oblíbené hlavně u žen, jak dokládá archiv výrobce.
Pro zájemce z dnešních dnů to znamená jediné. Při sháňce po vysněném mercedesu zpravidla narazí na typ s označením 230 C nebo 230 CE. Ten první bude patřit autu vyrobenému do června 1980, které má pod kapotou motor s interním označením M 115 V23. Od dubna 1980 až do srpna 1985 pak vznikala verze 230 CE s motorem M 102 E23.
Jak už to bývá, oba agregáty mají své přednosti i skryté nástrahy, modernější z obou motorů je však výrazně lepší volbou: má o nezanedbatelných 27 koní vyšší výkon, nižší spotřebu a je také méně náročný na údržbu.
Historie staršího čtyřválce M 115 totiž sahá až do 50. let minulého století, ve své podstatě jde o modernizaci poválečného motoru M 121. V základu jde o nezničitelnou věc, kdyby ovšem nevyžadovala pravidelné seřizování ventilů. Interval tohoto úkonu automobilka vypočítala na každých 15 tisíc kilometrů, praxe však ukázala, že v éře bezolovnatých benzinů je lepší jej zkrátit na polovinu.
U novějšího čtyřválce M 102 je zase třeba hlídat stav rozvodového řetězu. Zatímco předchůdce měl řetěz zdvojený a prakticky věčný, zde najdeme jednoduchý, u něhož časem hrozí vytahání s následkem přeskočení na řetězovém kole a fatálního potkání ventilů s písty. Vytahaný řetěz na sebe obvykle včas upozorní typicky chrastivým zvukem, bezpečnější je však jeho občasná kontrola a případná výměna.
Zdrojem problémů novějšího motoru může být také nepřímé mechanické vstřikování K-Jetronic, projevující se nerovnoměrnými otáčkami na volnoběh, obtížnými starty či náhlou ztrátou výkonu při akceleraci. Obecně však zlobí mnohem méně než jeho elektronická verze v nástupnickém modelu W 124.
To, co však majitele "piana" bez rozdílu karoserie trápí nejvíc, je koroze. Její přítomnost je o to absurdnější, že se Daimler-Benz v reklamním spotu z roku 1985 chlubí, jak ji má pod kontrolou. Jenomže často to bývá tak, že ochranný nátěr je to jediné, co karoserii drží pohromadě. Když pak problematiky znalý automechanik vezme do ruky šroubovák a začne šťourat do typických míst, majitel se obvykle nestačí divit. A že jich je opravdu požehnaně: podběhy kol, spodní hrany dveří, lemy blatníků, samozřejmě prahy, ale také třeba plato pod dvanáctivoltovou baterií.
Koupit vůz v původním stavu, na který není třeba jít s autogenem, se proto rovná malému zázraku. Za něco takového si ale prodejce neváhá říct klidně i miliony korun v naději, že se jednoho dne objeví blázen se spoustou peněz.
Druhou a největší skupinu aut pro změnu tvoří exempláře, které každou chvíli potřebují nějaký zkrášlující zásah, když neřešená koroze zas a znovu prostoupí lakem. Takové auto sice není drahé, opravdovou radost svému majiteli ale sotva přinese. Pokud se sám nepustí do pečlivější renovace, obvykle během několika málo sezon putuje mercedes zase o dům dál.
Při troše štěstí však lze také narazit na exemplář, kterému se důkladně věnoval už jeho předchozí vlastník. Vyměnil těsnění oken i od sluníčka popraskanou přístrojovou desku, karoserii dal do péče profesionálnímu lakýrníkovi a věnoval se i takovým zdánlivým drobnostem, jako je náhrada vybledlých zadních světel za nová.
Mercedes-Benz 230 CE (model 1984)
Motor: kapalinou chlazený čtyřválec OHC uložený vpředu, pohon zadních kol
Výkon: 100 kW / 136 k při 5100/min
Točivý moment: 205 Nm při 3500/min
Převodovka: 4stupňová automatická
Nejvyšší rychlost: 175 km/h
Zrychlení 0-100 km/h: 12,3 s
Spotřeba paliva: 10,5 l / 100 km
Nosnost (pohotovostní/užitečná): 1380 kg / 520 kg
Cena v roce 1983: 34 827 DM
Současná cena: od 200 000 Kč (zkorodovaný, ale kompletní) do 450 000 Kč (po renovaci)
Přesně takové je i kupé majitelky z Kladna, která si jej před několika lety pořídila na západě Německa. Auto sice postrádá patinu, zato působí dojmem zánovního vozu. A také moderně jezdí, posilovač řízení a automatická převodovka snímají z řidiče veškerou námahu.
Je až neuvěřitelné, kolik dobrých stránek tohle čtyřicetileté auto má: Pohodlný podvozek, noblesně zdolávající příčné prahy, účinné kotoučové brzdy a hladce řadící čtyřstupňový automat, bez kterého by nebyl mercedesí komfort úplný. A k tomu atmosféru, která je k nezaplacení. Vlastně ne tak docela, podobně zachovalé exempláře se dají koupit pod půl milionu korun.
Pro atraktivní Mercedes Coupé se určitě vyplatí zajet do zahraničí. Nabízí se sousední Německo se širokou fanouškovskou základnou, kde se vždy najde pečlivý majitel, kterého dostihne věk a rozhodne se auto předat dál. A když už bude na výběr, berte raději kus vyrobený od září 1982. Tehdy došlo ke zlepšení antikorozní ochrany, údiv nad stavem skrytých míst karoserie by v takovém případě nemusel být tak intenzivní.
