"Kariéra designéra je zajímavá, ale může se stát, že na jejím konci nebudete mít ani vilu u moře, ani jachtu," posteskl si Saccovi slavný Sergio Pininfarina, se kterým se znal ještě z dob studií. "A měl úplnou pravdu, nemám ani jedno," zhodnotil vitální penzista své majetkové poměry v interview z roku 2005.
Původem rodák z Udine zakotvil před pětašedesáti lety v německém Sindelfingenu, nedaleko svého budoucího pracoviště. A v domku na okraji tohoto města bydlí dodnes, ačkoliv tu chtěl původně zůstat jen pár let a nabyté zkušenosti zúročit v Americe. Když se mu ale v roce 1960 narodila dcera Marina-Mercedes, už byl prací pro nejstarší automobilku světa zjevně zcela pohlcen.
Byl to právě Sergio Pininfarina, který práci u Mercedesu Saccovi doporučil se slovy, že jde o "solidního zaměstnavatele". Jenže když se italský mladík, zvyklý na bohémské prostředí malých studií, ocitl uprostřed německého kolektivu, byl zprvu nešťastný.
"Každý týden se scházelo technické grémium. Bylo nás tam nejméně dvacet, plus další přizvaní specialisté z různých oborů. A na těchto setkáních probíhaly urputné bitvy o každý milimetr karoserie a vnitřního prostoru," vzpomínal Sacco v interview.
Každý z diskutujících musel mít dokonalý přehled o modelech konkurence, přičemž samozřejmou výbavou těchto porad byly papírové desky plné přesných rozměrů čehokoliv, co se na konkurenčních autech dalo změřit. "Tyhle milimetrové bitvy nás stály spoustu času a na tvůrčí práci už ho tolik nezbývalo," konstatoval později Sacco.
Proto když v roce 1975 vystřídal v čele stylistického oddělení Friedricha Geigera, zavedl do systému práce "trochu té nedbalosti". Na Geigera však Sacco dodnes vzpomíná jako na klíčového muže, který nasadil laťku na úroveň, že z ní automobilka mohla žít ještě dlouhá desetiletí. "V 50. letech byli designéři Mercedesu tak dobří, že strčili do kapsy celé vývojové oddělení karoserií pod vedením tehdejšího ředitele Ahrense," tvrdí Sacco.
Napjaté vztahy mezi Ahrensem a Geigerem panovaly od okamžiku, kdy představenstvo automobilky schválilo do výroby patrně nejznámější Mercedes všech dob, typ 300 SL. Právě tento vůz, jehož ceny se dnes pohybují v desítkách milionů korun, vznikl kompletně pod Geigerovým vedením. A všechna animozita propukla nanovo, když vznikal Mercedes řady W 111.
První auto, na které Sacco dohlížel od samého začátku, byla třída S s interním označením W 126. Poprvé se ukázala v roce 1979 a veřejnost zaujala širokými plastovými lištami, které chránily boky karoserie před poškozením.
Lišta v šedé barvě s výrazným žebrováním byla tak nápadná, že dostala přezdívku. Říkalo se jí "Saccovo prkno", ačkoliv právě designér byl do celé věci údajně namočen nevinně. "Takhle si to prosadil jeden z členů představenstva," omlouval Sacco stylistický přešlap, "obě věci, které chtěl tenhle člověk na autě mít, jsme pak při faceliftu trochu zjemnili." Tou druhou byl masivní rámeček zadního okna, který pak dostal širší gumové těsnění a tím byl na pohled o něco subtilnější.
Neshody s členy vedení firmy o podobě aut ostatně Sacca provázely po celou dobu jeho působení ve Stuttgartu. Zatímco prosazoval rychlejší přechod od barokních tvarů, střízlivější přední masku a méně chromu, v konzervativně laděném představenstvu jeho představy korigovali. Saccovi se také nelíbila široká koncová světla Mercedesů ze 70. let, na kterých vedení dlouho trvalo. Skoncoval s nimi až v roce 1984 spolu s uvedením řady W 124, u menšího "bejby benzu" W 201 se mu to o dva roky dříve ještě nepodařilo.
Za Brunem Saccem zůstává řada pozoruhodných vozů, od experimentálního C 111 až po první generaci třídy A, historicky prvního auta Mercedesu určeného pro městský provoz. Sacco vstoupil do automobilové síně slávy v Evropě i USA a odborná porota jej zařadila mezi pět nejvýznamnějších automobilových designérů 20. století. Vedle takových jmen jako Bertone, Bugatti, Giugiaro nebo Pininfarina.
Když Bruna Sacca před několika lety v jeho domě "s černobílou kočkou, hustým trávníkem a několika stromy" navštívili redaktoři Mercedes magazínu, ptali se ho, zda je na sebe pyšný. Designér si prý vzal několik vteřin na odpověď: "Ani moc ne. Ale trochu ano."
