Po americké highway jede britská dvoupatrová ikona. Někdy je z ní pojízdná kavárna, jindy hotel, nebo dokonce anglický pub. Doubledeckery jsou v USA a Kanadě "miláčkem silnic".
"Je to trendy, tak jako tu kdysi byl třeba VW T1 bus. Lidé to milují, přijdou jim krásné, sympaticky retro. Chtějí si je předělávat podle svého vkusu a byznysu," popisuje Jaroslav Dolejš, někdejší český emigrant, který nakonec skončil v Kanadě.
Je to duší podnikatel, právě teď rozjíždí byznys v Tanzanii, kde si otevřel restauraci. Když mu bylo 23 let, utekl v roce 1976 ze socialistického Československa přes Egypt, s dvouletou přestávkou v Řecku, do Kanady, kde provozoval turistickou kancelář US Bus Utah. Kvůli covidu ale byznys opustil.
Sám si přivezl do Kanady svůj první doubledecker v roce 2016, uřízl mu střechu a využíval ho jako vyhlídkový autobus kolem Salt Lake City. O dva roky později dovezl na zakázku dva další autobusy a pak se zájem o ně zvedl, a to zejména v období první vlny covidu.
Celkem zatím prodal něco přes dvacet patrových autobusů. "Mám k ruce řidiče, letitého kamaráda, který žije v USA. Jakmile autobus připluje z Evropy do východoamerického přístavu, přiletí do doků, vyzvedne ho a často k zákazníkovi převeze i přes celé USA," popisuje Dolejš. On sám takové cesty absolvoval už také několikrát.
A i teď, kdy bydlí v Tanzanii, s obchodováním s doubledeckery pokračuje. "Hlavně máme čím dál více klientů i přímo z Evropy, jeden z autobusů, který si majitel předělal na krásný obytňák, jezdí v Portugalsku," vzpomíná Dolejš, kterému přezdívají Jerry.
Doprava lodí z Evropy by se na západní pobřeží mnohdy nevyplatila. "Je tak drahá, že stojí často i víc než samotný autobus, lodní doprava se čím dál víc prodražuje. Ale i po souši jsou komplikace, autobus jede jen 50 km/h a na cestě je problémem i nedostatečná výška podjezdů, proto vždy řešíme, co je výhodnější, jestli cesta po ose, nebo loď," říká.
Lidé si u něj objednají často i lakování, našel specializovanou firmu, která se na nátěry starých autobusů zaměřuje. Samotné úpravy si ale zákazníci obvykle provádí sami podle toho, k jakým účelům chtějí autobus využívat.
Vzpomíná tak na svou zákaznici ze San Francisca, která autobus předělala na kadeřnictví, přestříkala ho na sytě fialovou a jezdila s ním v době koronaviru k domům s pečovatelskou službou. "Byl to geniální tah, protože tamní dámy chtějí mít pořád upravené vlasy, a když byla kamenná kadeřnictví zavřená, využívaly její služby. Co vím, tak se jí ohromně dařilo," popisuje Dolejš.
S hledáním nejvhodnějších autobusů mu pomáhá kamarád Mike z Anglie. "Od něj jsem pro sebe kupoval první doubledecker, brzy jsme se spřátelili. Obchodování s patrovými anglickými autobusy se věnuje přes 20 let, ví přesně, jak sehnat dobrý kus, čeho se vyvarovat, co stojí za to opravit a co už smysl nemá. Bez něj by tento byznys dělat takto na dálku rozhodně nešlo," přiznává Dolejš.
Ještě v Anglii provedou u autobusů takzvaný test MOT (Ministry of Transport), což je obdoba české kontroly na STK. "Pro dovoz do USA to není nutné, ale trvám na tom, aby byly autobusy prověřené, bezpečné a splňovaly všechny standardy. Zákazníci pak dostanou certifikát," říká Dolejš.
Dovézt do USA starší vozidlo problém není, nepodléhá žádným emisním požadavkům, bere se jako veterán. Ale nesmí být mladší než 25 let, v takovém případě by muselo projít homologací.
Pro americké klienty pak kompletně zařídí dopravu, servis, clo, veškeré dokumenty a právě většinou i dovoz domů, což často bývá přes celé USA, třeba 4000 kilometrů. "Hlavně je pak vždycky prosím, aby mi posílali fotky, co s těmi doubledeckery dělají, jak je předělali a jak je používají. Baví mě mapovat jejich kreativitu, " popisuje Dolejš.
Jedna z prvních majitelek z Idaha předělala autobus na kavárnu. Každé ráno přijede před velký obchodní dům nebo firemní komplexy s několika sty kanceláří a z autobusu prodává kávu a napečené donuty. "Daří se jí tak dobře, že si pořídila už druhý a viděl jsem o ní v televizi reportáž," popisuje Dolejš. Druhý autobus přestavěla na první a zatím jediné ubytování Airbnb v USA.
Vzpomíná například na nadšeného obdivovatele všeho britského Raye Maestaze, který autobus přestavěl do dokonalé podoby anglické hospody, takzvaného pubu.
Bus do USA? S motory Cummins
Britských výrobců doubledeckerů bylo více, asi nejznámější byl British Leyland, oblíbený je však AEC (Associated Equipment Company), zejména typ Routemaster, či skotská firma MCW (Metro Cammel Weymann). Vzpomíná i na jeden typ málo známého výrobce Guy a jeho typ jménem Arab.
"To byl asi nejhezčí autobus, který jsem prodal, byl z roku 1947 a už v Anglii ho majitel používal pro svatební účely. Opravdu krásný," říká.
Nejvíce však importuje autobusy British Leyland, do kterých firma montovala americké motory Cummins, konkrétně L10, na které motoristé v USA hravě a levně seženou všechny dostupné díly.
Patrové britské autobusy jsou mezi Američany populární kvůli nostalgii. "Američani mají slabost pro vintage věci. Červený doubledecker je pro ně ikona, symbol Británie, podobně jako třeba člen Grenadier Guards, voják v typické uniformě a s vysokou chlupatou čepicí, který stojí před Buckinghamským palácem. Prostě to milují," vysvětluje, na co si za oceánem potrpí.
A ještě dodává trochu pragmatičtější příčinu: "Ale co si budeme povídat, nejsou pro ně ještě tak drahé jako například Airstreamy, které vyjdou i třikrát dráž. I s dopravou přes Atlantik je patrový britský autobus pořád zajímavý stroj, který se dá přetvořit snad v úplně cokoli."
