Jihokorejský seriál Hra na oliheň, který v angličtině nese název Squid Game, se stal během loňského podzimu vůbec nejúspěšnějším seriálem online videotéky Netflix. Dílo, které obsahuje řadu brutálních scén a ve kterém hlavní postavy hrají dětské hry, při nichž však po desítkách umírají, si však v Česku oblíbily i malé děti. A to i navzdory tomu, že například ve Velké Británii je seriál nepřístupný do patnácti let, ve Spojených státech dokonce do osmnácti.
"Téměř všichni mí žáci ve čtvrté třídě základní školy viděli Hru na oliheň a některé hry hrají ve škole. Nechci, aby hry přerostly v nějakou formu násilí," stěžuje si na učitelském fóru Učitelé+ jeden z pedagogů.
"Byla jsem zděšená, když jsem viděla, že třeťáci malují lidi v kombinézách se značkami, které jsou z tohoto seriálu," přidává zkušenost se seriálem, který má být dětem zapovězený, další z učitelů. Jiní zase popisují, že jejich žáci do třídy chodí v kombinézách a maskách postav, které v seriálu dohlíží na průběh krvavých her. Z příspěvků pedagogů vyplývá, že jsou zaražení skutečností, jak moc děti zaujal princip, podle kterého ten, kdo prohraje hru, musí zemřít.
A některé z těchto her o přestávkách dokonce samy hrají. "Nejoblíbenější je Green light, red light, což je obdoba staré české dětské hry cukr, káva, limonáda. Znaly tuto scénu a hrály si na ni často," potvrzuje jeden z učitelů, které deník Aktuálně.cz oslovil. Děti tak napodobují násilnou scénu ze seriálu, kdy každý, kdo se pohne ve chvíli, kdy nemá, není ze hry vyloučen či vrácen na start, ale je rovnou zastřelen.
Varování mohou přinést ještě větší popularitu
Učitelé se cítí bezradní v tom, jak mají ve třídě reagovat. Obávají se, že když takovému chování dětí budou přehlížet, ve třídě vyeskaluje násilí. Na druhou stranu si uvědomují, že když "oliheň" připomenou, udělají jí reklamu u těch, kteří ji doteď nesledovali.
I podle vedoucího Centra prevence rizikové virtuální komunikace na Univerzitě Palackého v Olomouci Kamila Kopeckého varování, aby rodiče nenechali děti sledovat tento seriál, k ničemu nepovede. "Vznikne takzvaná morální panika a informace o tajemné brutální a zakázané hře se dostanou k těm, kteří do této chvíle netušili, že něco takového existuje. A děti se samozřejmě k seriálu dostanou," prorokuje ve svém textu Kopecký.
Podle něj nejsou ve filmu zobrazované aktivity na poli kinematografie nic výjimečného a připomíná další díla u dětí rovněž oblíbená: sérii Hunger Games, Battle Royale, Hru o přežití či japonský sci-fi thriller z roku 2020 Alice in Borderland. "Tam všude jde o přežití, vzájemné vyvražďování a filmy jsou často silně naturalisticky zpracovány," upozorňuje. I proto očekává, že Squid Game velmi rychle odezní a nahradí ho další fenomény, které budou pro děti více přitažlivé a zajímavé.
Michal Tkaczyk z katedry mediálních studií a žurnalistiky na Masarykově univerzitě potvrzuje, že z hlediska obav spojených s negativním vlivem mediálního násilí na vývoj dítěte nepřináší Hra na oliheň něco zásadně nového. Novinkou není ani skutečnost, že děti sledují filmy a seriály, které nejsou vhodné pro jejich věkovou skupinu právě kvůli přítomnosti násilí.
Podle Tkaczyka tedy není důvod pro nějaké "nové znepokojení". Zmiňuje ale, že z dlouhodobého pohledu se masová vizuální kultura posunuje k čím dál větší obscénnosti a stále více se zobrazuje to, co dříve zůstávalo skryté, což se týká i způsobu zobrazování násilí.
Nulová empatie a lhostejnost k násilí
Kopecký však tvrdí, že většina světových výzkumů o vlivu televize na děti ukázala, že sledování násilného obsahu nedělá z malých diváků automaticky násilníky, ačkoliv seriál označuje za "extrémně nevhodný" pro děti. A to hlavně kvůli tomu, že u nich může vyvolat masivní strach a úzkost.
Tkaczyk však upozorňuje, že konzumace mediálního násilí má řadu nepříznivých dopadů na vývoj a zdraví dětí, jak ukázal například výzkum Craiga Andersona a Brada Bushmana z americké státní univerzity v Iowě. Ti mimo jiné konstatují, že v krátkém časovém horizontu "konzumace mediálního násilí zvyšuje pravděpodobnost agresivního chování a agresivních myšlenek u mladých lidí".
Studie sledující vlivy v delším časovém hledisku ukazují, že časté vystavení mediálnímu násilí v dětství předpovídá následné agresivní chování v průběhu dospívání a mladé dospělosti.
"Konzumace mediálního násilí je navíc spojována s řadou dalších nepříznivých dopadů, například se sníženou empatií vůči obětem násilí," doplňuje Tkaczyk. Výzkumy podle něj ukazují, že vliv násilí v médiích na agresivní chování je větší než například v případě vyrůstaní v rozbité rodině či vlivu problémových vrstevníků.
Navíc děti, které násilný obsah pravidelně sledují, mohou vůči němu otupit. Britský výzkumník David Buckingham ale říká, že to neznamená, že by takto otupělé byly i vůči vnímání násilí v reálném světě. Tvrdí, že nejpozději do deseti let věku děti umí rozlišit fikci od reality.
Kamil Kopecký pak upozorňuje na studie, které sledují souvislost mezi (nadměrným) časem stráveným u televize a tolerancí k násilí či podrážděností a upozorňují, že mezi nimi existuje vzájemný vztah. "Jinými slovy - pokud nadměrně sledujeme násilný obsah, roste vůči němu tolerance, " uvádí Kopecký.
Tkaczyk připomíná výzkumy, které ukazují, že i relativně krátké vystavení mediálnímu násilí může snížit fyziologické reakce při pohledu na násilí v reálném světě. "Sice nebylo prokázáno, že ono otupění podněcuje nebo spouští agresivní chování, nicméně bylo zjištěno, že může snížit empatii a takzvané pomáhající chování vůči obětem agrese a také posilovat vnímání agrese coby přijatelného typu chování," říká.
Účinek mediálního násilí na agresivní chování může být podle Tkaczyka silnější v závislosti na tom, jak bylo zobrazeno. Větší riziko představuje, když mediální násilí vypadá jako "skutečný život", páchají ho postavy, s nimiž se divák může ztotožnit, je zobrazené jako odůvodněné nebo když za něj není agresor potrestán, případně když film nezobrazuje negativní následky pro oběť.
Sledoval jsem to normálně s rodiči
Děti se k seriálu či alespoň k jeho útržkům mohou dostat nejen přes americkou službu Netflix, ale i přes server YouTube či sociální síť TikTok. Pedagogové navíc upozorňují, že spoustu jejich žáků se na Hru na oliheň dívá i se svými rodiči.
"Učím druháčky a má žačka se svěřila, že se dívá na seriál s rodiči, protože vědí, 'že mají doma drsňačku, které to nevadí'," popsala jedna z učitelek. Tkaczyk však říká, že sledování s rodiči nemusí být nutně špatné. Někteří si totiž uvědomují, že by se dítě k nevhodnému obsahu stejně dostalo, a proto ho sledují společně s ním, což jim dává možnost vysvětlit potomkovi, co může agrese nebo násilí ve skutečném životě způsobit a jaké může mít následky.
"Zároveň rodič může reagovat na případné nepříjemné pocity, které dítě může mít během sledování scén zobrazujících násilí. To, co se může na první pohled jevit jako ohrožování výchovy, ve skutečnosti může být projevem zodpovědného a aktivního rodičovství," tvrdí Tkaczyk.
Zmiňuje také výzkumy, které říkají, že aktivní sledování s rodiči rizika agresivního chování u dětí snižuje. Zvyšuje ho naopak situace, kdy rodiče sice s dítětem násilný film sledují, nicméně nediskutují o jeho obsahu.
Odborníci doporučují, aby rodiče nastavili na filmových kanálech či službách rodičovské zámky, které znemožňují se dívat na obsah nevhodný pro malé diváky. I tak je ale podle Tkaczyka takový obsah až příliš dostupný. A nemohou za to jenom moderní technologie. Americký výzkum z roku 1992 zjistil, že než typické dítě dokončí základní školu, uvidí v televizi přibližně osm tisíc vražd a více než 100 tisíc jiných násilných činů.
