Film Vyšetřovatel měl před několika dny premiéru. Jaké jsou první ohlasy diváků?
Zatím jsou z většiny kladné. Často slýchám, že publikum neslo příběh Vyšetřovatele těžce. Navzdory jeho neuspokojivosti však mnozí v dokumentu nacházejí naději. Lidé, se kterými jsem o snímku mluvil, mi prozradili, že si tento cit díky filmu vztahují i k situaci na Ukrajině.
Je právě ruská invaze na Ukrajinu důvodem, proč je pro vás důležité se k válečným zločinům na Balkáně vrátit právě teď?
Určitě ano, přestože jsme ještě při natáčení vůbec nemohli tušit, že konflikt takového rozsahu vypukne. Když jsme se do tvorby dokumentu pustili, přáli jsme si zdokumentovat vznik nesrovnatelného soudního mechanismu, který měl nejvyšší činitele zodpovědné za válečné zločiny dostat před soud. Naším cílem bylo ohlédnout se a nestranně zhodnotit, k čemu tribunál byl. Tušili jsme, že půjde o aktuální téma vždycky.
Zpočátku jsme byli kritičtí, protože jsme nechtěli vytvořit oslavný snímek o mezinárodním trestním dvoře. Když jsme přijeli do Chorvatska, Bosny i Srbska, překvapilo nás, že místní mají podobně soudný pohled. Stejně tak jsme se pak snažili hodnotit i to dobré, co tribunál přinesl. Výsledkem naší snahy se stal film, jehož příběh je v mnohém neuspokojivý.
Dokument je inspirovaný knihou vyšetřovatele Vladimíra Dzura, jehož týmu se povedlo v bývalé Jugoslávii dopadnout prvního válečného zločince, který pak stanul před haagským tribunálem. V rozhovoru pro Český rozhlas jste řekl, že jste příběh přečetl za dva dny a vzápětí jste se s autorem osobně sešel. Neměl jste z těžkého tématu strach?
Poté, co jsem knihu dočetl, jsem hned věděl, že je to dobrý příběh. Ale bál jsem se, zda se nám povede Dzura přesvědčit k natočení snímku, který nebude vyprávět pouze o úspěších tribunálu, ale ukáže i chvíle, kdy se vyšetřovatelům nedařilo. Ani po dočtení knihy nebo po první, druhé či čtvrté schůzce jsem neměl jasno, jestli se shodneme, jak by měl dokument vypadat. Když jsme si mezi sebou vybudovali důvěru, došlo mi, že se Dzuro nebojí mluvit ani o pochybách, které při vyšetřování pociťoval.
Co se týká samotného natáčení, nejvíc jsem se bál toho, jak složité bude najít mezi případy, které Dzuro a jeho tým vyšetřovali, příběhy, které by se daly vyprávět. Komplikované bylo také hledání respondentů.
Jak se vám podařilo pamětníky najít?
Občas to bylo snadné. Například v Chorvatsku je étos války silný a konflikt v bývalé Jugoslávii tam byl hodně medializovaný. Úplně jiná situace byla v Bosně. Chodili jsme od dveří ke dveřím a ptali se na informace místních.
Shodou náhod se nám podařilo najít muže, který přežil vlastní popravu. Srbští vojáci ho v době války odvedli do náklaďáku, odvezli do garáže a spolu s dalšími devíti Bosňany ho chtěli zastřelit. Dříve vystupoval před tribunálem jako chráněný svědek. Přestože o své zkušenosti mluvil vždy pod skrytou identitou, v našem dokumentu se rozhodl z anonymity vystoupit.
V dokumentu se respondenti vrací na místa, která mají se vzpomínkami na válku spojená. Jaké to pro ně bylo?
Těžší než jsem si myslel. Například právě u muže, který přežil vlastní popravu, jsme si sáhli na hranu. S odstupem času si říkám, že jsme ji možná překročili.
Nejdříve jsme ho vzali do hotelu, kde ho před lety držely srbské paramilitární jednotky. Následně jsme našli starou dodávku, ve které jel s dalšími devíti lidmi na místo, kde je vojáci chtěli zabít. Kvůli filmu jsme s respondentem do vozidla nasedli a odvezli ho. Přišlo nám to z filmového hlediska jako dobrý nápad. Ale ve chvíli, kdy jsme jeli dodávkou, to přestala být hra. Nesl to těžce.
Pamětníci vždycky věděli, co je čeká, a my se pokaždé ptali na to, jestli to unesou. Všichni to nakonec zvládli. Ale možná to bylo trochu moc.
Jak se vám podařilo vypátrat místo, kde chtěli Srbové muže zastřelit?
Díky záznamům z výslechů haagského tribunálu jsme věděli, v jaké vesnici mělo k popravě dojít. Opět jsme se museli na podrobnosti doptávat místních. Dovedli nás k rodině, která před počátkem konfliktu žila v domě, v jehož garáži k popravám došlo. Ta stejná rodina se jako jedna z mála do zpustošené vsi po skončení války vrátila.
Téma je pro místní stále bolestivé
V dokumentu vystupuje i manželka prvního dopadeného válečného zločince Slavka Dokmanoviće. Jak se vám podařilo ji přesvědčit, aby promluvila?
Komunikovali jsme s ní přes právníka jejího zesnulého manžela. Bylo složité ji přesvědčit o tom, že naším cílem není soudit ji ani jejího muže. Pochopila to a mluvila s námi. Dokonce si myslím, že to pro ni bylo zajímavé. Přistupovali jsme k ní empaticky, není jednoduché se k takto bolestivým vzpomínkám vracet. Dokmanović si vzal život. Kdyby to neudělal a došlo by k jeho odsouzení, dnes už by byl dávno propuštěn.
Potřebovali pamětníci po natáčení psychologickou pomoc?
Nabízeli jsme jim to, ale nikdo toho nevyužil.
Bylo natáčení emočně náročné i pro vás?
Jako režisér historických filmů jsem zvyklý věnovat se etapám dějin spojených s brutalitou. Přesto byla zkušenost z natáčení v zemích bývalé Jugoslávie v něčem jiná. Státy, kterých se válka dotkla, se s traumatem stále sžívají a vyrovnávají. Až po příjezdu jsem pochopil, jak bolestivé téma pro místní stále je.
Silný pro mě byl třeba moment, kdy jsme dojeli do Vukovaru - města na severu Chorvatska, na hranicích se Srbskem. Dodnes v něm žije velmi početná srbská menšina. Když jsme projížděli kolem jedné základní školy, všimli jsme si, že má dva vchody. Jeden z nich byl pro chorvatské děti a druhý pro srbské. Před konfliktem to bylo multikulturní a pestré město, nyní je situace zcela jiná.
Odkud pochází archivní záběry použité ve filmu? Bylo složité je získat?
Za tím, že ve filmu archivní záznamy máme, je půl roku intenzivní práce mých kolegů. Jugoslávský konflikt je velmi dobře zmapovaný. Materiálů je hodně, u většiny z nich však bylo těžké sehnat licenci. Navíc jsou dost drahé. Nejdříve jsem si myslel, že jich mnoho nevyužijeme. Až ve střižně nám došlo, jak dobře to funguje.
Neukazujeme pouze zločiny Srbů
Vladimír Dzuro vyšetřoval pouze válečné zločiny Srbů. Neměli jste strach, že vás někdo obviní z toho, že je dokument jednostranný?
Počítali jsme s tím, že neexistuje způsob, jak snímek vyvážit. A tak hned v jeho počátku diváka upozorňujeme na to, že protagonista na vlastní kůži poznal pouze jednu stranu mince. Neukazujeme však pouze zločiny Srbů, vycestovali jsme do všech zemí, kterých se konflikt týkal. Pochopili jsme, že všechny národy se se svou vinou vyrovnávají podobně. S tím rozdílem, že ze Srbska a Chorvatska se staly funkční státy, ale Bosna je stále rozpadající se země.
Dzuro, jakožto vedoucí Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN, musel sehnat povolení na to, aby o své práci mohl zcela otevřeně mluvit. Nečelili jste během natáčení nějakým omezením?
Snažil se být co nejotevřenější, ze své pozice však nesmí komentovat současnou politiku a dění. Naštěstí nás to během tvorby dokumentu nijak neovlivnilo.
Hlas Vladimíra Dzura ve filmu zastoupil komentář Jana Hájka. Proč?
S Dzurem jsme nahrávali na dálku asi čtrnáct hodin. Do New Yorku, kde žije, si z Česka odvezl kvalitní techniku. Ani přes naše úsilí se to ale nepodařilo, a tak musel protagonista filmu přijet do Česka. Sepsali jsme scénář a nahrávali asi tři dny. Když už jsme měli téměř hotový film, ukázalo se, že Dzurův komentář zkrátka nefunguje. Žije v Americe už delší dobu a má silný přízvuk, který diváky rušil. A tak jsme byli nuceni obětovat autenticitu snímku, abychom zachránili celkový dojem.
Viktor Portel
(* 1989) režisér a vedoucí filmové produkce neziskové organizace Post Bellum. Film Vyšetřovatel je jeho celovečerním debutem. Jako tvůrce a střihač se podílel na výstavě Paměť národa v podzemí bývalého Stalinova pomníku v Praze (2018) a na projekci Paměť národa s názvem "1989" k 30. výročí sametové revoluce. Je také kurátorem interaktivních výstav v Ústavu paměti národa. Je autorem a režisérem mnoha dílů seriálu České televize Příběhy 20. století. Jeho film Srdce Havel (2013) získal první cenu Czech Press Photo v kategorii Online zpravodajství a reportáž.
