Jak dlouho jste nakažený virem HIV?
Na to, že jsem HIV pozitivní, se přišlo v roce 2010 v Ostravě při léčení jiné choroby. Nakažený jsem maximálně od roku 2006.
Takže vy nevíte, kdy přesně se to stalo?
Ne. Lékaři to také neumí zjistit. Nedá se to určit, protože průběh choroby může být různý. Dá se určit, jestli to je pět, deset, nebo dvacet let, ale rok nahoru nebo dolů...
Vy sám jste nikdy nepřemýšlel nad tím, kdy a od koho jste se mohl nakazit?
Podvědomě asi ano. Ale můj způsob života byl takový, že mi bylo všechno jedno. Byla to vysloveně moje vina. Dá se říct, že jsem nebyl příliš šokovaný nebo překvapený, když jsem to zjistil. Můj způsob života naznačoval, že to může nastat. Byl jsem k sobě úplně lhostejný.
Jaký tedy tehdy byl váš způsob života?
Fetoval jsem, chodil po klubech. U toho jsem pracoval, což bylo při fetování dost namáhavé. Choroba mě nijak neovlivňovala předtím, než jsem se to dozvěděl. Teď už člověk samozřejmě musí brát v úvahu možnost všeobecného ohrožení.
Jak se vám změnil život poté, co jste se dozvěděl, že jste nakažený?
Přišel jsem o nějakou práci, to je samozřejmé. Jsou „dobré duše“, které umí podat informace. Jedno zaměstnání jsem si odpálil sám, protože jsem omylem mezi dokumenty založil papír o lékařském vyšetření. Ptali se mě, jestli je zkouším, a odmítli mě přijmout. Ale nechci to řešit, asi bych byl stejný.
Kvůli HIV jsem nemohl dělat ani elektrikáře
Přeci jste ale neusiloval o práci, kde by váš zdravotní stav skutečně mohl představovat riziko.
To jistě ne. Chtěl jsem dělat elektrikáře. Ale odmítli mě vzít.
Proč si myslíte, že jsou tam takové předsudky?
Když jsem to chtěl pochopit, musel jsem si připomenout svůj náhled na věc předtím. Asi ne každý je dost soucitný, každý má strach. Je to o strachu, nevědomosti, nedostatku informací. Mě netrápí, že mají lidé předsudky. Chápu je. Teď už s nimi nemůžu souhlasit, ale respektuji jejich názor. Mají na to právo.
Já si ale žiju svůj život. Nepřemýšlím nad tím, jak jsem nemocný. Jednoduše to plyne v pozadí. Ale už nedělám nějaké dlouhodobé životní plány. Očekávám, že kdykoli může přijít konec. I když beru léky, imunitu mám velmi blízkou zdravým lidem a virový náboj mám nulový. Ale i tak. Člověk nikdy neví. Zápal plic, a můžu podlehnout. Ale už mám něco za sebou, horizont života už jsem překročil, takže se ani netrápím. Když si pomyslím, kolik lidí zemře nejen na úraz, ale i na stáří, a já jsem stále tu.
Když jste se dozvěděl diagnózu, změnilo to váš vztah s blízkými?
Některým blízkým jsem to řekl a nevadilo jim to. Ale běžně to člověk nedává lidem najevo, neříká jim to. Stydí se za to, je to i nepříjemné.
Proč se za to stydíte?
Nestydím. To není o studu. Ale proč si mám zhoršovat život? Proč mám jít do nějaké práce a říct, že jsem HIV pozitivní, když to není potřeba? Nebo mám jít do obchodu a říct: chodím k vám nakupovat a jsem HIV pozitivní? Moji kamarádi to vědí. Mám si připnout cedulku a někomu to ukazovat? Proč? Takže to není otázka studu, ale minimalizuji konflikty. Mám zkušenosti s tím, jak lidé můžou reagovat.
Nemyslíte, že předsudky jsou často dané jen tím, že lidé toho o viru HIV moc nevědí?
Mají málo informací, samozřejmě. Ale mají spoustu jiných starostí, tak proč by tomuto měli věnovat nějaké množství své energie? Ne každý má zájem, lidé mají svoje problémy. Já to respektuji. Proč je mám zatěžovat? Kdo chce, ví, že to existuje, a myslí si, že by uměl pomoct, tak si najde cestu.
Ale nákaza HIV se teoreticky může stát problémem skoro kohokoli.
Ale já nikoho neohrožuji, takže tím ani nikoho nezatěžuji. Je to takové alibistické, ale ten problém jsem vyřešil.
Když jste se dozvěděl, že jste HIV pozitivní, bylo těžké se s tím smířit?
Asi už jsem byl otrkaný. A jak jsem říkal, můj způsob života byl takový, že jsem podvědomě očekával, že to může nastat. Ale člověk si myslí: zrovna na mě to nepadne. Na mě to padlo.
Ve třiceti bych nadával a litoval se
Myslíte si, že kdybyste se nakazil třeba už ve třiceti letech, tak byste se na to díval úplně jinak?
Asi jo. Víc bych plakal a nadával a litoval se. Mladí to berou jinak.
Stalo se vám, že nějaký kamarád nebo blízký člověk vás odstřihl poté, co jste mu řekl o své nákaze?
Absolutně to tajím. Neříkám to nikomu, jen těm, se kterými jsem v kontaktu. Většinou už to dneska jsou spolupacienti nebo nějací starší kamarádi. Ale novějším známým to neříkám.
Co vaše rodina?
Nejsme v kontaktu. Měl jsem ženu. Žili jsme spolu šest roků, tři děti máme. Ale už má jiného manžela a s ním další děti. Žiju svůj život, nebudu je zatěžovat. Asi jsem dost chladný. Ale nejsem nikomu zavázaný. Možná morálně dětem, ale potom už jsem je nevychovával já. Vychovával je jejich otčím. Teď když už jsou dospělé, k sobě možná někdy najdeme cestu. Ale stydím se sám za sebe, za to, jak jsem dopadl.
Takže oni o vašem zdravotním stavu nevědí?
Ne, ani to nevědí. Proč by to měli vědět? Nepotřebují to k životu. Ničím je neohrožuji, nežiju s nimi ve společné domácnosti. V takovém případě bych jim to musel říct.
A myslíte, že jste se nakazil od nějaké ženy?
Já jsem bisexuál. Jako narkoman jsem chodil po klubech. Takže asi od chlapa.
A co vaše současné partnerské vztahy?
Dlouhé roky už žiju sám.
Nemáte zájem se s někým seznámit?
Ne, ne. Musel bych jim říct o své chorobě. V komunitě HIV pozitivních nikoho nehledám. Zdravé lidi nemám ani šanci oslovit. Z přesvědčení ani nechci. Na co další problémy? Život ukáže, ale asi už moc ne. Jsem realista.
Pocházíte ze Slovenska. Co vás přivedlo do Česka?
Skončil jsem práci ve Francii a Itálii jako montér výtahů. Onemocněl jsem tam nemocí, kterou přenáší komáři. Pak už jsem se nemohl vrátit. Nastala krize v roce 2008 a já jsem zůstal v Česku. Nějak jsem to tu překlepal. Hodně jsem fetoval. To byla moje chyba. Od loňského dubna už jsem čistý. Ale zůstal jsem na marihuaně. Ta mě uklidňuje. HIV pozitivním velmi ubližuje stres.
Pracujete teď?
Ano, v hotelu. Dělám pomocníka v kuchyni. Krájím zeleninu a podobně. Samozřejmě dávám pozor, abych se nepořezal. Ale ani tak by se nikdo nemohl nakazit. Jednak je to tepelně upravované a hlavně by k nákaze došlo jen propojením krevní oběh – krevní oběh. Ale nemůžu tam prezentovat, že jsem HIV pozitivní. Okamžitě odchod.
Ví to jen jeden můj kolega, co se mnou i bydlí. S tím jsme dělali i zahradníky. Měli jsme úspěšný rok. Nefetovali jsme, každý den jsme od rána do večera pracovali na zahradě. Tvrdá práce, ale pěkná, mezi spokojenými lidmi. Chudáci, co mají velké stresy, asi zahrady nemají.
Lidé dnes mají představu, že léky už jsou na takové úrovni, že život s HIV může být velmi dlouhý.
Ale je to i o psychice. Máme problémy s klouby. Může nás ohrozit jakákoli infekce. Je pravda, že se snažíme žít lépe a zdravěji než zdraví lidé. Víc na sebe dáváme pozor, ale na druhou stranu máme na zádech těžký batoh. Nikdy nevíte, kdy se to rozpadne. Vidíme, jak nám odcházejí kolegové.
Počty nakažených teď v Česku poměrně strmě rostou. Čím to podle vás je?
Sexuální turistika ze zahraničí je tu velká. To je chyba. Já to aspoň tak vidím. Následky musí někde být. A drogy se stále rozšiřují. Policie může dělat, co chce, hlídat to. Sami nemají čistou hlavu. Mnozí z nich se nechají uplatit, aby přimhouřili oko. Takový je život. Vždyť drogy by se daly vymýtit raz dva. Ale to by do toho s čistým svědomím museli jít všichni nahoře.
Lidé přestávají mít z HIV strach
Ministerstvo i někteří odborníci neustále opakují, že nákaza se teď tolik šíří proto, že lidé už z AIDS nemají takový strach. Vidíte to také tak?
Ano, je to tak. Nevím, jaké procento z nakažených jsou narkomani, ale ti absolutně nevnímají riziko, jdou přes něj. Říkají si: snad se mi to vyhnulo.
Sám jste říkal, že vás vaše diagnóza moc nepřekvapila.
Ano, kvůli mému způsobu života. Nejsem úplný blbec, ale byl jsem bezohledný sám k sobě a možná i k jiným lidem. Oficiálně jsem nevěděl, že jsem nemocný, ale mohl jsem to očekávat. Kdo pomáhá šíření, je vinen na prvním místě. Takže jsem byl vinný i já. Kdo ví, koho dalšího jsem nakazil. Já to nevím.
Kolik jste toho věděl o nebezpečí nákazy, než jste zjistil, že jste HIV pozitivní?
Vůbec mě to nezajímalo. To byly informace, které šly někde éterem. Ani jednou jsem neklikl na nějakou takovou stránku, že by mě zajímala. Úplná ignorace nebezpečí.
Takových lidí, jako jste vy, je asi víc. A právě tam by bylo potřeba zacílit prevenci. Jak by to podle vás měl stát udělat?
Nevím. Asi je třeba to sem tam rozvířit, aby zůstalo něco ve vzduchu. A něco se někde uchytí. Netřeba to zametat po koberec. K tomu možná sám přispívám, ale já se nechci dávat všanc. Nikoho neohrožuji, ani sebe, už dávám pozor.
Říkáte, že už neplánujete, ale jaký byste chtěl mít tento rok?
Chci, aby byl minimálně takový jako ten minulý. Abych měl práci, staral se o zahrady. Ta práce mě těší. Proč bych si měl kazit život a šéfovi říct, že jsem HIV pozitivní, když jeho rodina může náhodou být předpojatá a propustí mě. Takové riziko nechci podstoupit, protože mi na té práci záleží.
Na jaké své zaměstnání ještě vzpomínáte rád?
Dřív jsem dělal správce stadionu, kde se konají chrtí dostihy. To byla jedna z nejlepších prací, jakou jsem v životě měl. Byl jsem tam rok a za tu dobu jsem měl čtyři dny volna, doslova a do písmene. Celý stadion byl můj. To byla nádhera. Nezastavil jsem se, ale byl to krásný způsob života.
Jenže jsem často fetoval. Těžko jsem tím procházel z měsíce na měsíc, byl jsem unavený, vyčerpaný. Potom jsem měl úraz a rok jsem marodil. Teď když jsem čistý, tak by ta práce vypadala jinak. Ale stydím se tam jít. Nevím, jak by to přijali. Oni už vědí, že bydlím v azylovém domě pro HIV pozitivní.
Proč to ale aspoň nezkusíte?
Bojím se odmítnutí. Přemýšlel jsem nad tím. Možná trochu pokory, sklonit hlavu, vydržet trochu držkové. Třeba by si to rozmysleli. Ale i tak se toho bojím. Každý je trochu hrdý, ješitný.
