Jací byli legionáři lidé? A co je motivovalo bojovat za stát, který ani neexistoval?
Šlo o idealisty a možná i dobrodruhy… Ale hlavně o obrovské vlastence, jakkoliv se dnes tato vlastnost moc nenosí. Vstupovali do československých legií v Rusku, Itálii či Francii a nemohli přitom ani tušit, jak jejich boj dopadne. Myšlenku samostatného státu Čechů a Slováků upřednostnili nad logickým uvažováním, ale i nad svými životy. Pro většinu současníků asi něco nepochopitelného.
Při podobných příležitostech se proto znovu a znovu sám sebe ptám: co mohli legionářští starodružiníci v roce 1914, tedy už prvním rokem války, vědět jak to všechno skončí? Nebylo jasné vůbec nic. Snad jen to, že když svůj boj prohrají, tak budou mít cestu domů jednou provždy odříznutou a své rodiny či blízké jako zrádci Rakouska-Uherská už neuvidí. Bojovali tedy za myšlenku či ideu, která byla téměř v nedohlednu. A přesto do toho šli. Konce první světové války se přitom mohli dočkat - například v Rusku - jako cenění odborníci v továrnách či v zajateckých táborech.
Často jde o neuvěřitelně dramatické a poutavé příběhy, které se i proto snažíme vydávat jako vzpomínky našich legionářských předků.
Legionáři sice vybojovali samostatnou republiku, když se jich ale v roce 1920 - tedy dva roky po skončení války - vracely z Ruska tisíce a tisíce, tak už zajímali jen málokoho. Často nemohli najít ani práci, takže si jen těžko představit frustraci těchto, jak říkáte, vlastenců.
Máte naprostou pravdu. Počáteční euforie z jejich návratu byla už dávno pryč. Lidé v Československu žili už dávno svými problémy. Ekonomika nového státu byla stále ještě vyčerpána válkou a slušná místa v armádě či státní správě byla už dávno rozebrána. Přitom ještě před několika měsíci procházeli tito legionářští navrátilci na Sibiři velmi tvrdými boji s bolševiky. Říkáte frustrace? A já odpovídám: to je ještě slabé slovo. Lidé se dokonce na vracející se legionáře začali někdy dívat jako na další darmožrouty, kteří budou chtít nějaké výhody.
Zároveň šlo ale o jednu z hlavních příčin vzniku Československé obce legionářské (ČsOL), která sjednotila do té doby roztříštěné legionářské spolky na ustanovujícím sjezdu (22. května 1921 - pozn. red.). Prioritou nově vzniklé obce byla pomoc nejen válkou zmrzačeným legionářům či těm, kteří se ocitli v existenční nouzi, ale i vdovám a sirotkům. Vznikaly tak nejrůznější legionářské fondy a sociální programy, které těmto lidem pomáhaly začít nový život.
Až postupně tedy začal být naplňován význam slov prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, která pronesl při svém návratu do vlasti v listopadu 1918: "Bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa!"
Ne že bych chtěl brát prezidenta Masaryka za slovo, ale bylo to opravdu tak? Neřekl to třeba i pod vlivem euforie vzniku Československa?
V zahraniční armádě ještě neexistující republiky působilo sto tisíc legionářů. Přes šedesát tisíc pak v Rusku - a to už byla nějaká síla. A tahle "hrstka" Čechoslováků uspíšila blokováním transsibiřské magistrály - po níž se po dohodě se sovětskou vládou přesunovaly na západní frontu statisíce německých a rakousko-uherských zajatců - konec války o několik měsíců. Legionáři tak navíc zabránili dalším obrovským obětem světového konfliktu.
Z tohoto pohledu je i dnes role našich legií v Rusku stále nedoceněna. Uvědomovaly si to naopak už tehdy mocnosti Dohody, které uznaly Československou národní radu jako představitele v té době ještě neexistujícího státu, ale již jeho existující armády.
Platí tedy něco z tehdejších legionářských priorit i dnes?
Samozřejmě. Udržovat památku na své hrdiny. To by měl ostatně každý stát, každé demokratické sdružení či obec… a nemám tím na mysli jen vojáky. A že těch zapomenutých hrdinů nebylo a není v historii naší republiky málo. Nejrůznějšími formami se proto o jejich připomínání snažíme. Třeba jízdami legiovlaku anebo Muzeem čs. legií. Myslíme si totiž, že připomínáním zlomových okamžiků naší historie se můžeme vyvarovat i tragédiím a chybám, jimiž si naši předci prošli.
Nezapomínejte navíc, že například některým novodobým válečným veteránům ze Zálivu, které považujeme za pokračovatele legionářských tradic, je dnes už osmdesát let. Takže se jim snažíme spolu s odborem válečných veteránů ministerstva obrany pomáhat jak jen to je možné. Přesně po vzoru otců-zakladatelů ČsOL.
Jen připomínám, že k oněm prioritám otců-zakladatelů ČsOL patřila i péče o válečné hroby legionářů anebo také převoz jejich ostatků do republiky.
Na tom jim opravdu záleželo. Velmi se snažili, aby se na jejich kamarády, kteří do republiky nedošli, nezapomnělo. Za komunistického režimu se ale stal pravý opak. Ti, kteří pro vznik republiky obětovali životy, byli z paměti lidí cílevědomě vymazáváni. A s nimi i pomníky či hroby - zejména na území bývalého Sovětského svazu. Ve spolupráci s odborem pro veterány ministerstva obrany se nicméně při obnovení či opravách legionářských hrobů už leccos podařilo.
Mluvíte v minulém čase. Už se nedaří?
Od odstranění pražské sochy maršála Koněva, která ovšem nesymbolizovala hrobové místo, jak někdy zaznívá, se při obnovování legionářských pomníků v Rusku nepokročilo ani o píď. Bohužel. Poslední pomník třiceti padlým legionářům byl odhalen v Miassech v oblasti jižního Uralu před dvěma lety. Od té doby nic.
Může za to jen odstranění Koněvovy sochy?
Tím to vlastně jen vygradovalo. Značné potíže s obnovou legionářských pomníků byly už mnohem dříve. Například v Samaře ležící na Volze či nedalekých Lipjagách. Na obou místech utrpěly dobře vyzbrojené bolševické oddíly od mnohem méně početných legionářů drtivé porážky. Legionáři jsou snad i proto tamními lidmi stále považování za lupiče, zloděje a dokonce i fašisty. Jakékoliv jednání s místními úřady k ničemu nevedlo, ačkoliv třeba v Samaře je ten pomník už léta hotov… ale ve skladu. A podobných míst je v Rusku daleko víc.
Čím si to vysvětlujete? Vždyť v Rusku se v posledních letech bez sebemenších potíží staví dokonce válečné hroby a pomníky vojákům nacistického wehrmachtu či maďarským horthyovcům, třebaže Němci s Maďary byli v obou světových válkách na straně nepřátel Ruska.
Na jedné z konferencí v Rusku jsme se od tamních historiků dozvěděli zajímavý důvod. Němci i Maďaři odešli z Ruska jako poražení… stejně jako už třeba mnohem dříve napoleonská vojska. Proto Rusům ty hroby poražených protivníků nevadí. Slouží naopak jako symboly ruské síly. Jenomže legionáři opouštěli Rusko po vzájemné dohodě a jako rovnocenní partneři. Právě tohle je pro mentalitu mnohých Rusů stále ještě jen těžko stravitelné.
Jiné překvapivé a nepříjemné poznání vzešlo z loňské podobné konference historiků v Omsku, podle níž občanská válka v Rusku nikdy neskončila. I to je odpověď na vaši otázku. Emoce zmítají lidmi i po sto letech. Na Urale či třeba v Jekatěrinburgu, ale také ve Vladivostoku ovšem žádné potíže s obnovením legionářských pomníků nebyly. Záleží zkrátka vždy na lidech.
Někdy se říká, že čím dále od Moskvy, tím jsou Rusové vůči Západu tolerantnější.
Něco na tom může být.
Jak vlastně legionáři oslaví sto let své obce?
Časy covidu oslavám moc nepřejí. Rádi bychom ale znovu otevřeli naše muzeum a snad, a až to situace umožní, tak i jízdy legiovlaku. Určitě ale na našich webových stránkách představíme sto legionářských osobností. Každý den jednu a začínáme právě v den vzniku ČsOL dvaadvacátého května. A představíme nejenom známé tváře, jako prvního předsedu obnovené obce Tomáše Sedláčka, exilového předsedu Aloise Lišku, maršála Karla Janouška, ale i ty, kteří zahynuli v bojích. Například Jana Gayera, který padl u zmíněných Lipjag. Anebo třeba praporečníka legionářské roty Nazdar Karla Bezdíčka - ten zase padl v bitvě u Arrasu. A málokdo třeba ví, že legionářský členský průkaz číslo jedna měl T. G. Masaryk.
Ta stovka osobností je jen malým vzorkem z tisíců vlastenců, kteří spojili svůj život se svým národem, Československou republikou. A zdaleka ne všichni skončili kvůli tomu dobře. Jak jsem již řekl: osud národa stavěli zkrátka nad osud vlastní. Nikdy nekapitulovali, nekolaborovali, nesklonili se.
Kde všude odpočívají čs. legionáři
- Koordinace péče o válečné hroby připadá ze zákona Ministerstvu obrany ČR. V Česku je k dnešnímu dni evidováno 37 284 válečných hrobů (dále jen VH) zahraničních vojáků. Těch českých v zahraničí je pak 3 456.
- Ministerstvo obrany vede evidenci VH elektronicky a má i výstup pro veřejnost. Údaje o VH a o obětech lze vyhledávat a třídit prostřednictvím vyhledávacíchformulářů http://www.evidencevh.army.cz/evidence/hledani-hrobu-v-cr nebo s využitím mapového podkladu http://www.evidencevh.army.cz/evidence/mapa-lokalit a to v 7 jazycích.
- Ministerstvo obrany eviduje v dnešním Rusku, Polsku, Bělorusku, Ukrajině a Kazachstánu 261 společných VH čs. legionářů, ve Francii 358, v Itálii 14 a na Slovensku čistě legionářské VH pouze 4. Ale to číslo je poněkud zavádějící, protože v bojích proti Maďarům v roce 1919 padlo více čs. legionářů. Ovšem v evidenci jsou vedeni spolu s dalšími padlými ve skupině "boje o čs. hranice".
- V letech 2006 - 2017 byly v Rusku obnoveny zničené VH čs. legionářů v 16 lokalitách (nejvýznamnější jsou Vladivostok, Jekatěrinburg, Čeljabinsk). V letech 2016 - 2018 byla rekonstruována pohřebiště čs. legionářů v Kalynivce u Zborova a ve Velike Doči u Bachmače na Ukrajině a Československý hřbitov ve francouzském La Targette, kde společně odpočívají padlí hrdinové prvního i druhého odboje.
- Na péči o VH v ČR resort obrany vyčleňuje formou dotací ročně 12 milionů Kč, další značné prostředky v řádu desítek mil Kč poskytují obce, města i kraje, na jejichž území se VH nacházejí. Na péči o české VH v zahraničí obrana ročně vyčleňuje 5 milionů Kč formou finančního daru.
- Nesporným úspěchem byl společný projekt ministerstva obrany a ČsOL "Legie 100" v letech 2014 - 2020, v jehož rámci se uskutečnilo množství pietních aktů v zahraničí u válečných hrobů čs. legionářů, ale i padlých čs. vojáků ve 2. světové válce (Francie, Itálie, Rusko, Ukrajina, Polsko, Japonsko, Slovensko, Bělorusko, Rumunsko, Chorvatsko).
Zdroj: Odbor pro veterány ministerstva obrany
VIDEO: Běločech jako nepřítel. Rusové dodnes nevzpomínají na legionáře v dobrém.
